Malý salonek s krbem

To pochybuju. Teď si nijak okouzlující nepřipadám. *Uchechtne se, přeci jen má díky únavě kruhy pod očima a při péči o malého nemá moc času, aby ho ztrácela makeupem a tak podobně. Takže si opravdu nijak moc krásná nepřipadá. Navíc s Rafem se jednoduše nelze rovnat. Jak řekl Xavier, když Rafe vypije flaštičku a usne, je to vrchol roztomilosti, ale kdyby to udělal on sám, akorát ho nazvou alkoholikem. Pak už Ryanovi řekne o tom, jak Rafe poslední dobou hrozně často pláče. Sama by řekla, že je to bezdůvodně, ale moc dobře ví, že to nejspíš nějaký důvod mít bude, pokud ho přímo nebaví jenom jí nervovat.* No.. Tak to si představovat můžeš, protože zpívání jsem už zkoušela. Netuším, co by mu mohlo vadit. Jestli je třeba nespokojenej tady na horách, nebo co se děje. *Potřese trochu zklamaně hlavou.* Neni to třeba prostě důkaz, že jsem špatná máma? Vždyť já bych měla poznat, co potřebuje přece. *Prohrábne si zoufale rukou vlasy.* Naštěstí směny netrvají celý dny. My budeme trpělivě čekat v komnatě až se za náma vrátíš. *Usměje se na něj a malého s pobaveným "že jo?" cvrkne do nosu. Než odjeli na hory, pár nocí spolu bydleli v jedné komnatě, ale pochopila by, kdyby to Ryanovi nevyhovovalo a radši se přestěhoval zpátky k sobě.* Jak je na tom tvoje rameno? Lepší se to? *Zajímá se starostlivě.*

I když si myslíš, že nejsi okouzlující, tak já si to určitě myslím. Jsi vždycky, ať už vypadáš jakkoliv. *Jemně se usměje, moc dobře vidí její kruhy pod očima, které se jí tam rýsují kvůli nedostatku spánku a i když je nenamalovaná, ani trošku to neubírá na její přírodní kráse, u které mu přijde, že mu kolikrát doslova bere dech. Vypadá krásně jak už ve volném pohodlném oblečení, tak v šatech. Opravdu Sim považuje za nejkrásnější osobu, kterou zná. Avšak poté, co řekne, tak ho trochu zaskočí a vykulí šokovaně oči, nechápe jak o sobě právě může pochybovat, o tom, zdali je dobrá mamka, nebo ne.* Žádný důkaz to není, Sim. Rozhodně ne. Jsi skvělá mamka, však pro dobro malého děláš možné i nemožné, věnuješ mu tolik lásky, až jsem z toho neustále udivený, jak krásný mi to přijde. To, že někdy pláče a nejde ukonejšit, se přeci může stát. A stále si na sebe zvykáte, postupně to bude zase lepší a lepší. Navíc to vážně může být jen novým prostředím, na které si stále zvyká. Jsi skvělá mamka, Sim. Lepší snad už ani být nejde. *Natáhne se a lehce ji stistkne povzbudivě ruku, načež její dlaň opatrně rozevře a věnuje ji do dlaně polibek.* Už to prosím nikdy neříkej, dobře? Nepochybuj o sobě, ne v tomhle, protože k tomu není žádný důvod, jsi naprosto úžasná. *Pohladí ji palcem po hřbetu ruky a upřímně se na ní usměje.* A já se pokaždé na vás budu těšit. *Zaculí se, než pokýve hlavou.* Je to mnohem lepší, jen je to pořád děsně ztuhlý, ale už to tolik nebolí. Zatím ruku natahnu jen před sebe, ale lepší se to, stačí jen rehabilitovat. *Sdělí ji, jak to má s ramenem a trošku si poposedne na místě.* Nemohl bych jít někdy na procházku s vámi?

Děkuju. *Pousměje se na něj vděčně. Nemá moc energie na to se s ním dohadovat, i když si myslí dál svoje. Netuší, jak by mohla být okouzlující, když se dneska ráno maximálně učesala a to ještě jen tak hala bala, protože malej začal brečet a to bylo všechno. Ještě se teda snažila zkontrolovat, aby si na sebe vzala něco, co nevypadá jako kdyby vylezla z cirkusu, ale ani neví, jestli se jí to nakonec povedlo nebo ne. Usměje se na něj, když jí začne uklidňovat, že je dobrá máma. Slyšet tohle jí hodně pomohlo, protože od ostatních akorát poslouchá, že je unavená a to malej cítí a proto brečí, takže musí víc odpočívat, i když to nedokáže. Nikdo jí neřekl tohle. A je to nejspíš to, co přesně potřebovala.* Děkuju vážně. *Rozzáří se jí oči, když jí políbí do dlaně a pohled jí zjihne. Palcem ho pohladí po jeho ruce a usměje se. Pak se začne zajímat o jeho rameno, protože o něj má strach.* To je dobře. Snad se ti to brzo zahojí. *Nechce, aby měl bolesti a problémy nějak dlouho jenom kvůli tomu, že jí na té akci chránil.* Jasně, že mohl. *Rozzáří se, protože miluje trávení času s ním. Nejradši by s ním byla pořád, ale zase ho nechce nějak otravovat. Nechce, aby jí měl za chvíli dost.*

Není za co. *Pousměje se. Opravdu, pro něj okouzlující je, jako nikdo jiný. Někdy mu přijde, že se jí dokonce nedokáže vynadívat. Stále si prohlíží její tvář, dívá se jí do očí, sleduje její rty.. Cokoliv. Přijde mu, že takhle se mu ještě nikdy nikdo nelíbil, že ještě nikdy nebyl takhle zamilovaný. Dokonce si trochu připadá jako pomatený a zamilovaný puberťák, přestože je mu už pětadvacet, je to prostě něco úplně nového, protože by dokázal pro Sim udělat doslova cokoliv, tak moc jí má rád. Nebo spíše miluje, přestože to ještě neřekl nahlas.* Neděkuj, říkám jen pravdu. Až bude Rafe větší, také ti určitě bude neustále opakovat, že jsi ta nejlepší mamka, kterou může mít. *Ještě ji věnuje úsměv, než ji něžně políbí do její dlaně, načež jí ruku povzbudivě stiskne. Doufá, že už takhle o sobě přemýšlet nebude.* Určitě ano. Už jsem zvládl mnohem horší věci, než postřelené rameno. *Pokrčí rameny a zazubí se na ní, když se začne zajímat o jeho rameno, s kterým ještě musí dost cvičit. Pak se jí však i zeptá, zdali by s ní nemohl jít někdy na procházku. Jakmile mu to odsouhlasí a rozzáří se, tak se potěšeně usměje.* Dobře, už teď se těším. Kde jste vlastně všude byli? *In to zde zatím moc neprozkoumal. Nebyl příliš na zimu stavěný, lépe mu bylo zde u krbu s kytarou v ruce, nebo se Sim a Rafem v komnatě, ale také už samozřejmě venku byl a vytáhl brusle.* Promiň, že jsem se nezeptal. Není ti zima? Nemám přiložit? *Optá se teď už i on staroslivě, přestože je chata vytopená až až, i tak si dělá starosti, zdali ji je dostatečně teplo.*

Mám za co děkovat. Jsi jedinej, kdo mi to řekl a zní to od tebe tak uvěřitelně, že sama sobě začínám věřit. Jako kdybys vždycky věděl, co potřebuju slyšet. Takže vážně děkuju. A no..uvidíme, jakej názor na to všechno pak bude mít Rafe. *Pohladí malého po hlavičce s láskyplným úsměvem. Doufá, že i on jí bude brát jako dobrou mámu.* Jo, já vím. A to je právě ten důvod, proč si nic takovýho už nezasloužíš. *Podle ní by měl být až do konce života už zdravý a bez jakýchkoli zranění po tom, čím vším si prošel. Byl to neuvěřitelně silný člověk, který si už ale zasloužil klid, aby si mohl plně užívat života.* Už jsme se byli podívat v chatovym městečku, na trzích a na náměstí, prošli jsme se v parku a na okraji lesa a dneska jsme byli u ohrady se soby. Tam by se ti podle mě líbilo. *Usměje se na něj.* Ne, vůbec. Jsem navlečená v teplym oblečení, takže já krb vůbec nepotřebuju. *Uchechtne se pobaveně a uculí se při jeho starosti. Připadá jí to rozkošné a ještě víc ho díky tomu miluje. I když má pořád strach to říct nahlas.*

Máš proč si věřit, vážně. Neříkám to jen proto, že mi na tobě záleží, říkám pravdu. Vážně, jsem zcela upřímný a jsem si i jistý tím, že ti to Rafe bude také opakovat. *Upřímně se na ní usměje, vážně si přeje, aby si začala věřit více, než si věří teď. Vždycky, když se podceňuje nebo shazuje, tak se to dotkne i jeho, protože on ji zkrátka vidí jako bezchybnou bytost. Nejraději by byl, kdyby se tak viděla i ona, ale chápe moc dobře, že to zkrátka někomu nejde.* Brzy už to bude v pořádku. A kdyby se to nestalo mně, tak by se to stalo tobě, což bych snášel mnohem hůře, jak svojí vlastní ránu. Jsem vlastně rád, že jsem to byl já. *Poví upřímně, kdyby prostřelili ji, strašně dlouho by si poté ještě vyčítal, že ji dostatečně neochránil.* Tak pokud se tam líbilo i tobě, mohli bychom tedy prostě společně k té ohradě. *Potěšeně se zazubí, vážně se na jejich společnou procházku těší. Poté se jí optá, zdali ji není zima, přestože je to víceméně nesmysl, v téhle chatě, která je neustále zatopená.* Dobře, to jsem rád. *Při jejím zaculením mu málem roztaje srdce.* Culíš se. *Oznámí, jako kdyby sama nevěděla, co dělá.* Mám rád tvůj úsměv.

Děkuju, vážně. *Usměje se na něj vděčně.* /Záleží mu na mě./ *Proběhne jí spokojeně hlavou, zopakování jeho slov a na tváři se jí usídlí spokojený úsměv.* Jo, ale i tak. Už jsi toho prožil tolik. Zasloužil by sis leda nejšťastnější zbytek života. A ne, aby tě kvůli mě postřelili a tys svůj život denně riskoval. *Stáhne starostlivě obočí. Přemýšlela, že by se nejradši z paláce odstěhovala a žila mimo něj, ale až moc se do Ryana zamilovala a neumí si to bez něj představit. A zároveň ví, jak svojí práci miluje a nechce ho nutit nějak skončit.* Jo, je to tam krásný. *Pokýve hlavou. Sama si to místo zamilovala. Pak ho ujistí, že jí je dost teplo a po jeho konstatování, že se culí, roztáhne rty ještě víc a přikývne s červenými tvářemi.* Já zase ten tvůj. *Zazubí se na něj. Jeho úsměv miluje, stejně jako všechno ostatní na něm.*

Vážně nemusíš děkovat, tohle všechno dělám rád, zvlášť pro tebe. Slíbil jsem ti, že tu pro tebe budu a že tě budu podporovat, přeci. *Usměje se na ní tím nejpříjemnějším úsměvem, kterým dokáže. Vážně doufá, že se jednou uvidí alespoň podobně, jako ji vidí on. Vážně nemá rád, když ho podceňuje, mrzí ho to.* Třeba už budu mít ten nejšťastnější život, jaký si budu moci přát. *Zaculí se a pokrčí rameny.* /Ale to v tom zbytku života budeš muset být hlavně ty./ *Pomyslí si a doufá, že to jeho vyznání dopadne dobře a vyleze najevo, že to nakonec oba cítí opravdu stejně.* O tom nepochybuji. *Pokýve s úsměvem hlavou, než zkonstatuje její culení, vždy mu přitom přijde, jako by mu mělo puknout srdce, nebo roztát. Doslova. Jakmile řekne, že i ona miluje jeho úsměv, tak se mu úsměv o něco rozšíří, než se však zase stáhne, když mu dojde jedna věc.* Poslyš.. Plánuješ pořád odejít z paláce?

*Už se s ním dál nedohaduje ohledně děkování a radši prostě s vděčným úsměvem přikývne. Třeba se jednou uvidí tak, jak jí vidí on. A třeba ne a on jí to bude muset často připomínat. Role matky pro ní byla nová, takže je přirozené se v ní cítit nejistá a bát se každého kroku.* Doufám v to. *Pokýve hlavou s milým úsměvem a když pak zmíní její culení, uculí se ještě víc. Aspoň do doby, než se jí zeptá na opuštění paláce. To jí koutky rtů poklesnou a ona sklopí pohled radši k Rafovi, který začal v jejím náručí podřimovat.* Ono....je to složitý. Rodina mi to bude určitě rozmlouvat. Částečně chci pryč a částečně chci zůstat. Nevim, jak to bude. *Odpoví mu nakonec. Ráda by mu řekla, že chce zůstat kvůli němu, že ho nechce tahat od práce, kterou miluje. Ale co když on to takhle nemyslí? Nemusí doufat, že spolu zůstanou, nemusí to tak brát a kdyby z paláce odešel, prostě by to nechal být a zapomněl na ní. Nechce je přivést do trapné konverzace, proto to nezmíní a radši místo toho zmíní svou rodinu.*

*Vděčný úsměv ji splatí svým úsměvem. Zase určitě chápe, že je teď nejistá. Je čerstvě maminkou, což je dost náročné a a jak je to nové, chápe, že ji to nutí o sobě pochybovat. I tak ale vážně doufá, že se to s průběhem toho, až bude Rafe růst, zlepší. Pak však konverzaci přesměruje trochu jinak, protože poté, jakmile si navzájem pochválí své úsměvy, tak se jí zeptá, zdali pořád plánuje opustit palác. Upřímně netuší, co by tady bez ní dělal. I když se předtím, než ji poznal neměl špatně, i tak by se bez ní cítil strašně prázdně, protože hlavně díky ní je šťastný.* A kdybys opravdu odešla.. *Řekne nakřáplým hlasem, protože ta představa se mu vážně nelíbí.* Jak daleko by to bylo? *Zeptá se na další otázku, avšak teď už se mu nepodaří skrýt obavy v hlase.*

*Překvapí jí tón jeho hlasu, když se ptá, jak daleko by odešla. Zase radši sklopí pohled, protože jí to až vhání slzy do očí a začne hladit Rafa po ručičce, kterou má zaťatou v pěstičku.* No... Našla jsem jeden krásnej domek. Je tak akorát pro běžnou rodinu, s menší zahrádkou a u moře. Líbil se mi asi nejvíc, co jsem tak koukala. Nechci do žádnýho přepychovýho sídla, co moje rodina vlastní. Ten domek je na severu Caroliny. *Dopoví tu zásadní informaci až nakonec. Když ten dům popisuje, malinko nadzvedne koutky rtů, protože když ho viděla, hrozně se jí zalíbil a uměla by si představit, jak tam žije a vychovává Rafa. A klidně i v budoucnu ještě jeho sourozence, kdyby měla možnost mít další dítě. Což by třeba i měla, kdyby byla s Ryanem. Jenže je tu spousta "ale".* Ale nic není rozhodnutý. Třeba nikam neodjedu, Rafe vyroste jako princ a bude to. *Pokrčí rameny a na tváři se pokusí vykouzlit co nejuvěřitelnější povzbudivý úsměv, se kterým k němu zvedne pohled.*

*Možná se jí zeptal moc zpříma, moc hrubě, za což se v duchu hned pokárá, protože samozřejmě nechtěl zvolit nějaký špatný tón. Dívá se na Sim, když skloní k Rafemu hlavu a nakloní jemně hlavu do strany. Jakmile mu řekne, jak její vyhlídnutý domek vypadá, nevyhne se malému úsměvu, takový domek se mu k ní opravdu hodí, i když ho znervózňuje, že není v Midstonu, ale Carolině.* To zní moc hezky. *Pousměje se a pro změnu teď sklopí hlavu on, zamyslí se nad svými dalšími slovy, které by mohl vyřknout.* Chci jet s tebou. *Vypustí z úst dříve, než si stihne všechno promyslet a zvedne pohled.* Chtěl bych jet s tebou. *Opraví se s odkašláním.* Pokud by ti to nevadilo. Pokud bys opravdu odjela, tak bych si mohl najít bydlení poblíž tebe, kdybys se mnou nechtěla být úplně každý den. *Zamumlá a podívá se jí do očí.* Nic mě tu tolik nedrží. Sice svou práci zbožňuju, protože jsem už jako malý chtěl všechny chránit, ale ze všeho nejvíc chci teď chránit tebe a Rafa. A to přeci nebudu moct, když budeš pryč. *Polkne, bojí se, že toho teď na Sim vybalil až moc.*

*Zmíní se o domě, který našla a který si zamilovala hned na první pohled. Má radši sklopený pohled, protože nakřáplý tón jeho hlasu jí vehnal slzy do očí.* Vypadal nádherně. Možná se tam pojedu podívat cestou z hor, takže bych do Midstonu jela oklikou. *Pokrčí jedním ramenem, protože by si chtěla ten dům prohlédnout na vlastní oči. Překvapí jí jeho další slova. S vykulenýma očima k němu vzhlédne a ruka, kterou hladila Rafa po tvářičce, se jí zastaví.* Vážně? *Zeptá se ho, i když pochybuje, že by to řekl jenom proto, aby si z ní udělal srandu.* Vtipkuješ? Jasně, že bych tě chtěla mít u sebe každej den. *Nechápe, jak si může myslet opak.* Vždyť i v paláci jsme byli v jedný komnatě a tady bysme klidně mohli být taky. *Připomene mu.* Nechci tě ale odvádět od tvýho snu. Vždyť tu práci miluješ. Nechci, abys s ní skončil jenom kvůli mě. Zasloužíš si splnit svůj sen. *Namítne.*

*Z toho, když si představí, že by byla pryč a on by zůstal tady sám, tak se mu rozechvěje a nakřápne hlas. Ještě více, když uvidí slzy v jejích očích.* Jo, to by bylo super, kdyby ses podívala, jak to tam vypadá. *Přikývne a vážně se snaží netvářit posmutněle. Proto ho napadne jediné řešení, že by odjel s ní. Ať už by bydlel s ní, nebo ne. Má potřebu ji být na blízku, aby ji i Rafeho mohl chránit, být tam pro ně a tak podobně. Hlavně, aby jim byl nablízku. Proto ji oznámí, že chce jet s ní. A poté se opraví, že by chtěl jet s ní, protože ví, že to mohlo vyznít hodně špatně.* Vážně, z tohohle bych si nedělal legraci. *Zavrtí hlavou, s pohledem upřeným do jejích očí.* Já vím.. Já se jen ujišťuji, že jsem tě ještě nezačal štvát. *Zazubí se a pokrčí rameny.* Od ničeho bys mě neodvedla. Mým snem i bylo, najít si někoho, koho budu mít rád a s kým budu moct trávit svůj volný čas. S kým se budu smát, s kým se budu cítit úplný. A tak se teď cítím a kdyby mi zůstala práce, ale ty ne, práce by mě naprosto přestala bavit, protože by pro mě najednou neznamenala nic. A víš proč? Protože to ty pro mě znamenáš všechno. *Stoupne si, přejde k ní a klekne si před ní, načež si lehce vezme její obličej do dlaní a políbí ji.*

*Překvapí jí, když slyší, že by chtěl jet s ní. Nikdy ho nechtěla opustit. Už když byla těhotná, tak chtěla z paláce pryč, i když to bylo spíše ovlivněné hlavně lítajícíma náladama a hormony. Rodina jí ale nechtěla pustit, hlavně kvůli těhotenství, takže tady musela zůstat. A když pak poznala Ryana, přibyl jí další důvod, proč neodjet. Sice teď už porodila, takže by jí rodina nejspíše pustila, ale nechtěla opustit Ryana a nebo ho odtáhnout od práce, kterou miluje. Vždyť to byla i jedna z prvních věcí, které o něm u bazénu, kde se poznali, zjistila.* Rozhodně jsi mě štvát nezačal. Vždyť to ani nejde. *Zavrtí s úsměvem hlavou.* Doufám, že já a Rafe tě nějak moc neotravujeme. *Poznamená s menším úsměvem, protože i když jeho slova o tom, že chce jet s ní, tomu nenasvědčují, tak se o tom chce prostě ujistit. Pak poslouchá jeho slova a má co dělat, aby se přitom nerozbrečela dojetím. Musí párkrát zamrkat, aby rozehnala slzy a viděla na něj pořádně.* A pro mě zase znamenáš všechno ty a Rafe. *Řekne mu dojatě a oplatí mu polibek, do kterého se zamilovaně usměje.* Na jednu stranu jsem nechtěla odjet právě kvůli tobě. Nechtěla jsem tě opustit, ale ani odvádět od práce. Chtěla jsem, aby sis mohl dál plnit sen, protože to je to, co si zasloužíš. *Přizná a odhrne si pramínek vlasů za ucho.* Nechci být bez tebe. Nejradši bych tě u sebe měla každou minutu až do konce svýho života. *Řekne mu popravdě a přitom ho chytne za ruku, proplete si s ním prsty a lehce mu jí stiskne.*

*Samozřejmě, že chce jet s ní. Zdá se mu snesitelnější se vzdát své práce, než aby se vzdal Sim a Rafeho, který mu samozřejmě také přirostl k srdíčku. Samozřejmě by mu práce docela chyběla, ale bylo by to nic s porovnáním, kdyby odjeli oni a on zůstal zde bez nich. Ještě by se tak strachoval, zdali jsou oba v pořádku, protože by nebyl u nich a nemohl je popřípadě chránit.* No.. Možná, že by ses i divila. A možná se ještě budeš i divit. *Zasměje se a poté rychle zavrtí hlavou.* Vůbec ne. *Řekne a zavrtí s úsměvem hlavou. Ba naopak, zbožňuje, když může být s nimi. Poté ji řekne pár slov, hlavně se zmíní o tom, že pro něj znamená vážně všechno. Když mu slova oplatí, tak se sám dojatě usměje a zlehka ji políbí, než se odtáhne.* Když bych nemohl dělat strážce, třeba bych se v Carolině mohl věnovat zase hudbě. *Lehce pokrčí rameny a zastrčí ji pramen vlasů za ucho.* Nechceš si jít odpočinout? Rafe také vypadá, že to potřebuje. *S úsměvem ji stisk ruky oplatí, když se podívá na podřimující miminko.*

Nebudu se divit. Ty mě nikdy nebudeš nijak otravovat. *Ujistí ho s úsměvem, protože je o tom skálopevně přesvědčená. Jak by jí mohl začít otravovat někdo, jehož blízkost jí byla tak příjemná a nejradši by ho u sebe měla bez přestávky?* Vážně ne? Já.. Nedivila bych se tomu. Dokážu být někdy náročná s tim, jak mi lítají nálady a Rafe zase když má plačtivou, tak se člověk vůbec nevyspí a to taky může člověka začít otravovat. *Vychrlí trochu nervózně. Nerada by ho nějak otravovala, ale umí si představit, jak snadno by k tomu mohlo dojít. Její nálady po porodu pořád hrozně lítají a občas se rozbrečí prakticky kvůli ničemu.* Hlavně chci, abys byl šťastný, Ry. *Pousměje se na něj potom, co mu oplatí polibek.* Jo, asi jo. Dneska to konečně vypadá na klidnou noc. *Zkonstatuje s pohledem na podřimujícího Rafa a pak se zvedne ze sedačky a dá ho do kočárku.* Kdybys chtěl, můžeš zase být u mě. *Nabídne mu ještě s úsměvem. Nevadilo by jí to, naopak. Pak se už s kočárkem vydá do pokoje, kde plánuje Rafa uložit do postýlky, aby se mu spalo pohodlněji.*