Velké kluziště

Hned vedle městečka se nachází daleko větší kluziště, na kterém je často k vidění trénující amatérské krasobruslaře a nebo hokejisty. Málokdy tu uvidíte začátečníky, ti jsou hlavně na malém kluzišti na náměstí.

*Dneska se domluvili s Liviou, že si s ní konečně půjde zabruslit. Sepsal si poslední závěť, veškerý majetek rozdělil, zkrátka už není nic, co by mu v tom zabraňovalo. Vždycky s ní chodí, ale jen jako dívák. Nicméně mu došlo, že Livia má vazbě talent s je škoda, že se tomu nemůže věnovat na profesionální dráze. Na sebe si vzal černé džíny protože na jich jde nejméně vidět krev a k tomu má Bilo-cernou bundu. Připadá si takhle navlečený trochu nemotorný, ale snad to trochu zbrzdí ty pády a bude to bolet o něco méně. S Liviou jde ke kluzišti ruku v ruce a když vidí jak se blíží, nervózně polkne. * Hlavně pamatuj, že ty a naše dítě, lomeno děti jste pro mě to nejdůležitější..

*Nakonec se nad Easton slitovala a chodí bruslit později. Když ho viděla po pár dnech, co s ní vstával v pět, došlo jí, že její méďa na ranní vstávání moc stavěnej neni a takhle to fungovat nebude. Jí by nevadilo chodit sama, zvládla by to a umí být opatrná, ale v tomhle byl East paličatější. Takže ustoupila a začala chodit bruslit později, většinou až odpoledne. Svojí dávku bruslení dostane, takže je spokojená. A ještě víc je spokojená díky tomu, že se East konečně odhodlal s ní bruslení zkusit.* Ale prosimtě, přežiješ to. Klid. *Uchechtne se nad jeho strachem a se širokým úsměvem s ním dojde ke kluzišti, kde si obuje brusle.* Zavaž si je pevně, ať se ti v tom nekvrdlá noha. *Poradí mu a sama vleze na led, kde si ukradne jednu podpůrnou branku, kterou používají děti při učení se na bruslích.* A tady máš dnešního pomocníka. *Zazubí se na něj.* Drž se mantinelu a nezapomeň, že to klouže. Neboj, brzo si na to přivykneš. *Ujistí ho a sleduje, jak se poprvé postaví na led.*

*Došly mu všechny argumenty, kvůli kterým se bránil postavit se na led. Takže se k tomu dneska konečně hodlá odhodlat, i když nepočítá s tím, že by to mohl přežít. Za to jaké kreace na ledě Livia umí ji upřímně obdivuje, ale on bude rád, když vydrží minutu normálně rovne bruslit, aniž by spadl na zadek. * Pff.. Já se tu bojím o svůj život s ona se ještě uchechtne.. *Snaží se znít strašně uraženě, ale koutky mu pobaveně cukají od smíchu. Dojde s ní na místo, kde se posadí na lavičku, ale dneska tu není jej jako dívák, takže ne na moc dlouho. Při kývne a natáhne si brusle, které se snaží co nejvíce si je zavázat. * To používající malé děti, ne? *Podívá se na tu věc, kterou k němu přišoupne Livia. Nicméně se jí chytí a pomalu vstoupí na led. Pobočku se podívá zpět na svou manželku a uchechtne se. * Vypadáš nadšeně, jako bych byl naše dítě, co dělá svoje první krůčky. *Těší se, až tohle budou společně pozorovat. Pokud se mu teda dnešek podaří přežít. */Měl jsem ještě napsat Timtohymu a promluvit si s ním.. Udobřit se. /

Jenže ty se bojíš o svůj život zbytečně. Vyšiluješ jak malý dítě nebo někdo před maturitou. *Zasměje se pobaveně a z jeho rádoby uraženého výrazu si nic nedělá. Řekla by, že šílí jak ženská, ale to by urážela sama sebe a navíc moc dobře ví, že ohledně svýho břicha a počtu potomků vyšiluje daleko víc, než je asi běžný. Řekne mu, jak si zavázat brusle a sama si je rychle nazuje, protože už to má dost dobře natrénovaný a dojede mu na ledě pro branku.* No.. Vlastně jo. Ale vzhledem k ledu tak takový malý dítě jsi. Navíc ti to pomůže držet balanc. Podpírala bych tě klidně já, ale úplně slyšim ty námitky, že mě sebou stáhneš na zem a ublížim si, takže to vzdávam předem. *Zhodnotí pobaveně a pak ho sleduje, jak leze na led.* Děláš svoje první krůčky na ledu, to pro mě znamená dost. *Opáčí, protože si nenechá jen tak zkazit radost.* Fajn, na ledě se nechodí, ale jenom se odrážíš a pak se kloužeš. Takže se odraz přes špičku a pak jenom klouzej po ledě. A potom zase odraz druhou nohou. *Předvede mu to dost pomalu, aby to mohl vidět a pak se otočí, aby jela pozpátku, zabrzdí a sleduje jeho.*

*Uchechtne se. * V životě jsem na bruslích nestal, možná tak kolečkových a já a led jsem nikdy nebyli kamarádi. Při náledí věčně pádám a to normálně chodím, což je podstatně jednodušší, ještě navíc, když se taky mužů normálně přidržovat.. *Bez dalších námitek si sedne na zadek a obuje si brusle, přičemž je na její radu co nejvíce utáhne. Už tak tu půjde o život, nepotřebuje se navíc přizabít kvůli tomu že si špatně nazuje brusle. Když se podívá na tu věc, se kterou se vrátí Livia, zamrači se lehce ale po jejím vysvětlení začne vrtět hlavou. * Ne to je v pohodě. Ty dávej pozor na sebe, já ti zvládnu s tady tímhle
. *Nadechne se a pomalu vleze na led. */Třesou se mi kolena? Mám pocit že jo.. /*Ale raději nezhlédne, aby se o tom ujistil, či případně se tahle jeho myšlenka vyvrátila. *Dobře, dobře.. Hlavně, že si mě nenatáčíš.. Tohle nesmí vidět Mayven.. A raději ani Timothy. *Oba dva by se z něj dělali určitě legraci. Sleduje ji jak bruslí a když se zastaví, pokusí se to po ní zopakovat. *Hele, jde mi to! *Sice jede rychlostí tam jeden kilometr za hodinu, ale pro něj je to velká věc a je na sebe pyšný. *

Ale kolečkový a tyhle jsou prakticky to stejný, tak klid. A náledí.. to je taky něco jinýho. Ty nože pracujou s ledem přeci jen líp, jak podrážka bot. *Pokrčí rameny, protože ona taky párkrát spadla na náledí, zatímco na normálním ledu s bruslema si je jistější a nepadá. Pak už mu na ledě podá branku, se kterou se sice normálně učí děti, ale pro něj to tak bude snazší a aspoň jim ušetří hádku ohledně jejího bezpečí. Tuší, že by jí nenechal mu pomáhat.* Klid. Je to jenom led. Nikdo po tobě nechce, abys vypočítal nějakou novou konstantu. *Zasměje se, když vidí, jak je z toho nervózní.* Vidíš? Stojíš. To je super. Teď se přestaň klepat jak osika a začni si věřit, protože jinak to zkazíš. *Uchechtne se. Když si člověk věří, má větší pravděpodobnost úspěchu.* Aspoň fotku si se mnou pak uděláš, abysme měli důkaz, že jsi na bruslích opravdu stál. *Natočí si ho až příště, i když teď má aspoň jistotu, že by jí nedohnal a nijak jí mobil nesebral. Ale zase nechce, aby se zranil, když by se za ní snažil jet. Pak už mu ukáže, jak se má rozjet a spokojeně se usměje, když vidí, že opravdu jede a neleží na zemi se zlomenou nohou.* No vidíš. A to ses toho tak bál. *Zazubí se na něj.* Takže se přesuneme rovnou ke dvojtým skokům? *Zeptá se pobaveně.*

Nikdo ale neříkal, že mi to na kolečkových bruslích šlo. Pokud si pamatuju správně, tak jsem zahučel do nějakého keře a oni mě museli skoro výstřihat. *Uchechtne se. On a brusle jakéhokoli druhu na sebe prostě nemají dobrý vliv. * Stejně nevěřím, že si tu dneska nic nezlomím. *Pokrčí lehce rameny. Za pomocí té branky, o kterou se bude opírat vstoupí na led. Livia měla pravdu, kdyby jej měla podepírat, namítal by. Určitě spadne a nechce ji stáhnout na zem se sebou. Myslí dost na miminko a nechce, aby se mu něco stalo. *Víš, že kdyby po mě někdo chtěl to možná bych byl raději? *U nové konstanty by nehrozilo, že by někoho, sebe, přizabil.. * Já se neklepu.. *Namítne tu se jen pro sebe, protože ví, že má Livia pravdu.
Klepou se mu nohy. */Měl jsem si dát panáka nebo dva na uklidnění před tímhle.. /A zkazím to tak jako tak. *Zamumlá ještě následně. *Dobře, jednu fotku, ale ať si budu více jistý a tuhle věc.. *Kývne k brance. * Budu moct odložit někam stranou.. *Teď s ní pro jistotu ještě chce chvilku jezdit, ještě si není tak jistý. I když to zatím docela zvládá a je za to na sebe pyšný. *Rychleji by měla i stoletá babička, kterou bolí klouby.. Ale aspoň něco. *Uchechtne se sám nad sebou. Pak se na ní podívá s vyděšeným pohledem a smrtí v očích. *To si děláš jen legraci, že ani? *U ní si člověk nikdy není jistý, takže se prostě potřebuje ujistit. *

No.... Aspoň tady tě z ničeho vystříhávat nebudou muset. Pochybuju, že ten led prorazíš. *Zasměje se a potřese hlavou nad tím, když si ho na kolečkových bruslích představí.* Ale až budeš umět bruslit a mimčo bude tady, můžeme jít třeba na kolečkový brusle a já pojedu třeba s kočárkem. *Zrovna v tomhle by jí dítě asi nijak nevadilo. Mohla by bruslit i s ním a zároveň by to byl pohyb. Nechce vypadat po porodu až do konce života jako nějaká velryba, jak si sama sebe představuje.* Já věřim tomu, že budeš v pohodě. *Namítne a pak ho sleduje, jak jde na led.* Ale prosimtě, tohle neni žádný mučení. Nemáš být náhodou chlap? *Popíchne ho pobaveně a trochu zalituje, že si nepřinesla popcorn.* Ani trošku. *Přikývne rádoby vážně hlavou a přemáhá cukající koutky.* Vždyť jo. Teď hlavně pojeď. *Odsouhlasí mu to, že fotku si udělají až se bude cítit jistěji a spokojeně se usměje, když vidí, jak se rozjel.* Se stoletou babičkou jsem ještě teda nebruslila. *Zasměje se a pak nadhodí dvojitý skoky.* Neboj. Ještě jsi neujel ani deset metrů. Se skokama začneme, až dáš celý kolečko. *Zazubí se na něj a jedno menší kolečko objede okolo něj.* Hlavně klid. Věř sobě, ale i těm bruslím. Jsou navržený na ježdění na ledu a jen tak se ti nesplaší. Neboj se tolik. *Snaží se ho nějak povzbudit, protože vypadá jak kdyby ho strčila do ohrady s rozzuřeným býkem.*

Nepodceňuj mě.. *Uchechtne se.*/Prosím, ať to přežiju.. Třeba jen s odřeninama, ale ať to přežiju. Ještě se mi umřít nechce. Chci vidět ultrazvuk svého dítěte/dětí, jak se narodí, poprvé si je pochovat, vidět jejich první krůčky.. Usmířit se s Timothym../*Vykulí oči a rychle zavrtí hlavou.*A kočárek mě bude jako podepírat tam? Ani náhodou. *Pochybuje, že když bude umět bruslit na ledě, zvládne to normálně i na kolečkových bruslích. Je to přece o něco jiné, ne? Musí.. je to na souši přece.* No.. snad máš pravdu. /A nebo mě snad budeš navštěvovat aspoň občas v nemocnici./*Až moc si na její přítomnost zvykl na to, aby mohl být nějakou delší dobu bez ní. Už když byli rozhádaní a ona na těch pár dní zmizela, bylo to pro něj peklo, když ji nemohl držet náručí, zatímco usínal a nebo ji jen tiše pozorovat, jak spokojeně spí ona, občas se jí lehce zavrtí víčka a nebo něco ze spaní nesrozumitelně zamumlá.* Jo, jsem chlap a měl jsem za to, že ses o tom dostatečně přesvědčila.. *Zazubí se na ni.* No jo, vždyť jedu.. *Pokusí se znovu odrazit a teď už jede o něco větší rychlostí.* No, všechno je jednou poprvé, ne? *Uchechtne se. Vážně má za to, že i stoletá babička by jela rychleji než on.* Jsem rád, že jsem sebou ještě neflákl o zem a ona by po mě chtěla objet celý kolečko.. *Vážně bude rád, když ujede tak pět metrů bez pádu, Livia na něj moc spěchá.* Problém je v tom, že přesně tohle nedokážu.. *Nicméně se nadechne a pokusí se znovu odrazit, aby jezdil aspoň těch pět kilomentrů v hodině, což je normální tempo, které člověk může v průměru normálně ujít.*

Nepodceňuju. Jsem realista. *Protočí nad jeho strachem očima a opravdu má chuť si sem dotáhnout nějaký křeslo, posadit se do něj spolu s popcornem a jenom nad ním kroutit hlavou. Ještě nepoznala nikoho, kdo by byl z ledu tak vyděšený.* Ne, kočárek bych držela já. A do tý doby se naučíš bruslit dost dobře na to, abys podporu nepotřeboval. Rodit budu stejně někdy na podzim. Tim pádem máš asi rok a čtvrt na to, naučit se bruslit, než pak bude na jaře dost teplo na kolečkový brusle, abysme vyrazili s kočárkem. Na ledu si moc kočárek neumim představit. *Přiblíží mu trochu svůj nápad.* Tam dole možná jako chlap vypadáš, ale teď se chováš jak holka, se kterou mlátí puberta. *Protočí nad ním očima a zasměje se.* No tak medvěde, zvládneš to. *Zazubí se na něj a přijde už trochu jako roztleskávačka. Už jí chybí jen třásně a krátká sukně. A je si jistá, že kdyby nějakou takovou sukni měla a objevil se tu nějaký jiný chlap, East by bruslil hodně rychle aby jí od něj dostal.* Budeš ho muset doobjet, aby ses dostal z ledu, víš to, že jo? *Zasměje se a doufá, že to fakt ví a nečeká, že mantinel přijde za ním, kdykoliv se s tím rozhodne seknout.* Easte... Myslim, že máš tělesnou konzistenci i dost svalů na to, aby ses zvládnul klouzat. Nebo se snad mýlím? Nedělej z toho takovou vědu, zapomeň na strach a nejistotu a prostě jeď. Ta branka tě podpírá a pomáhá ti s rovnováhou, opři se o ní a využij toho. Pak nehrozí, že spadneš. Takže se ti ani nic nemůže stát. *Srovná s ním tempo a jede v klidu vedle něj.* Vidíš? Jedna noha střídá druhou. Jako u chození.

Ne, podceňuješ mě. *Stojí si za svým. Podle sebe by se dokázal nějak zaseknout, aby ho museli vystříhávat i tady na ledě. Sice by to bylo ošidnější, ale třeba se nějak zaseknout do mantinelů a plus do toho chodítka, které teď využívá ke své opoře. * V září budeš rodit, ne? Devět měsíců.. Hezký by bylo, kdybys rodila prvního září. By nás ten malý proklínal, že má narozeniny zrovna v první den školy. A nebo by mu to naopak ten den zpříjemnilo, to je holt otázka. *Uchechtne se. On by asi byl rád i nerad. Na své narozeniny se ty děti musí těšit i netěšit, teda pokud nejsou šprti, kteří se a nový školní rok připravují už od prvního července, to se těší možná více i na to jak na své narozeniny.* Spíše rok a půl. Od září je to, Říjen, Listopad, Prosinec, Leden, Únor a březen - šest měsíců. Ale tak či onak, stejně to není dost.. *Tak za deset let už by to mohlo být dobrý. Ale hádá, že to Liviu už k dalšímu dítěti neukecá, zvlášť pokud jsou tohle dvojčata. A navíc, on vždy považoval za ideální dvě děti, případně tři, sám více nikdy nechtěl.*/Tři děti a jdu na vasektomii./ Ty máš co říkat.. *Zamumlá si vyloženě pro sebe tak, aby ho neslyšela a něčím po něm ještě nehodila.* Neříkej mi medvědeee. *Tahle přezdívka, kterou pro něj vymyslela se mu ani za mák nelíbí.* No.. tak to mě tu můžeš zhruba tak za rok vyzvednout zase. A když tak s sebou vezmi i miminko nebo miminka, jo? Rád bych je viděl. *Uchechtne se.*Dobře.. *Nadechne se a pokusí se jen rychleji.* Už celkem dobrý, ne? *Sám si tímhle pořád není jistý, ale zatím nespadl, takže se pokouší jet rychleji, možná na něj až moc.*

Přestaň se se mnou dohadovat, Eastone. *Zakoulí otráveně očima a schválně použije jeho celé jméno a ne běžnou zkráceninu. Ještě chvíli a použije přezdívku Východ, kterou tak miluje.* Ne, v říjnu. Mam na to v mobilu appku, kde ti to samo spočítá a termín mi to napsalo na sedmýho října. *Zamračí se zmateně a schválně vytáhne i mobil, kde aplikaci otevře, aby se přesvědčila, že je to opravdu tak. Když zjistí, že ano, tak mu aplikaci rovnou i ukáže, aby se sám přesvědčil.* Fajn, rok a půl. Když budeš bruslit dvakrát týdně rok a půl, tak si s tebou budu moct po porodu zahrát i hokej a můžeme spolu klidně trénovat dvojce v krasobruslení. *Zazubí se na něj. Podle ní je bruslení jednoduché a za rok a půl se ho může naučit ovládat hodně dobře.* Dobře, já zapomněla, že máš radši, když ti říkám Východe, promiň. *Zakření se na něj a objede okolo něj další kolečko.* Už jsi v půlce. A to sis toho ani nevšiml koukam. *Zasměje se a pak se pousměje, když se rozjede rychleji.* Výborný. *Opraví jeho tvrzení o celkem dobrý a potěšeně se usměje.* Říkala jsem ti, že ti to půjde. A tos vyšiloval podobně jak já když přemýšlim o porodu. *Uchechtne se a položí si jednu ruku na mírně vystouplé bříško. Denně doufá, že je tam jenom jedno mimino a ne dvě.*

Nepřestanu, ne když mám pravdu. *Na ledě si vážně nevěří a věří, že by se tu dokázal nějak zaseknout.* Až v Říjnu? No, i když.. My jsme to vlastně nedělali hned na začátku toho ledna no, jo asi to vychází.. *Pokýve hlavou. Podívá se na její mobil a přikývne.* Jo, já se jen spletl. *Každý se občas přepočítá, ne?* Na tohle se mám postavit dvakrát týdně? *Zeptá se pro ujištění a podívá se na brusle.* Dvojice v krasobruslení? Hokej? Nějak na mě spěcháš, Liv. Jsem vážně rád, že ještě žiju. *Uchechtne se. Doufá, že za rok a půl bude moci bruslit bez téhle opory, jak by mohl vůbec pomyslet na to, že by hrál hokej a nebo dělal nějaké otočky při bruslení párů?* Neee. Proč já ti to říkal? *Povzdechne si. Tuhle přezdívku nesnáší.*Fakt? *Ohlédne se za sebe. Ani si toho upřímně nevšiml. Rozjede se rychleji a je sám nadšený z toho, že mu to docela jde.* Jo, nečekal jsem, že mi to až tak půj..*Ani to nedořekne, popletou se mu nohy a on sletí na zem. Konkrétně na svou levou ruku, ve které mu hlasitě křupne.* Do háje.. *Zanadává a posadí se na zemi. Vzhledem k tomu, že má bundu, moc si na ni nediví, ale řekněme, že ta ruka není ve zrovna normální poloze.* Nejsem doktor, ale hádám, že tohle bude zlomený.. *Docela ho to bolí, ale snaží se nic nedávat najevo.*

Nemáš pravdu, takže zmlkni. *Na někom si mateřství musí natrénovat, ne? A on je po ruce, navíc jí vážně tímhle dohadováním vytáčí, i když je to možná dost podpořené náladama ovlivněnýma těhotenstvím.* Fajn, dobře. I když by mi nevadilo mít to za sebou dřív. Čim dýl, tim víc kil, strií, starostí a tak. *Ušklíbne se trochu a mobil zase schová. Už se lekla, že zkazila i zadávání datumů do aplikace. Tolik o tom, jak skvělá máma bude.* Není to nic hroznýho. Za měsíc si zvykneš a budeš se na to těšit. *Ujistí ho s povzbudivým úsměvem.* Ale vždyť to po tobě nechci hned teď, uklidni se. Mluvim o době za rok a půl a to je realistický. Žádný podceňování z tvý strany a žádný přeceňování z tý mý, dobře? *Nechápe, proč se tak moc podceňuje zrovna teď, když jindy srší egem na míle daleko.* To sama nevim. *Zasměje se, protože tím, že jí to řekl, jí dal dost dobrou munici.* No jasně. *Přikývne, protože už skutečně půl kolečka ujel. Už se chystá pokračovat v chvále jako nějaká pyšná paní učitelka, ale najednou je vyšší jak on. Shlédne dolů na něj a vykulí oči, když uvidí jeho zkroucenou ruku.* Do prdele, Easte. *Vyhrkne a sedne si na zem k němu. Se strachem v očích sleduje jeho ruku a absolutně netuší, co má dělat.* /Tohle je moje vina. To já ho nutila bruslit. Tohle je v háji. To mi nikdy neodpustí./ Co...co mam dělat? *Zeptá se ho vystrašeně.* Mam ti zavolat nějakou pomoc, nebo to dojdeš do chaty, nebo...? *Začne trochu zmatkovat a radši ani nahlas neříká, že je to její vina, protože teď není čas na to, aby se jí on snažil tenhle názor vyvrátit, což by určitě udělal. Zná ho dost dobře.*

Heleee. Zmlkni jsem myslel, že budeme říkat až našim dětem a společně.. *Udělá na ni smutná očka, aby viděla jak moc se ho do dotklo.* Liv, vypadáš nádherně a taky tak vypadat budeš. Nemusíš se ničeho bát. *Kdyby pár kil přibrala, za něj by jí to jen prospělo. Občas se mu zdá, že je hubená až příliš. Ale raději jí to neříká, ještě by jednu dostal. Spíše se jí nutí nenápadně jíst více. Má pravdu, skutečně bude rodit až v říjnu. I když.. pokud to budou dvojčata, možná i dříve. */Přece tam budou mít málo místa, ne?/ Když myslíš.. *Řekne ještě nejistě.* Dobře, dobře. Stejně asi nemá smysl se s tebou dohadovat. *Uchechtne se a tímhle to prostě vzdá. Nejspíše nemá smysl se s ní dohadovat. Docela překvapeně se podívá za sebe a zjistí, že už fakt polovinu ujel. Tohle vážně nečekal. Spíše by se vsadil, že vleze na led a tady někde vybuchne atomovka nebo se stane něco podobného. Pak se mu ale Bůh ví jak podaří spadnout a nejspíše si zlomit ruku.* Nesedeh si na led, ještě prostydneš a uškodí to tobě i miminku.. *I když je zraněný, prvně myslí na ni.* Dojdu do chatky.. JE tam ošetřovna.. Naštěstí je to jen ruka, nohy mě nebolí.. *Raději si sundá ty brusle.*Bez nich to bude asi jistější.. *Zamumlá.* Prosím tě, odvezeš zatím tohle.. *Kývne k věci, které se přidržoval.* Já pomalu dojdu z ledu.. Budu v pořádku, neboj. *Nijak jí to nevyčítá. Aby byl upřímný, taky se docela na led těšil, ale tušil, že tak nějak to dopadne.*

Nějak musim trénovat. *Zazubí se na něj jako neviňátko a zamrká řasama. *I ona umí tyhle smutné a nevinné pohledy, takže teď můžou klidně svádět bitvu o to, kdo se umí tvářit naoko víc smutně.* Ale stejně se bojim. Tobě se nezmění celý tělo během pár týdnů, mě jo. Mam právo na nervy. *Brání nervózně. Už tak si připadá hrozně divně a nepěkně s tou menší vybouleninou na břiše. Co teprve až to nebude moct skrývat za Eastovy mikiny, který si teď přivlastnila.* Ne, to nemá. *Potvrdí mu se spokojeným zazubením, že mu to konečně došlo. Jenže pak jí úsměv dost rychle opustí, protože East spadne a jeho ruka vypadá...no jako kdyby jí strčili do takový ty mašiny, co rozdrtí větve.* Teď dej pokoj, já jsem na chlad zvyklá. *Zamumlá rychle a trochu podrážděně, protože v tuhle chvíli by se měl starat o svojí ruku a ne její zadek na ledě.* Počkej. Budeš tu chodit v ponožkách, donesu ti boty. *Zvedne se a dojede pro ně. Než se obuje, tak zatím uklidí podpůrnou branku a pak se k němu vrátí a pomůže mu se na ledě postavit. Boty s ledem přeci jen pracují jinak, než brusle.* Hlavně pomalu jo? Nepotřebuješ si zlomit ještě kostrč. *Zamumlá starostlivě a opatrně ho dovede k okraji, kde jsou lavičky. Tam se sama co nejrychleji přezuje, i když tím, jak se snaží být rychlá, tak se jí akorát prsty motají do tkaniček. Nakonec to ale zvládne a rychle vyskočí na nohy.* Fajn, jdeme. *Popožene ho co nejrychleji k chatě.* Vážně nemam někoho zavolat? Nemotá se ti hlava? Bolí to hodně? *Zasypává ho během cesty horou otázek a snaží se skrývat co nejvíc nervozity a vyšilování na později, až bude Easton v péči doktorů.* /Kvůli mě si můj manžel zlomil ruku. Tohle je v prdeli. Vždyť já jsem pro něj nebezpečná. A budu i pro to dítě. Co když mu nějak ublížim a nebude to jenom zlomenina? Sakra!/

Hádám, že u mě by trénování na tobě ale neprošlo.. *Uchechtne se. Raději to ani nebude zkoušet. Když zamrká řasama, pousměje se. Upřímně? Kdyby se ho na něco zeptala, o něco ho požádala, vše by jí takhle odkýval. Pro něj je Livia jako anděl, obzvlášť, když se tváří takhle.* Neříkám, že nemáš právo na nervy. Jen, že pro mě budeš krásná vždycky, to se nemusíš bát. Asi pro ostatní. Pod srdcem nosíš naše dítě nebo děti. Uzlíčky malé jako Taysa, které ti pak v Thonyho věku budou říkat "Mami" a tulit se k tobě. *Podle něj to za to stojí. Povzdechne si, když mu potvrdí, že dohadovat se s ní nemá smysl a raději to už dále nekomentuje. Za pár vteřin stejně už nemá ani náladu na dohadování, protože musí řešit svoji ruku, na kterou spadl a která bude nejspíše zlomená.* Dobře, děkuju.. *Počká, než mu přinese boty, které si pak obuje, trochu nemotorně pravou rukou. Naštěstí je pravák a zlomenou má levou ruku, to mu dost věcí usnadňuje.* Neboj, jsem opatrný.*Ujistí ji a v klidu počká, než se obuje, poté se s ní vydá k chatce.* V pořádku Liv nikoho nevolej. Hlava se mi nemotá a bolí to, ale není to nic, co bych nepřežil, neboj. *Vážně si o něj nemusí dělat takové starosti. Zajdou za doktorem a bude určitě v pořádku. Livia si ani nemá co vyčítat, teda aspoň z jeho pohledu. Přesvědčit o tom ji ale asi bude těžší.*