Malý salonek s krbem

Pokud toužíte po setkání s nějakými přáteli, ale nechcete být tolik na očích ve velkém společenském salonu, můžete navštívit tento menší salonek, který je trochu zastrčený v zadní části chaty. Najdete zde velký krb, pohodlné pohovky a křesla, knihovnu a i několik her, kterými si ukrátíte dlouhé chvíle.

*Po tom, co seřval svojí sestru, už se s ní nebavil. Nemohl říct, že mu to bylo jedno. Nechtěl jí nazlobit a už vůbec ne rozbrečet. No teď už bylo pozdě, od té doby se jí vyhýbal a ani v letadle si nepovídali. Proto se teď nachází v nějakém salonku, ve svetru se soby a hrnkem horké čokolády v ruce. Sedí u krbu a kouká do ohně, myšlenkami úplně mimo tuto realitu. Omluva není zrovna na jeho denním pořádku a už vůbec ne usmiřování se se sestrou. Horké čokolády pomalu ubývá, ale on se ještě nechystá odcházet. Má totiž pokoj až moc blízko sestřinému.*

*na tenhle výlet se vážně těšila. Má ráda každé dobrodružství. Už stihla projít snad každý kousek areálu a teď se vrací zase do chaty, protože už jí byla zima. A taky její lvíče Arian už začínalo být nespokojené a sníh se mu až tolik nelíbí. Na sobě má jen černé džíny, zimní boty a bílou bundu. Své zrzavé vlasy si nechala rozpuštěné a pokrývá jích pár vloček z venku. Ariana má na vodítku, protože by ho nenechala jen tak pobíhat. Je to lvíče, takže umí být dost divoké a hravé. Kdo ví, co za spoušť by napáchal. Rozhodla se ještě zajít do malého salonku, kde je krb, u kterého se chce ohřát. Sotva ale otevře dveře do salonku, Arian ucítí někoho jiného a vysmekne se jí z vodítka, aby mohl zjistit, kdo tady je. Hned na něj zavolá a pokusí se ho chytit, což se jí po chvilce námahy podaří. Teprve pak se podívá na toho muže a její tváře naberou červený odstín.* O-omlouvám se. Nechtěla jsem váš rušit nebo tak. *dostane ze sebe a má chuť se schovat někam pod deku a už nikdy nevylézt.* /božee, stojim tu celá od sněhu, zmrzlá a s lvíčetem kterej očuchává nohy někomu jinýmu.. tohle dokážu fakt jenom já/

*Pohodlně sedí se svojí horkou čokoládou v hrníčku, když na něj skočí nějaké zvíře.* Co to sakra... Hej! To byla moje čokoláda! *Zakřičí na bytost, díky kterému má na svém úžasném svetru velký tmavý flek.* Ten byl od mámy. *Zamumlá a konečně se podívá na viníka. Poprvé na něj chvíli zůstane koukat a protře si oči, aby zjistil, jestli vidí dobře. Na podruhé má pocit, že si místo horké čokolády nalil vodku. Jeho úvahy ale vyruší ženský hlas.* Už se stalo. *Zadívá se na krásku před sebou a pak na zpátky na lva.* To patří tobě. *Zeptá se pořád zmateně.* Nemám vidiny, že ne? *Ukáže na lvíče. Neměl by být tak překvapený, vždyť v jeho pokoji spí obrovský vlk. Nebo ožužlává židli... Každopádně je tam.*

*hned se pokusí Ariana přivolat k sobě, ale je dost neposlušný a ze začatku vůbec neposlouchá, takže se jí to povede až později. Uleví se ji, když je zase na vodítku.* Já..já se omlouvám.. vážně jsem nechtěla.. m-mrzí mě to.. *začne se zakoktávat a rudne čím dál tím více.* Omlouvám se. *znovu se mu omluví a zahanbeně sklopí pohled.* Jo... j-je můj. Je to lvíče, moc ještě neposlouchá, vytrhnul se mi.. omlouvam se. *už ani neví, kolikrát se mu za tu krátkou dobu omluvila.* N-ne. *odpoví mu a pohled stále zabodává do země.* Já.. už půjdu. A klidně vám seženu druhou čokoládu jako.. ehm.. omluvu? *konečně na něj s rudými tvářemi koukne a nejraději by se teď propadla do země.*

Neomlouvejte se pořád. V ničem to nepomůže. *Protočí očima a malinko se usměje.* /Je roztomilá/ *Pomyslí si.* Když byl můj vlk malý, musel jsem ho mít pořád zavřeného v kleci. Jednou mi ho bylo líto, tak jsem tu klec nechal otevřenou. Když jsem se vrátil do pokoje, jediné co ještě stálo byl on. *Při té vzpomínce se zasměje.* Nedokážu si představit, co dělá malý lev. *Podívá se na svůj svetr.* /Tak ten je v háji./ *Řekne si a s povzdechem si ho sundá.* To nemusíte. Ještě bych si zničil to tričko. *Poklepe na sedačku vedle něj.* A nechcete tu spíš chvilku zůstat se mnou? *Když má lva, je to princezna. A on bratrovi slíbil, že jeho další úlovek bude princezna.* Smím se zeptat odkud pochází taková kráska jako vy? *Nasadí flirtovní úsměv.*

Dobře, pardon.. *ani si neuvědomí, že se právě omluvila znova za to, že se mu několikrát omluvila. Uchechtne se po jeho slovech.* Vlci jsou krásní. Ariana mam jenom chvilku, ale těsně před odletem do Illey mi utekl a našla jsem ho až u bráchy v pracovně... rozcupoval mu snad každý papír, který tam měl. Do teď je na mě trochu naštvaný. *řekne zase na oplátku svou historku.* Ničí všechno co může a svou roztomilostí ničí i mě. *odpoví mu a odolá touze začít na Ariana šišlat jako na nějaké dítě.* No... vážně by vam to nevadilo? *zeptá se, protože jí představa toho tepla, co vychází k krbu neskutečně láká * Já nejsem kráska.. *zamumlá trochu stydlivě po jeho slovech.* Ale jsem ze španělska. Odkud jste vy?

/Proč se pořád omlouvá? To absolutně nedává smysl./ *Nic na to ale neřekne.* Předpokládám korunního bratra, že? *Uchechtne se. Sám takového bratra má.* To bych měl Andreasovi udělat. *Řekne a je mu úplně jedno, že dívka neví, kdo to Andreas je. Jejich vztah není zrovna pohádkový a on si o tom nehodlá povidat.* Když se na něj tak dívám tak docela roztomilý je. *Připustí a natáhne k němu ruku. Pak se ale zarazí a podívat se na dívku.* Můžu? *Zeptá se s rukou stále nataženou.* Ne vůbec by mi to nevadilo. Naopak budu rád. *Natáhne se pro hrnek, který se naštěstí celý valí na podlaze.* A to vám řekl kdo? *Zeptá se.* Podle mě jste hezká. Jestli vás to teda neuráží. *Pokrčí rameny a srovná si tričko.* Tak to se nedivím, že jste si ještě nesundala tu bundu. *Pobaveně se ušklíbe.* Já jsem že Švédska. A jak zní vaše ctěné jméno? *Zeptá se znovu. Dneska klade nějak moc otázek.*

*pořádně si neuvědomuje, že se mu pořád omlouvá, ale má pocit, že to dělat musí.* Ano, můj bratr je korunní. Jmenuje se Javier. *jen se rozpačitě pousměje po tom, že by to měl udělat nějakému Andreasovi, protože netuší, kdo to je. Ale nechce se vyptávat.* To je. *souhlasí s ním, protože tohle lvíče je podle ní to nejroztomilejší stvoření na světě.* Jasně, kouše jenom občas, ale o ruku nepřijdete. *Řekne s nevinným úsměvem. Je to lvíče, chce si hrát, takže logicky občas po někom rafne, ale není nijak nebezpečný.* Eh, dobře. *posadí se tedy vedle něj.* Nikdo, prostě si to myslim. *řekne a přitom si vzpomene na jejího bývalého nejlepšího kamaráda, který ji zlomil srdce a bolestivě ji bodne na hrudi.* Děkuji. *řekne rozpačitě a snaží se donutit přestat rudnout.* Jo, bunda...*zamumlá, protože na ní zapomněla. Sundá si ji a přehodí přes opěrku pohovky. Pod ní má jen červený svetr.* Jsem Channary a vy?

To bych si měl asi pamatovat. *Prohodí a zkusí si jméno Javier zapamatovat.* Jenom občas? *Podezřívavě se na ni podívá.* Jak velká je pravděpodobnost, že budu zrovna ten, kterého kousne? *I přes to se k němu natáhne a nechá ho, aby si ho očuchal.* Tak fajn. Můžu si tě pohladit? *Zeptá se lvíčka, jako kdyby mu rozuměl. Potom se dotkne jeho hlavy. Chvilku mu rukou přejíždí po po uchu a pak ji stáhne zpátky.* Tak jsem měl asi štěstí. *Zasměje se, aby zakryl, jaký má z malého tvorečka strach.* Ale z toho být smutná nemusíš. *Namítne, protože si myslí, že je smutná kvůli tomu, že není hezká.* Víš co? Rozhodně jsi roztomilá. Jak se pořád červenáš... Je to sladké. *Zasměje se, když si sundavá bundu.* Frederek. Ale všichni mi říkají Fred. Těší mě Channary. *Podá jí ruku. No co. Potřebuje na ni nějak zapůsobit. A normální Fred by to nezvládl.*

*řekne mu, jak se jmenuje její starší bráška a pak zmíní, že Arian kouše jen občas a nemusí se bát. Chce ho taky trochu postrašit.* Jo, stává se to tak... šestkrát do týdne. *nevinně se na něj zazubí.* Takových 98%? Ale je to mládě, chce si jen hrát a nekouše moc agresivně. *Uchechtne se a pak s úsměvem sleduje, jak ho pohladí. Arianovi se to očividně líbí, protože začne spokojeně vrnět.* Já nejsem smutná *řekne s kamennou maskou a šťastným úsměvem, jako to dělá už dost dlouho.* Co? ne, ne... to je spíše trapné. božee..*přikryje si tváře dlaněmi, aby na ně aspoň tolik neviděl. Nesnáší to, jak se pořád červená Pak si sundá konečně bundu a řekne mu, jak se jmenuje.*Taky mě těší, Frede. *řekne s úsměvem.* Takže ten váš vlk... jak se jmenuje?

*Vykulí na ní oči, protože jí uvěřil.* Šestkrát? *Zeptá se.* 98% procent? Nekouše moc agresivně... To mě mělo uklidnit? *Nuceně se zasměje, aby skryl, jak se bojí.* /No tak. Neohrožený princ se bojí malého lva?/ *Položí mu ruku na hlavu a úlevně vydechne, když lev začne vrnět.* Nevypadala jsi tak. Ale když říkáš. *Pokrčí rameny. Je mu to jedno. Tu holku chce dostat do postele, ne si hrát na psychiatra.* Tímhle tomu moc nepomáháš. *Podotkne, když si schová obličej do dlaní.* Tohle je ještě roztomilejší. *Zasměje se. Ano znovu.* Můj vlk? Jmenuje se Ameer. Mělo by to znamenat vládce. /Však on taky je. Majestátní, krásný, děsivý. Prostě můj vlček./ Zapoměl jsem se zeptat na jméno tvého mazlíčka. *Znovu hodí pohled na zmíněného tvora.*

*zasměje se, když jí všechno uvěří. Ve skutečnosti si většinou kousne každý den. Nebo aspoň škrábne. Je to lvíče, chce si hrát.* Přece se nebojíš, je to jen trošku divoký lvíče. *řekne pobaveně. Arian by mu moc nijak neublížíl. Což se potvrdí, když začne spokojeně vrnět místo kousání jeho ruky. Zakryje si dlaněmi tváře, když upozorní na to, jak se červená. Nesnáší to, ale nemůže to nijak ovlivnit.* Co se prostě nekoukat? *zeptá se a odolá zaúpění.* To je moc hezké jméno. *Uzná.* Arian. A... význam netuším. *když řekne jeho jméno, malé lvíče hned vyskočí na pohovku k nim a položí ji hlavu do klína. Uchechtne se a podrbe ho za ušima.* Jaktože tu není s tbeou?

Já a bát se? Ne. Jen mám starost o tvoje zdraví. *Řekne vážně.* /Co kdyby jí ublížil?/ *Snaží se přesvědčit sám sebe, že o ní má starost.* /Musí být být pořád roztomilejší? Už bych se rád bavil o něčem jiném, než jejím obličeji./ Ale to nejde. Široko daleko není nic hezčího na dívání. *Podlézáni. To mu vždycky šlo. Taky na to měl 15-ti letý trénink u otce.* Taky hezké jméno. *Pochválí jí ho, i když mu pro lva pripada málo vznešené.* /Ne.Nelez na ten gauč. Ne, ne, ne. Ty si děláš srandu./ *Zůstane sedět na místě, aby se ho náhodou nedotkl." Kdo by vedle sebe chtěl vlka se skoro metrem v kohoutku? *Znovu nasadí úsměv. Ano, jeho zlatíčko má v kohoutku asi 80 centimetrů. Takový plyšák do postele.* On sice lidí nežere, ale rád všechno prozkoumává a vodítka rozcupoval už čtyři, takže ho radši nechávám v pokoji.*

O moje zdraví? O to se vůbeec nemusíš bát. *uchechtne se. Vždyť tahle malá potvůrka by jí nijak závažně neublížila. Jen si hraje, spí nebo prozkoumává všechno možné.* Přeháníte. *ukončí to, protože její "krásu" už oplývali dost. Ona si to nemyslí.* /Kdyby to tak bylo, tak bych dneska mohla být úplně někde jinde../ *řekne, že jméno jeho vlka je hezké a následně řekne i jak se jmenuje její lvíče. Jakmile vysloví jeho jméno, vyskočí na gauč a položí jí hlavu do klína, takže neodolá a podrbe ho za ouškami.* No tak, to se ho vážně bojíte? Vždyť je to jen malý roztomilý zvířátko. *neujde jí, jak se Fred ani nehne z místa. Nechápe, proč se ho bojí.* No... určitě se roztomilej. *uchechtne se a pokrčí rameny.* Tak možná roztomilej rozcupávač vodítek?

*Na oko se urazí. * Tak já se tu snažím být milý a ty tohle. *Založí si ruce na hrudi.* Ne opravdu. Kdo by se chtěl dívat na spí svou podlahu. *Těžko říct, jestli to byl opravdu jeho názor, nebo jí to mělo povzbudit.* Nebojím. *Pokusí se to říct nenuceně a aby svoje slova podpořil, tak se rozvalí na gauč a ruku položí lvíčeti na nohu a začne ho hladit jako svého vlka.* /Hlavně mě nekousni ty bestie./ Přivádl bych vám ho, ale nahoru se mi nechce. Čeká tam na mě katastrofa v podobě mojí sestry ve vedlejším pokoji. *Znovu si vzpomene na hádku se sestrou a povzdechne si. Měl by se jít omluvit, jenže to ok roste nejde. Vždyť to je on kdo má pravdu! Proto zůstane sedět na místě a znovu se zadívá do ohně.*

Co já tohle? *zeptá se možná trochu nechápavě, ale zakrývá to pobavením. Pak se ho zeptá, jestli se opravdu Ariana bojí. Nechápe, proč by se ho měl bát. Vždyť je to jen lvíče. Maličké a roztomilé.*/abych se ještě neurazila./ *pomyslí si, ale uchechtne se, když se rozvalí na pohovce.* Fajn. *zamumlá a odolá doplnit něco jako "když říkáte".* Aha, tak pokud se jedná o katastrofu, tak ho přivádět nemusíte. *ujistí ho. Sice netuší, co se děje, protože ho sotva zná ale katastrofa je holt katastrofa.* Ve Švédsku bývají silné zimy, že? Asi musíte být na tohle počasí zvyklý.

No tohle. Vůbec mi nevěříte. *Oboří se na ni, jako kdyby se znali odnepaměti. Ten malý lev už ho štve. Tenhle večer se mohl vyvinout úplně jiným směrem, kdyby tu nebyl.* Absolutní katastrofa. Zkráceně - moje sestra si našla chlapa, který je naprostý, promiňte ten výraz, krypl a nechal jí při tom útoku skoro umřít, takže jsem kvůli ní málem umřel já. *To prostě musel říct. Díky tomu si připadá jako hrdina a nejradši by se pýchou vznesl na obláček.* No a on ji opil a asi i zneužil a ona je na mě nastoupil amatérské, že jsem na něj naštvaný. A že jsem na jí kvůli tomu křičel. *Poslední věta vyklouzne tak nějak sama.* Promiň, jen toho mám teď plnou hlavu a nemůžu se toho zbavit. A to spolu nemáme ani hezký vztah. *Popravdě je z toho úplně mimo. Tahle země na něj nemá dobrý vliv.*

*trochu se zarazí nad tím, jak se do ní oboří a má pocit, jakoby ji někdo zahnal do kouta, odkud už se nedostane.* Ne.. já.. tak jsem to nemyslela. *řekne možná naoko vyplašeně, protože jí teď dost vyděsil a netuší, co od něj čekat. Pak poslouchá jeho vyprávění o sestře a po chvíli se v tom upřímně začne ztrácet, protože jí to přijde dost komplikované. Snaží se udržet pozornost, i když marně, takže aspoň doufá v to, že to vypadá tka, že ho skutečně poslouchá.* To je v pohodě. Mrzí mě to, snad to mezi sebou urovnáte. *povzbudivě se pousměje.* Já.. už budu muset jít. Ještě mam něco na práci. Ale ráda jsem vás poznala, Frede. Mějte se. *řekne s úsměvem, načež se zvedne a vezme si budnu.*A ještě jednou se omouvam za ten svetr. *pak už spolu s Arianem zmizí z salonku.*

*Nechtěl jí vystrašit, ale co už. Vypadala jako kdyby viděla ducha, což mu přišlo vtipné.* Prosím vás. *Zasměje se* /Tahle holka se snad bojí vlastního stínu./ *Zavrtí nad ní hlavou a vyleje si srdíčko. Nečeká, že by ho vůbec vnímala, ale stejně to řekne. Samozřejmě se zmíní i o tom, že málem umřel. (Ne že by to byla tak docela pravda)* Ne že by mi na tom tak hrozně záleželo, ale ona potřebuje pomoct. A to já neumím. *Potom už jí jenom zamává. Je mu trochu líto, že tahle kráska odchází tak, jak přišla, ale co se dá dělat?* Hezký zbytek dne. *Řekne ještě. Je rád, že ta potvora už odchází. Déle by to už nevydržel. Na poznámku se světem nereaguje. Vlastně ho neměl rád, ale dostal ho od matky, takže ho nosit musel. Potom už tam zůstal sám, ještě asi hodinu se díval do ohně a pak se teprve odhodlal jít do svého pokoje.*

*Na horách se mu vážně dost líbí, i když ze zimních sportů mu jde pouze přiměřeně bruslení, lyžování a snowboarding bohužel není nic pro něj, zvlášť když pořád rozhýbává rameno. Kulka mu tak trochu zasáhla kloub, proto teď musí rehabilitovat, aby mohl zase ramenem neomezeně hýbat, jako před útokem. Ale i tak si pobyt zde užívá, ve většinu času se Simone a jejím synem, je opravdu rád, že sem mohl jet s nimi a nemusel zůstat v paláci. Hned jak se ráno probral, se vydal na procházku ven, přičemž se teď vrací úplně promrzlý do komnaty, kde se obleče do tmavě modrého svetru a černých tepláků, popadne ještě kytaru, propisku a blok a rozejde se do jednoho malého salónku, kde je i krb. Posadí se do jednoho křesla, uchopí kytaru a začne ji ladit. Jakmile ji má dolazenou, začne brnkat melodii jedné písně, kterou začal skládat od okamžiku, co se po schůzce v kuchyni se Simone vrátil do komnaty. Takže ano, ta písnička bude o ní, i když ji stále nemá hotovou. Vždy, když ho napadnou slova, popadne blok a připíše tam další sloku, jako třeba teď. Jemně se nad jeho nedokončený výtvorem usměje a začne zase hrát, do toho však i zpívat.*

*Malý si zvyknul na projížďky v kočárku poslední dobou, takže je docela mrzutý, když se nějaký den nejde na procházku, i když jí třeba celou prospí. Z jedné takové se právě vrací, takže má tváře zrudlé mrazem. Ale i přes zimu, tak se nadšeně usmívá, protože může být v blízkosti svého malého miláčka. Cestu do pokoje si chce zkrátit přes salonek s krbem a když tam uvidí Ryana rozzáří se ještě víc. Stojí za ním a jenom ho poslouchá, protože miluje jeho hlas. A na ten se soustředí nejvíc. Ani moc nevnímá slova, jenom to, jak je on dokáže zazpívat. Tiché poslouchání a nerušení jí ale naruší Rafe, který nadšeně vyjekne, když zaregistruje hlas Ryana, který už bezpečně pozná díky tomu, kolik času spolu tráví.* Promiň, nechtěli jsme tě rušit. Akorát jdeme z procházky. *Usměje se na něj omluvně a malého vytáhne z deky a kočárku, aby mu tady nebylo moc horko. Sama si už sundala bundu, protože jinak by se ve vytopené chatě rozpustila.* Nějaká nová, co je ještě v procesu? Zahraješ mi jí až jí budeš mít hotovou? *Zeptá se a v očích jí svítí zvědavost, kterou k němu s malým v náručí přejde blíž.*

*Zprvu si na kytaru jen brnká, poté si něco zapisuje do bloku, jakmile ho napadnou slova, která by se hodila do různých slok a poté přidá i hlas, aby si vyzkoušel, jak to vše dohromady zní. Po chvíli se i spokojeně usměje, když je s výsledkem spokojený, avšak své společnosti si zprvu nevšimne, všimne si ji totiž až tehdy, co uslyší vyjeknutí mimča. S úsměvem se otočí a odloží kytaru, těší ho, že Rafe takhle po hlase pozná.* Ahoj, vy mě nikdy nerušíte. Kde jste byli na procházce? *Usměje se na Sim svým láskyplným úsměvem, který ji poslední dobou věnuje dosti často. Tou písní, co právě chystá, ji chce poté vyjádřit lásku, protože už své city nedokáže přehlížet.* Jojo, nová. Už mám refrén a začátek, i melodii, hned jakmile ji dopíšu, ti ji zahraju. Slibuji. *Zazubí se a když k němu přijde blíže, tak jí dá pusu na tvář a malého lehce palcem pohladí po tvářičce.* Můžu nějak pomoci? *Optá se hned, co se na ní s úsměvem podívá.*

*Tiché poslouchání Ryana jí přeruší Rafe. I tak se na něj ale nedokáže zlobit, protože je to její malý andílek. A to i když kvůli němu skoro nespí.* Byli jsme se kouknout na ohradu se sobama. Jsou kouzelní. I když rozhodně ne tolik jako Rafe. *Uculí se na malého, který se na ní usměje zpátky a zasměje se. Pak už se zvědavě zeptá na písničku a nadšeně se usměje, když jí slíbí, že jí jí zahraje až bude hotová.* Dobře, už se těšim. *Řekne jako kdyby to její výraz nevyjadřoval dost a pak se posadí do křesla vedle toho jeho.* Asi ani není jak. Leda bys teda věděl, jak ho umlčet, když jen tak pláče. Poslední dobou vydrží hodinu brečet, i když je najezenej a přebalenej. Nevim, co s nim. Většinou přiběhne Xavier a tomu se ho nějak podaří utišit. Docela si ho zamiloval. *Pohladí malého po tvářičce.*

*Když ho ve hraní přeruší vyjeknutí miminka, hned ví, o koho se jedná, proto se hned začne usmívat. Pokud s někým tráví čas, nejvíce ho tráví právě se Sim a s Rafem, navíc ho s nikým ani netráví raději.* To věřím, Rafe rozhodně vyhrává cenu nejkouzelnější tvářičky, i s tebou. *Zazubí se, než ji slíbí, že ji tu písničku, co tu skládal, někdy zahraje. Ještě, aby ne, když je o ní. Těší se na její reakci a doufá, že ji tím nějak nevyleká, hlavně tím, že ji vyjádří vše, co k ní cítí. Nechce se už tvářit v její přítomnosti jako dobrý kamarád, když má i pocit, že ona to k němu cítí alespoň podobně. Hned poté se jí zeptá, zdali nechce nějak pomoct. Slíbil ji, že tu pro ni bude kdykoliv, když bude potřebovat pomoci, což hodlá slíbit.* No.. Zkoušela jsi mu zpívat? *Usměje se a nakloní jemně hlavu do strany, jakmile se posadí do. Křesla.* I když si myslíš, že neumíš zpívat, tak jeho by tvůj hlas opravdu mohl uklidnit, když k tobě jako k mamince má nejvíce citově blízko. Navíc, tvůj hlas zbožňuji i já, nedokážu si představit, že bys jím Rafeho neuklidnila. *Složí si nohy do tureckého sedu a podívá se na ty dva, vždycky, když se na ně dívá, tak se culí.* Jinak, až přijedeme, hned bych měl mít noční směnu. Takže nejspíše budu mít méně času, ale i tak se budu pokoušet být s vámi co nejčastěji.