Kuchyně spojena se společenskými prostory

Když dostanete na něco chuť a umíte vařit, můžete navštívit tuto kuchyni, která nabízí vše potřebné. Na kuchyni navazuje i prostorný stolovací stůl, abyste se o svůj výtvor mohli podělit i s přáteli a následně celá společenská místnost s několika pohovkami, krbem a výhledem na zasněžené sjezdovky.

*Ignoroval zprávy na mobilu, ani je nekontroloval, kdyby náhodou psala Nyv. Pořád ještě nebyl v náladě to řešit v klidu. Sám si to potřeboval nechat projít hlavou. Kontroloval pouze oficiální pracovní email. Jenže ani práce mu nedovolila úplně vypnout, tudíž dal na svůj žaludek a zamířil do kuchyně. Hodlal si sám uvařit, místo aby si nechal jídlo donést. Připravil si suroviny na jednoduchou čínu a pustil se do práce. Na sobě měl rifle a jednoduchou bílou košili, rukávy si vyhrnul. Ani si nebyl jistý, zda doufal, že tu bude mít klid anebo že na někoho zarazí. Být sám se svými myšlenkami bylo otravné, zvlášť potom, co si poslední dny zvykl trávit čas s Nyneve a jeho hlava mu přitom dala na chvíli pokoj.* /A že to dopadlo skvěle./ *Potlačil povzdech a raději se soustředil na krájení zeleniny, nerad by si ještě uřízl prst.*

*Odmítá si přiznat, že by na ní už přišly nějaké těhotenské nálady nebo dokonce chutě. Určitě je to všechno jen nervozita z debilního Eastova nápadu, že by mohla čekat dvojčata. Ale povyrostlé břicho těžko popře. Proto si navykla krást Eastovy mikiny, ve kterých nic nikdo nepozná ani náhodou. A navíc je v nich hezky teplo a do kapes se vejde spousta jídla, které hodlá propašovat do pokoje. Plány ale přehodnotí, když vidí v kuchyni Luciena.* Čau, bráškooo. *Zašvitoří se sladkým zazubením a nakoukne mu přes rameno.* Vypadá to dobře. Dostanu taky? *Zamrká na něj nevinně.* A nechceš k tomu udělat třeba i pudink? A třeba okurky bych si dala. *Moc se tu neorientuje, takže doufá, že její bráška je na tom líp.*

*Zdálo se, že osud rozhodne za něj, když zaslechne povědomé otravné švitoření. Společnost by se mu možná šikla, ale to neznamenalo, že by toužil zrovna po přítomnosti vlastní sestry, která jeho trable v zásadě odstartovala.* No kdo se nám to uráčil. *Odfrkl si. Už se na ni za ten útěk nezlobil, ale pořád se mu to ani v nejmenším nelíbilo. Lidé by neměli sedat za volant rozrušení. Taková zbrklá rozhodnutí vedla k nehodám. Myslela si snad, že jí bude líp, kdyby například způsobila havárii a zabila při tom nějakou rodinu? Na přednášky ale neměl náladu.* Pche, máš pocit, že si to zasloužíš? *Poznamená, ale automaticky začne chystat o porci navíc. Rozpálí na pánvičce trochu oleje, zatímco vedle se vaří nudle a až je čas, hodí na ni okořeněné maso, zeleninu přidá až za chvíli, aby nebyla moc suchá.* Puding a okurku? To jsou mi kombinace. Že by na tebe konečně padly chutě? *Pozvedne obočí a otočí se, zády se opře o linku a prohlídne si ji v té očividně vypůjčené oversized mikině.* /Taky možnost, jak to skrývat./ *Zdál se klidný, pragmatický, vlastně úplně stejný jako předtím, než přijeli do Illey. A možná právě to bylo divné, vzhledem k tomu, co všechno se za poslední týdny událo.*

Promiň, za ten odjezd. Asi to bylo trochu unáhlený. *Uzná nakonec. Furt v tom ale určitej způsob vidí a kdyby se vrátila v čase, jednala by stejně.* No jasně že zasloužim. *Zamručí s prosebným pohledem a trochu si připadá jako malé dítě loudící o novou hračku, kterou vidělo v supermarketu.* Ne, žádný chutě, žádný nálady. Nic. Těhotenství na mě nemá žádnej vliv. *Zamračí se trochu nabroušeně, protože v jejích očích se chutě rovnají nekontrolovatelnému přibírání na váze a z toho má panickou hrůzu. Jako kdyby jí břicho nestačilo už teď. A to se má v pondělí dozvědět, jestli je to jedno, jak doufá, nebo dvě, jak si myslí East. Dojde sama ke spíži, kterou otevře a opřená o dveře do ní začne koukat a hledat něco dobrýho. Nakonec vezme do ruky pytlík čokoládových kousků do muffinů, ze kterýho začne čokoládu pomalu ujídat. S pytlíkem v ruce se opře o linku naproti Lucienovi a zamračí se.* Co se děje? *Zdá se jí jiný, než předtím v Midstonu a netuší čím to je. Snad ho svým odjezdem nenamíchla až tolik."

Asi? *Zeptá se nevinně.* Ale lepší omluvu čekat nemůžu, přijímá se tedy. *Pokrčí rameny, zvlášť protože už jí to odpustil, takže pokud čekala křik a létající nádobí, měla smůlu. Ačkoliv by jí to nepřiznal, tomu pohledu se dalo jen těžko odolat, a tak si ztěžka povzdechl.* No jo pořád, asi je to lepší, než večeřet sám. *Uzná a začne chystat jídlo i pro ni. V kuchyni se uměl ohánět. V zásadě to bylo podobné chemii a ta mu vždycky šla, proto nebylo překvapující, když v sobě našel talent i pro vaření. Možná by nevyhrál žádnou soutěž, ale nikdo si nikdy nestěžoval, že něco, co uvařil, nebylo k jídlu.* Jo, takže ti přijde úplně normální zajídat puding okurkou. *Pozvedne skepticky obočí.* /Jak myslíš./ *Puding se mu však k číně vůbec nehodil, asi pak raději vytáhne nějakou ovocnou zmrzlinu. Ona se však mezitím Livia obslouží sama, a on může přidat zeleninu na pánvičku a přecedit nudle.* Nic se neděje. *Odpoví jí klidně. Už se do toho pletla až až.*

No.. Asi. Ale kdybych na tom měla něco měnit... Jela bych na místo blíž sem, abych to pak neměla zas tolik daleko. *Pokrčí rameny. Vypadnout z paláce a mít odstup od všeho jí dost pomohlo si pár věcí v hlavě urovnat. Mírně se na něj pousměje, když slyší, že se její omluva přijímá.* No jasně, moje společnost je super. *Zazubí se spokojeně, když začne připravovat porci i pro ní. Snaží se bránit tomu, že se u ní už projevily těhotenský chutě.* No.. Proč ne? Ale. Nemam. Žádný. Těhotenský. Chutě. *Rozkouskuje mu to, aby to pochopil a u toho ho přizabije pohledem. Pak začne sama šmejdit ve spíži, kde si ukradne čokoládu. Všimne si, že je nějaký divný, tak se zeptá, co se děje a po jeho odpovědi protočí očima. Chytne ho za rameno, aby ho mohla otočit obličejem k sobě a sjede ho pohledem.* Řekni mi, co se děje. *Poručí mu typickým tónem starší sestry, která nedá pokoj, dokud jí to neřekne.*

To dává fakt smysl. *Rýpne si, aby pochopila moc dobře, že nedává. Pokud si chtěla utřídit myšlenky, mohla sem jet například napřed, ráno potom, co by se vyspala a nebyla tolik pod vlivem emocí, a nikdo by nešílel, protože by všichni věděli, kam jela.* /Ale co bylo, to bylo./ *Snad se brzy naučí od ní nepředpokládat žádné rozumné činy.* A kdo ti to řekl? *Zeptá se nevinně.* /Měl bych jim řáct, že lhát se nemá./ Nene, pardon, ty máš rovnou těhotenskou žravku. *Zhodnotí to pobaveně, její vražedný pohled se u něj míjí účinkem. Odbude její pokus o vyzvídání a povzdechne si, když ho vezme za ramena a otočí ho. Klidně vezme její dlaně a sundá je ze sebe.* Vařím, všimla sis? *Odpoví jí místo toho a vrátí se k míchání směsi na pánvičce, ještě přidá pro čínu typickou sójovou omáčku a ochutná, koření je tak akorát, tudíž to již nehodlá dochucovat. Vypne sporák a naloží jim oběma na talíř, vezme ještě i příbory a sám se usadí k jídlu.* Trochu jsme se nepohodli s Nyv, máš na tom asi taky svou zásluhu, ale to už mě nějak nepřekvapuje. Stejně by to dřív nebo později přišlo. *Pokrčí rameny. Nemusí jí to tajit, raději se jejích otravných dotazů zbaví rovnou, teď má ale na uklidnění nervů jídlo.* Dobrou chuť. *Popřeje jí ještě.*

Mě jo. A ty jsi tu ten génius. Jestli by v tom někdo měl najít nějakej smysl, jsi to ty. *Uchechtne se a po jeho další otázcr převrátí očima a nevinně se uculí.* No každej. A hlavně si to myslim já. Jsem ta nejlepší společnost, jakou si můžeš přát. *Zazubí se na něj. Když pak její těhotenské chutě označí za žravku, zamračí se a musí potlačit chuť po něm vrhnout nějakej nůž.* Nech tohoo. *I přesto, že se jí tyhle kecy vadí a nejradši by se všim třískla díky zoufalství, čokoládě neodolá a trochu z ní začne uždibovat. Otočí Luciena k sobě, aby se ho znovu zeptala, co se děje a nespokojeně mlaskne, když to ignoruje.* Já myslela že maluješ. *Ucedí ironicky a nakonec pytlík s čokokádou odloží a posadí se ke stolu ke svojí porci. Cukne k němu hlavou, když slyší konečně odpověď na svojí otázku.* Cože? Jakto? Vždyť...vždyť já jí jenom psala, aby na tebe byla hodná. *Bráni se, protože je nechtěla rozhádat. Naopak. A nechápe, proč se mohli pohádat.* Dobrou chuť. *Popřeje mu taky, ale sama nakonec jenom vidličkou začne jídlo posouvat po talíři, protože po slově "žravka" a představě toho, jak bude vypadat, kdyby takhle jedla dál, tak jí chuť přešla.*

*Pobaveně si odfrkne.* /Sic je občas v nesmyslech možnost najít smyslu až až, tohle nebude ten případ./ Sebevědomí ti tedy určitě nechybí. *Zhodnotí to.* A víš, že moje nejmilejší společnost nejsi? Asi ani nejsi v první trojce. *Rýpne si škádlivě. Potlačí smích a zvedne ruce, že se vzdává.* No jo, no jo. *Zavrtí hlavou. Sám to považoval za úplně normální, ale ona se s tím asi jen tak nesmíří. Zavrtí hlavou.* To se v kuchyni běžně nedělá. *Odpoví jí poučně na její sarkasmus a v klidu dodělá jídlo.* Hmpf. *Vyrazí ze sebe posměšně.* /Jo, to se povedlo./ V zásadě z ní vypadlo, že počítá s tím, že to mezi námi skončí, až odjedu do Belgie. Vytvořila si ten předpoklad, aniž by se mě zeptala, jak to vlastně vidím, aniž by se nad tím nejdřív pořádně zamyslela. Kdybych chtěl románek, nebudu to přeci tahat na veřejnost. *Zavrtí hlavou a lehce se zamračí, ale je to jediná ukázka citů. Dost s e po téhle konverzaci uzavřel. Sám se pustí do jídla, ale když si všimne, jak se v tom nimre, povzdechne si.* Z toho nepřibereš. V zásadě teď jíš za dva, musíš naopak jít víc. *Pobídne ji.*

To mi nechybělo nikdy. *Připomene mu pobaveně. Nebo se tak aspoň většinu života chovala. Bylo to snazší, než ukázat nejistotu a tím být zranitelnější.* Pff, jenže ty bereš jako svýho kamaráda každou knížku, to je pak nefér. *Zamračí se nespokojeně a musí se ovládnout, aby nenafoukla uraženě tváře jako malý dítě. Protočí nad ním očima po jeho reakci na použitý sarkasmus a probodne jeho záda pohledem. Pak už se posadí ke stolu a když slyší o důvodu jejich hádky, potlačí touhu složit hlavu do dlaní.* Ale vždyť jsem jí sama říkala, že to myslíš vážně. Mě slíbila, že o tom popřemýšlí. *Namítne zoufale.* Myslíš, že tim, že budeš uraženej, uzavřenej a takhle namručenej jí přesvědčíš o tom, že to myslíš vážně? *Zamračí se trochu, i když asi není zrovna žhavý kandidát na vztahového poradce.* Jenže já se chci vejít do oblečení. Přibrat se dá ze všeho. *Namítne.* A navíc podle Easta čekám dvojčata, takže budu obrovská ještě víc. *Zamumlá nespokojeně tišším hlasem.*

Pravda. *Uzná. Potřese hlavou.* Mluvil jsem o živých objektech, knížky v mé tom trojce nejsou. *Ujistí ji lehce pobaveně.* /Jako bys to nedokázala snést./ *Raději ji odbude a připraví jídlo, načež jí konečně řekne, co mu leží v hlavě.* Hmm, tak to se moc nepovedlo. *Zhodnotí to a pokrčí rameny.* Neřekla vyloženě, že by jí vadilo to brát vážně. Jen že předpokládala, že to stejně skončí a JÁ to vážně brát nechci. Či co... *Potlačí povzdech a raději se pustí do jídla, doopravdy má hlad.* Já se o tom teď nechci bavit, Liv. Je to taky na ní, nemyslíš? Já to vážně myslel a řekl jsem jí to, pokud nechce hledat řešení, nemá to cenu. Ve vztahu se nemůže snažit jen jeden. *Odbude ji. Pokrčí rameny.* Jo, to jsem si myslel. /Ale nechtěl jsem to říkat, vyšilovala bys./ V tom případě musíš jíst za tři. Někde ty živiny nabrat musíš. Těhotentví není konec života, Liv, i kdybys přibrala, zase se dostaneš do formy, teď musíš myslet na ty malý. *Podotkne.*

I tak se neurazim, protože to je přesně to, co chceš. *Uculí se na něj, i když jí to štve, protože jako jeho velká skvělá sestra by v první trojce mohla být, ne?* Já vám to vážně nechtěla nijak pokazit, naopak. Klidně s ní znova promluvim. Nechci, abyste se hádali. S ní jsi byl šťastnej. Takhle šťastnýho jsem tě už hrozně dlouho neviděla, jestli vůbec někdy. *Stáhne starostlivě obočí, protože na štěstí jejího malýho brášky jí dost záleží.* Určitě to mezi sebou vyřešíte. *Zadoufá nahlas a usměje se u toho na něj.* Jo, já vim. Ale zase se v tom případě nemůžeš úplně přestat snažit ty. *Namítne potichu a radši už to dál nerozebírá, protože netuší, jestli to náhodou nebyla narážka na ní a Easta vzhledem k nedávným událostem.* Jak jako že sis to myslel? *Zamračí se nechápavě, protože netuší, kde to on vzal.* A proč ty malý nemyslí na mě, abych nemusela za chvíli vypadat jako mrož? *Zamračí se nespokojeně.* Takhle za chvíli na ledě neskočim ani obyčejnou roznožku. *Zamumlá, ale přece jenom trochu jídla nabere na vidličku a ochutná.* Je to dobrý. *Uzná nakonec, protože vařit vážně uměl.*

Samozřejmě. *Téměř by mu zaškubaly koutky. Vsadil by se, že ji to stejně štve, uměla být hrdá až hanba.* Prosím tě, jen to ne. *Zamítne její návrh na to, aby si s ní promluvila.* Potřebuje si to srovnat v hlavě sama. Nepředpokládal jsem, že by to bylo snadné, ale asi jsem nečekal, že to dopředu odepíše. *Potlačí povzdech. Štvalo ho to. A mrzelo. Vnitřně se ale cítil příšerně otupělý. Vůbec do toho neměl jít. Měl by klid. Pokrčí rameny a ani jeho štěstí nekomentuje. Upřímně neví, jak moc šťastný se zdál, ale spokojený byl určitě. Alespoň než se dozvěděl, že jeho štěstí má být časově omezené. Na tohle on prostě nebyl. Možná nedával city znát tak jasně, ale když do něčeho šel, tak naplno. Jistě, často se pak stalo, že se brzy zklamal anebo začal nudit, ale u Nyv se tomu zatím nestalo. Nebyla povrchní, nikam ho netlačila, a byla chytrá a vtipná. Hlavně mu dodávala ten divný klid, což se mu snad ještě nestalo. Nakonec to ale bylo špatně, možná měl tlačit on na ni a nebyli by v téhle pitomé situaci.* Snad. *Dodá nesoustředěně.* Chci jen čas, okay? Zrovna ty bys to mohla chápat. Nemám teď náladu se o tom bavit, nic bych nevymyslel. /Zvlášť když pořád neznám její postoj./ Takhle brzo břicho normálně neroste. *Vysvětlí jí klidně.* Jen u vícerčat. Takže předpoklad, že máš dvojčata tu prostě byl. *Taky si to mohla zjistit, kdyby si o těhotenství něco načetla, ale on nechtěl být poslem špatných zpráv. Takhle si to mohl vyžrat East.* Určitě nemůžou za to, že mají hlad. *Protočí očima.* A ještě si nikdy neslyšela o tom, že děti svou matku bezpodmínečně milují? *Pozvedne obočí.* /Pokud někomu bude fuk, jak vypadáš, budou to ty malý./ Tak se na led vrátíš až po porodu. Stejně bys teď moc bruslit neměla. /Pád by byl zlý./ *Ne, že by s ní nesoucítil, ale na ty děti si zadělala taky ona, mateřství byl závazek.* To si piš, že je. *Jeho samotného po předchozí konverzaci přešla chuť, ale jedl automaticky dál kvůli ní.*

*Protočí očima, když tak razantně odmítne nápad, že by si promluvila s Nyv a stejně si myslí svoje. Napíše jí a tečka. On se o tom nemusí dozvědět. Leda, když to dopadne dobře a ona mu bude moct o hlavu omlátit poznámky o tom, jak mu zachránila vztah.* Ona nevěří, že bys k ní cítil něco víc a sám očekával, že by to bylo na dýl. Prý jsi dal sám najevo, že po odjezdu domů to skončí. A ona si zase myslí, že najdeš holku, se kterou ti bude líp než s ní. Tohle mi aspoň psala. *Přetlumočí mu to trochu. Neví, jak přesně to mezi sebou mají a jaké signály Lucien vydával, takže neumí určit, na jaké straně je chyba. Ale jak to většinou bývá, tak na obou.* Já to chápu, vážně. *Pokýve nakonec hlavou a už z něj nic dalšího netahá.* Třeba jsem jenom divně nafouklá nebo je to chyba. *Snaží se bránit vidině více dětí.* Já.. neumim si představit sama sebe jako mámu. A ještě k tomu mámu, kterou její děti fakt milujou. *Pokrčí rameny, ale nakonec se pustí do jídla, i když jí pomalu.* Neboj, jsem opatrná. Stejně víc učim bruslit Esta, než abych sama bruslila. Trojitý neskáču. *Ví, co si může dovolit a co ne a vzhledem k tomu, že měsíc na ledu nestála, tak je opatrná.* Sebechvála smrdí. *Poinfomuje ho s menším pobaveným úsměvem.*

*Teď už si fakt přeje, aby Liv nepotkal. Ona se v tom prostě musí rýpat. Jako by neměla dost problémů ve vlastním vztahu. Musí ještě zasahovat do toho jeho? Vzhlédne k ní s varovným pohledem.* Laskavě s tím přestaň. Nevím, čím přesně jsem dal komu ten dojem, že jsem děvkař a odkopnu ji ještě dřív, než odsud odjedeme a vlastně to ani nechci zjišťovat. *Zamračí se. Jako by toho už nebylo dost, teď se ještě dozví, že nejen že jejich vztah odepsala, ale ještě si o něm myslela takové věci. Viděla ho snad sakra běhat za jinými? Většinu času trávil jen s ní. Dokázal pochopit její pochybnosti ohledně budoucnosti po Selekci, ale tohle? Ne. Měl sice pár románků, ale vždy jen jeden a nikdy nic nesliboval, když to nemohl dodržet. Vážné vztahy měl dva, a tam se snažil, jednou šlo ale o zlatokopku a podruhé to prostě nemělo budoucnost, nehodili se k sobě. Nbyl člověk, co by vymetal bary a střídal holky každou druhou noc. Možná si s ní měl promluvil víc, ale teď na to jednoduše neměl nervy.* Díky. *Dostane ze sebe ještě, ale už se k tomu vážně nechce vracet.* Hmm, možná, to se asi brzy zjistí. *Na ultrazvuku už by to mělo jít brzy vidět, ne? Vzhlédne k ní.* Nemyslíš, že takový pocit měla alespoň polovina matek? *Pozvedne obočí.* A děti za to nemůžou, prostě to tak mají, jsi středobod jejich vesmíru. Jasně, zvyknou si i na tátu, mají ho rádi a další příbuzné, ale první roky jejich života jsi pro ně prostě ta nejdůležitější.* Dobře. *Vydechne. I to mohlo být riziko, zvlášť když měla dvojčata. Jakékoliv vícečetné těhotenství se od začátku bralo jako rizikové, matky byly z práce posílány na mateřskou hned, jak se na to přišlo. ALe už tak se musí Liv dusit, takhle aspoň dělá něco, co má ráda a snad je vážně opatrná.* Možná, ale to jídlo ne. *Zhodnotí to s pousmáním. Svou porci už dojedl, a tak se zvedne a uklidí nádobí do myčky. Nemusí tu nechávat bordel.*

Já to taky nevim. A jenom se snažim nějak vysvětlit, co psala ona mě a co se jí třeba honí hlavou. I když pro jistotu by sis to měl zjistit sám. Ale fajn..už mlčim. Hlavně se nečil. *Někdy sice dokázal zůstat klidný v situacích, kdy ona ne, ale když se doopravdy naštval, nechtěla s ním být v jedné místnosti. Přeci jen jejich hádka, když si vzala Eastona nebyla zas tak vzdálená, aby jí potřebovala nějak opakovat.* Jo. Konkrétně v pondělí. Jdeme na ultrazvuk. Nějak...doteď nedokážu uvěřit, že uvnitř mě něco fakt je a ještě k tomu, že by jich.* Netušim. Nemam žádný kamarádky, natož nějaký s dětma. S mámou jsem o tom nikdy nemluvila. S nikym, kdo s tim má zkušenosti. Jak mam vědět, jak se cítí ostatní? *Potřese hlavou a trochu rozhodí rukama.* Co když to ale poseru? Co když střed jejich vesmíru bude to nejhorší, co je mohlo potkat? *Začne trochu vyšilovat. Nebo spíše pustí ven ty nervy, který se jinak snaží držet co nejvíce v sobě.* Nojo furt taky. *Protočí očima, protože to jídlo vážně vonělo dobře. Nakonec dojí celou svojí porci.* Díky, bylo to fakt dobrý. *Pousměje se na něj nakonec a sama sklidí svůj talíř a příbor. Pak se na něj podívá a obejme ho.* Mám tě ráda, bráško. *Zašeptá mu do ucha.* Měla bych jít, Eastovi jsem řekla, že si jídlo donesu do pokoje. Za chvíli bude vyšilovat a hledat mě. Měj se. *Rozloučí se s ním a vydá se do svého pokoje.*

*Jen pokývne hlavou. Hodlal si s ní promluvil, jen ne dnes, a možná ani zítra. Sám si to potřeboval srovnat v hlavě a zjistit, zda Nyneve přeci jen neměla pravdu a nebylo by lepší s nějakou budoucností ani raději nepočítat. Nelíbilo se mu to. Přestože by se to mohlo zdát jako logická volba. Pokrčí rameny.* Uvidíš, jak se budeš cítit po ultrazvuku, prej je to dost silnej zážitek. *Přeci jen poprvé uvidí na vlastní oči ty mrňousky, co uvnitř ní rostou. Možná tam kvůli tomu bude trochu paniky, ale taky by se poprvé mohla projevit opravdová náklonnost.* Nemyslíš, že jak je tomu skoro u všeho, tak se prostě každý cítit jinak? Není nic špatného na tom, jak se cítíš ty. A máš ještě hodně času na to si zvyknout na myšlenku toho být máma. Není to hned. Podle mě z tebe bude dobrá máma, alespoň až se naučíš přebalovat. *Cuknou mu koutky. Sice by na to mohla využívat služebné, ale copak by to bylo fér?* To je hloupost Liv. Staráš se o lidi, který máš ráda. A nebudeš na to sama. Jediný tvlj problém je tohle věčné vyšilování, jsi nehorázně hysterická. Co kdyby ses zkusila nadechnout a soustředit se na to pozitivní? Děti nejsou nic špatného, možná sis je přála později, no, stalo se, ale přináší s sebou taky hodně radosti, víš? *Snažil se ji pochopit, ale bylo to těžké. Sám by děti jednou chtěl. Jistěže měl pochyby, zda se svou náturou bude dobrým otcem, ale přišlo mu to správné a přirozené.* Jsem rád, že ses najedla. *Prohodí a uklidí své nádobí. Překvapí ho, když ho přiběhne obejmout. Po chvíli váhání kolem ní ale obmotá paže a přitáhne si ji k sobě.* Bude to dobrý, Liv. *Pohladí jí konejšivě po zádech a usměje se jejím slovům.* A já tebe. /I když umíš být nesnesitelná./ Jasný, pozdravuj toho nekňubu. *Prohodí a rozloučí se. Ještě poklidí nádobí z vaření a zamíří k sobě do pokoje.*

*Po těch fotkách od Daleyzy neměl chuť vůbec na nic. Už si připadal trochu líp, jako kdyby začínal patřit mezi Schreave, ale teď mu to akorát připomnělo, že on mezi ně nikdy kompletně nezapadne. Vždycky bude ten, co vyrostl jinde. Ten, kterýho vychovala rebelka. Nikdy se nezbaví toho pocitu, že jeho život byla lež. A ještě po včerejší hádce v chatu, kde mu přijde, že odtamtud vypudil Xaviera a Aideen. Své mladší sourozence, o které se měl starat. Pokoj pro něj byl hrozně malej a už ho přešel tolikrát, že se nakonec vydal jinam. Konkrétně to zakotvil v kuchyni, kde je i několik pohovek. Na jednu si sednul a zůstal koukat na fotku Daleyzy, kde je on jako batole. Musí zatínat zuby, jak má chuť s mobilem hodit proti zdi a začít zuřit nad tím, kolik mu Daleyza vzala.*

*Daleyza ho tou fotkou dost vytočila, protože si dokáže představit, jak musí vypadat výchova v jejím stylu a jak muselo vypadat Austinovo dětství. Nemyslí si, že by měl zrovna krásné vzpomínky na dětství a jelikož si Austina už vážně oblíbil, i když se tomu těžko věří, tak ho to vytáčí. Normálně už by sáhl aspoň pro sklenku whisky, ale sázka je sázka a nevzdá to přeci v posledních dnech. Rozhodl se tedy zajít do kuchyně a aspoň trochu se zklidnit něčím k jídlu. Na sobě má černé volnější džíny, šedé tričko a přes to jen rozeplou černou mikinu. Barvy nejsou jeho silná stránka a tady nemá žádné porady a téměř žádnou práci, takže nechodí nijak formálně oblečený. Jakmile dojde do kuchyně, všimne si hned Austina a zamíří k němu.* Ahoj. *Pozdraví ho a posadí se vedle něj. Když si všimne, na co se dívá, potlačí povzdech.* Když na to budeš koukat, tak tím ničemu nepomůžeš a jen tě to více rozčílí. *Řekne hlasem, který už dost jasně naznačuje ten otcovský starostlivý tón.*

*Nakonec to po kratší procházce zakotví v kuchyni, kde je i pár pohovek. Nějak si před tím útěkem z pokoje zapomněl oblíknout aspoň bundu, aby mohl ven a tam se trochu zchladit, takže je nakonec odkázaný jen na chatové prostory. I když je pořád okolo něj několik stěn, tady jsou aspoň dál od sebe a dávají mu o něco více prostoru. I tak si ale trochu přijde, jako kdyby ho to tu dusilo. Zvlášť, když ho stravuje vztek kvůli tý debilní fotce od Daleyzy. Když uslyší nějaký hlas, trhne k němu hlavou. Zabral se dost do svých myšlenek, takže neslyšel nikoho přijít a ten hlas ho docela vyděsil. Uklidní se ale, když uvidí Jace.* Ahoj. *Pozdraví ho. Zhasne telefon, aby neviděl, na co kouká a ještě si nemyslel, že se mu stýská po svém předešlém životě, ale nestihne to včas a on to stejně vidí.* Jo, já vim. *Zamručí trochu podrážděně, protože je hrozně vytočenej a mobil odhodí vedle sebe na gauč. Překvapí ho, jaký tón Jace použil. Nikdy by si nemyslel, že ho opravdu uslyší. Až si trochu myslí, že jde jen o nějakou chybu, nebo špatně slyšel. A nebo třeba Jacovi hrabe z toho, že teď nemůže pít. S menším překvapeným pohledem se na něj podívá a zatěká pohledem po jeho tváři, se kterou má dost podobné rysy.* Prostě mě štve, že se furt chová, jak kdybych byl nějakej její majetek a ona byla bezchybná. *Vysvětlí, co ho na tom štve nejvíc. Daleyza ho nikdy nenechá jen tak jít. Takhle snažit se bude pořád.*

*ta fotka Daleyzy ho vytočila, ale jelikož si nemůže pomoct alkoholem, zamíří tedy do kuchyně s plánem vybrat většinu zásob. Tam ale hned narazí na Austina a když uvidí, na co se dívá, zamíří za ním. Poznal na něm, že je naštvaný a upřímně se mu vůbec nediví. I on zuří, i když asi méně než Austin. Řekne, že když na to bude koukat, tak si moc nepomůže a sám sebe trochu překvapí, když použije ten otcovský tón, který by použil i na Xaviera.* Spíš ten vztek ze sebe dostaň nějak, než ho jenom zvětšovat tím, že na to budeš koukat. *Jemu krom alkoholu pomáhal vždycky šerm nebo jednoduše mlátit do boxovacího pytle. Ale netuší,, jaké jsou Austinovy koníčky.* To chápu, taky mě to štve a kdybych byl tebou, tak mě to štve ještě daleko víc. Lhala ti celej život.. nemá na to právo. Nemá právo vůbec na nic. *Tu poslední větu zavrčí už dost naštvaně, ale donutí se uklidnit.* Hele.. omlouvám se za to, jak jsem se předtím uchoval. Byl jsem zaslepenej vztekem, hlavně k Daleyze, ale to mě nijak neospravedlňuje. Za tu dobu mě došlo, že ty nejsi takovej. Nejsi jako ona. Možná tě tak vychovali, ale uvnitř takovej nejsi a neublížil bys ani mouše. Mělo mi to dojít dřív, promiň. *Měl v plánu se mu omluvit už pár dní, ale nějak k tomu nenašel odvahu. Až dneska při té fotce Daleyzy mu došlo, že by to Austin vážně měl slyšet.*

No.. Tady moc moře neni, abych si mohl zasurfovat a o posilovně jsem taky neslyšel. A na sjezdovku mě prosimtě nenuť jít, stačilo jednou s Xavierem. *Uchechtne se potichu při vzpomínce na to, jak byl spíš ve sněhu než na nohou. S lyžováním prostě kamarád nebude. Neví moc, jak ze sebe teď dostat vztek. A momentálně je spíš v té fázi, kdy vztek pohlcuje jeho a on nemá sílu s tím něco dělat. I když k tomu nebyl vychovanej a sám sebe by kvůli tomu označil za slabocha, nejradši by si sednul někam do rohu a tam se litoval. Ale to mu zase nedovolí jeho hrdost.* Ona si myslí, že má. A já jsem ten špatnej, nevděčnej zrádce, co jí opustil a vykašlal se na ní. *Tohle mu zatím pokaždé tak nějak Daleyza napsala, když s ní řešil třeba Wyatta nebo Cardana. Překvapí ho, když se mu pak Jace omluví. Už se mu omluvil přes chat a i to ho překvapilo. Nic takového nečekal. Ani není zvyklý, že se mu někdo omlouvá.* Za to se neomlouvej. Měl a máš na to právo. Byl jsem rebel. Celej život jsem až doteď trávil snahou vymyslet jak zabít tebe a tvojí rodinu, takže to, jak ses předtim choval bylo oprávněný. *Pokrčí rameny. Sám úplně nechápe, kde vzal Jace sílu mu odpustit a obdivuje ho za to.*

*uchechtne se, když hned zamítne sjezdovku.* A třeba si jít zaběhat nebo tak? *Navrhne.* Jednou se z tou sjezdovkou třeba spřátelíš, ale škoda, že jsem ty tvý pády neviděl. *Řekne pobaveně. Musela to být skvělá podívaná, i když měl trochu starosti o to, aby se z tama vůbec dostali bez zlomenin nebo otřesů mozku* tak se na ní vykašli teď. Prostě ji ignoruj a nezajimej se o ní. Nebo.. kdybys řekl, kde je ghetto, tak by se to možná dalo vyřešit i jinak.*navrhne trochu opatrně.* Ale nenutím tě do toho. Rád bych to věděl.. ale chápu, že tam máš přátele. *Ujistí ho ještě rychle, protože to z něj nebude tahat násilím. Pak se mu omluvi, což už má v plánu nějakou tu dobu, ale nenašel k tomu odvahu a furt to odkládal. Ale bere ho jako součást rodiny a jako svého syna. I když mu to taky trvalo.* Jak říkáš, až do teď. Takže teď na tebe nemám právo být naštvaný. Seš můj syn a já tě tak beru a chci, aby tě tak brali i ostatní. *Pokrčí rameny. Je rád, že aspoň Sim a Wally vypadají, že se s tím už jakž takž smířili.*

Leda když půjdeš se mnou. *Uchechtne se.* Pokud teda hned za rohem nevypustíš duši, starouši. *Popíchne ho, protože jestli ho něco baví, jsou to rozhodně vtipy na jeho věk. To, jak mu na tom tolik záleží prostě nepochopí a přijde mu to vtipné. Podle něj nijak starý není a nemusí kvůli tomu stresovat, ale baví ho pozorovat, jak kvůli tomu vyšiluje.* Pochybuju, že se s ní skamarádim. A moje pády nikdy neuvidíš. Stačilo, že se pobavil Xavier. *Potřese nad tím pobaveně hlavou. Když pak ale Jace zmíní ghetto, zvážní.* O to nejde. Nebo..jde. Trochu. Ale hlavní je, že ona moc dobře ví o tom, že vám to můžu říct. Určitě se už přestěhovali a já netuším kam. Klidně vám řeknu místo, kde jsem vyrostl, ale najdete tam maximálně jenom známky toho, že tam někdo nedávno pobýval. *Pokrčí rameny. Daleyza určitě není pitomá, aby tam zůstávala, když ví, že se tam můžou kdykoliv objevit strážci.* No... Tak to jsem po včerejšku asi moc k vylepšení vztahů nepomohl. *Poznamená. Je na sebe za to naštvaný. Aideen i Xavier z chatu odešli kvůli němu a tomu, jak se pustil do holek kvůli jejich chlastání.*