Ohrada se zvířaty

*Tiše sleduje Fredovu reakci na rozhovor Andrease a jejich matky, zatímco má co dělat, aby se nepropadla hanbou nebo aby nechtěla hledat co nejrychlejší cestu zpátky do minulosti. Jen jak poslouchá Andrease mluvit se zbožnou úctou o svých rodičích, má co dělat, aby se nesesypala. Ještě před pár týdny by takhle mluvil i Fred. Na jednu stranu je ráda, že to konečně po tolika letech někomu řekla, ale nezvládá ten nátlak, nezvládá to, že když už viděla jednu reakci, uvidí i druhou, horší, protože si nemyslí, že to zvládne Andre tak lehce. Když ji tedy Fred zadrží, aby mu to řekla, má co dělat, aby se tam před tím nerozbrečela. Zhluboka se nadechne, narovná a jako by ve svém kabátě radši zmizela, se podívá na svého o pár let staršího bratra stojícího naproti ní, a zhluboka se nadechne.* A co pak? Já budu ráda, když mu to zvládnu říct jednou? *Odsekne mu, jako by to byl on, kdo za to může, ale podle zoufalého výrazu ve tváři musí její bráška jasně pochopit, jak složité téma to pro ni je. Už už se chystala odejít zase někam pryč, než se ozval i bratr, kterému to měla vlastně říct. Chvilku tam stojí, hraje si s prsty s lemem kabátu a dívá se tak nějak sice na Andrease, ale rozhodně ne jemu do očí. Snaží se tomu vyhnout do poslední možné chvíle.* Jsem těhotná. *Zamumlá sotva slyšitelně a dívá se mu do očí, než pohledem uhne zase někam jinam. Nakonec se mu ale očima zpátky vrátí do obličeje, aby viděla jeho reakci, a vykroutí se s bratrova sevření, než se opře o plot a jednou rukou, kterou si o nejvyšší příčku ohrady opře, si podepře následně i hlavu.* Jenomže to je trochu složitější... *Zamumlá a musí se znovu kousnout do rtu, aby se tady před bratry nerozbrečela. Už brečela tolikrát, tolikrát pro věci, které nešly změnit, jenom z lítosti, ze své vlastní slabosti. Chvíli tam stojí, snaží se si utřídit myšlenky, zatímco jí oči vlhnou, ale žádná slza se z nich neroní. Jenom si druhou rukou setře spodek oka, kdyby náhodou, a už se není schopna na bratra pořádně podívat. Připadá si najednou hrozně, slabá, a děsně vystrašená.* Dítě... *Nadechne se a mluví tiše, než se jí z hrdla vydere tichý vzlyk, kvůli kterému si musí zkousnout ruku, aby se nerozbrečela nahlas, a když vypadá, že to jakž takž zvládá, pokračuje.* ...je, asi... *Další hluboký nádech a otřesení ramen.* Atticusovo, ale... ale... *Mezi každým ale nechává pauzu, jako by sbírala odvahu jen na vyslovení toho jednoho slova. Neví, jak dokáže říct všechno najednou. Jak mu dokáže zlomit to jeho opilý srdce, pak ho slepit a pak ho zase rozlomit, když si to nezapamatuje. Připadá si, jak kdyby držela kudlu, a vrážela ji bratrovi do hrudi. Pomalu, mělce, a postupně ho nechávala vykrvácet.* Je ještě... je- je- den... jeden... *Koktá, div že si nezláme jazyk přes to slzavé údolí, které se jí line z očí, z nosu a div že ještě ne z uší. Ruku, kterou nemá položenou na plotě, si stiskne pevně v pěst, až si nehty zarývá do dlaní, a skoro fascinovaně se na tu ruku dívá, neschopna pohlédnout ani na jednoho z bratrů, kterým bere naději v normální rodinu.*

*Jen přikývne. O matce se dál bavit nechce.* Zadní Šmoulové Andreasi. *Opilý bratr mu začíná lézt na nervy.* Žádná zvláštní komunikace neexistuje. Nebo já jí aspoň necítím. *Pokrčí rameny a bojuje s potřebou ho po hlavě strčit do sněhu* Já ne. Róza. *Pořád má své ruce okolo jejích ramen. Přitom sleduje, jak ze sebe jeho bratr dělá blbce.* Taky mu to můžu říct já. Ale lepší bude, když to uděláš ty. *Nevyčítá jí to. Sám viděl, jak těžké to pro ní bylo, když mluvila s ním. A Andreas byl mimo ještě z otce. Dál už nechá mluvit svojí sestru. Pustí ji, i když je přesvědčený, že kdyz jí bude držet, půjde to líp. Když vidí její slzy, chce se mu taky brečet. Jenomže teď nemůže. Teď Róza potřebuje, aby nebrečel. Takže se posadí na plot vedle ní a dá jí ruku na rameno a začne jí hladit. Když se zasekne u ale, položí jí hlavu na ramenorameno, pohladí ji po ruce. Je naprosto bezradný, nikdy nikoho neutěšoval. Ani si neuvědomí, že jeho oči už taky nezůstaly suché. Po tváři se mu začnou kutálet slzy, ale on je nevnímá. Teď potřebuje utěšovat sestru.* Mám to říct za tebe? *Zeptá se jemně a chytí jí za ruce. Lepší, když nehty zatne do jeho zničených, než aby je kazila ještě sobě.* /Asi jsem si sebou měl vzít kapesníky./

*Nevěděl co mu jeho sourozenci tajili, ale něco určitě ano a podle výrazu Rozy a slov Freda to nebylo malé tajemství. Sleduje Rozu jak si hraje s prsty a chystá se mu něco říct. Když uslyší její slova docela ho to překvapí, neví jestli mile nebo nemile.* /Těhotná? A jak?/ *Chvíli se zasekne a neví co jí má říct. Má ji vynadat, nebo jí podpořit? Bude zrovna on dobrý strejda?* No to jsem nečekal. *Trochu se vzpamatuje ze závanu alkoholu a začne vnímat realitu. Když vidí jak to jeho sestra s obtížností říká nechá jí to dopovědět a potom si jí jako správný starší bratr přitáhne k sobě a obejme ji.* Notak to bude dobrý. *Jméno otce sice uslyší, ale zatím to nechá být. Po chvíli se od ní odtáhne a podívá se jí do očí.* Chceš to jméno otce ututlat? Mě se nikdy ten Polák nelíbil a ten druhý nevím co je zač, ale asi to nebude nic moc jak tě znám. *Podívá se s přiopilím úsměvem na ní.* Takže asi žádný Romeo a Julie. *Ušklíbne se.* Ale přísahám že klidně rozbiju hubu tomu Polákovi za to že tě zbouchnu. /Zbouchnul. Zvláštní slovo. Jak to vlastně vzniklo?/ *Jeho myšlenky začnou utíkat jinam a on se je snaží udržet u tématu.* Jestli ani jednoho z těch hajzlů nechceš tak jméno otce ututláme a nemusí to nikdo vědět, nebo z něho vytáhne vyživné. *Ušklíbne se a nejradši by jim vyhlásil válku, ale musel myslet i na svojí zem, nejenom na sestru. Měl být král musel myslet na Švédsko i na rodinu.* A to dítě bude vévoda, nebo vévodkyně. *Prohlásí.*

*Furt tam tak tiše postává, zatímco se odhodlává o tom mluvit.* Je to moje záležitost, bohužel, musím ji udělat sama. *Zamumlá tiše směrem ke svému o chvíli staršímu dvojčeti, než se rozhodne zase po jeho vzoru mluvit. Nemohla by mu to nechat, kdyby to řekl on, Andre by si pamatoval jeho, jeho vztah k němu by se pošramotil, a ačkoli to je hnusné, prostě ona si to zavinila, ona si to musí sníst. Ke konci už opravdu brečí, a když jí její dvojče nabídne, jestli nemá pokračovat, jen opět zavrtí hlavou. Nemůže nechat tu nejhorší část na něm. Jestli Andre po tomhle bude ke své sestře cítit nenávist, odpor nebo něco jiného, nemusí to cítit i člověk, který mu to řekl. Pokud to není zrovna ona. Tiše poslouchá, jak se Andre snaží v její myšlence zorientovat a chladně se uchechtne, když to začne říkat. Proč si sakra myslí, že je to takhle jednoduché? A výživné ze svého polomrtvého otce budeš tahat opravdu ještě napřesrok. Avšak i když je v náručí korunního prince, jen zavrtí hlavou a nejradši by se odtáhla, ví ale, že na to bude ještě času dost. Když domluví, ještě chvíli se rozhodne tam zůstat. Až pak se odtáhne a utře si slzy, kterými má tendenci lidi kropit, si setře. Na chvíli si v rukou schová celý obličej, jako by se snažila opravdu se nějak uklidnit, než bude pokračovat, a nakonec si je sundá, zatímco začne drmolit.* KdyžJsemZačalaTancovatOtecŘelkŽeKdyžDělámTohleTakMůžuDělatVšechnoCoStriptérkyATakTyVíšCo. *Vychrlí ze sebe světelnou rychlostí, protože neví, jak to říct nějak lépe, aniž by se nerozbrečela. Snaží se vydržet silná, snaží se zůstat klidně stát, ale nakonec to nevydrží, podlomí se jí kolena a ona v breku padne do kleku do sněhu, kde se shoulí do kuličky. V sedě.*

*Docela zvláštně se podívá na svého bratra. Ta jeho opilost mu strašně vadí.* No Atticusovy sestry se na mimčo už těší a chtějí je dát zpátky dohromady. *Široce se usměje.* Ale nemůže se dát dohromady s mrtvolou. Takže až se dáš dohromady, tak z něj půjdeme udělat marmeládu. /Až zjistíš jméno druhého možného otce, tak se tak tlemjt nebudeš./ *On sám se ale přes slzy zasměje, když z dětí chce dělat vévody. Je mu trochu líto, že mu ukradl sestru, ale nechá ho, ať jí obejme on. Nabídne jí, že to řekne za ní, ale ona ho odmítne. Proto sleze z plotu a sveze se podél něj. Nemá na to, aby za ní došel a znovu jí objal. Je úplně mimo. Ano znovu. Přitáhne si nohy k bradě a nechá staršího bratra, aby to s ní vyřešil.* Ani ona to věděla. *Vyplivne ta slova, jakmile jeho sestra oddrmolí to o otci. Položí hlavu na kolena, tak aby nebyly vidět jeho slzy a jen tam tak sedí.*

*Je opilí, ale uvědomuje si slova jeho sestry o tom že je těhotná. Ne že by z toho byl nějak extrémně nadšený a uchvácený že bude strýček, ale Roza nepotřebovala aby jí vyčítal že si nedávala pozor, ačkoliv jí několikrát na tohle upozorňoval a určitě i spousta jiných lidí z jejího okolí.* To mi chcete říct že budeme mít na krku i jeho sestry? *Podívá se jako by chtěl někoho zavraždit.* Hele neteři/synovce zkousnu, ale nějaký další členy rodiny to po mě nechtějte. *Byl rád že se se svými tetičkami a strýčky vídal jednou za čas a rodinu rozšiřovat nehodlal.* /Že nebudou chtít pořádat nějakou baby party./ *Ne že by neměl rád děti, jenom prostě nevěděl jak se k nim chovat.* Nejsi striptérka a tátův názor vem čert, nemusí vědět že jsi těhotná. *Utišuje jí a ví že jejich otec se vnoučete stejně asi nedožije. Věděl že když by přišla s dítětem Roza, nebo Fred tak by to byla scéna, kdyby to ale udělal on dostal by klidně zlatou medaili za zajištění rodu. Nakonec se od Rozy odtáhne a podívá se na ní.* Klidně budu dělat tomu děcku strýčka, ale nechtěj po mě hlavně nějakou účast na nějakým těhotenským večírku. *Mluví už tak trochu z cesty a po nějaké době pro ně všechny přijede bodyguard s autem a naléhá že je zima a ať se vrátí do chaty.*

*Zhluboka se nadechne, když na ni Andreas začne reagovat. Když z toho celého pochopí jen tak málo, že vlastně se s jejich otcem a jí stalo něco úplně jiného, myslí si, že špatně slyší. Zhluboka se nadechne a vykoukne ze země, než se postaví znovu do stoje. Opře se o plot, u kterého všichni stojí, a zhluboka se nadechne, snažíc se zahnat slzy, protože jí je až trapně z toho, že to musí znova opakovat. Nechce, ale nemůže nechat Freda, aby to řekl za ní. A hlavně už neví, jak moc to zvládne.* Ty debile. *Zamumlá a div že ještě přes slzy a pláč zvládá mluvit, protože je opravdu na dně, dívajíc se na svého druhého brášku sedícího na zemi. Sedla by si k němu a už by se nezvedla.* Pokud otcem není... Není Atticus... *ROzpláče se a Andreas bude muset hodně napínat uši, aby slyšel, co mu říká.* Tak budeš... i da-da-... lší brácha. *Zamumlá a pak se tiše rozpláče. Právě svému bratrovi zničila všechny sny a iluze o otci, na kterých si tak zakládal. Zničila ho vlastní vinou.*

*Přikývne.* Jo. Jedna z nich už se rozhodla z nich udělat dokonalý pár. *Protočí očima.* Nejsi sám. *Řekne schválně tak, aby to bylo hnusné. Pak si sedne na zem a nechá své slzy volně téct dolů.* Bože ty jsi idiot. *Bojuje s chutí ho praštit. Než se ale zmůže jen na to, aby zvedl hlavu, tak se Róza rozhodne mu to vysvětlit.* Neboli náš otec s ní už pět let spí. *Řekne, protože on sám ji skoro neslyšel a neví, jak by si to její kuňkání opilý bratr přeložil. Člověka u auta si nevšímá a znovu si položí hlavu zpátky na kolena. Když tam ten člověk pořád stojí, tak na něj zakřičí možná až trochu moc:* Vypadni! *A vrátí se ke svým chaotickým myšlenkám.*

*Tak nějak mu smysl Roziných slov uniká a splývají mu dohromady.* Jakej brácha? *Kdyby nebyl opilí dávno by mu došlo jaká hrůzná věc právě vypadla z úst jeho sestry a co se mu vlastně děje za zády v jeho vlastní zemi. Jeho bratr měl v tuhle chvíli pravdu, díky své opilosti se choval teď jako idiot. Všechno mu dojde až po slovech Freda. Věděl že je táta oba bije,´a snažil se je předtím chránit.* /Jak? Jak? Jde vůbec tohle?/ *Neví co na to má říct a muže od ochranky ani nezaregistruje. Plave v myšlenkách jako ryba ve vodě a svět se mu zdá najednou divným místem.* /Čeho je táta schopný?/ *Nic neříká a stojí jako tvrdé Y a slova se mu v ústech zaseknou jako stará kazeta. Opilé oči mu tikají se a tam.* Cože? *Vypadne z něj a po chvíli přijde i trochu zlostnější reakce.* Jestli to je tátovo tak jeho zabiju a ty půjdeš na potrat. *Řekne trochu v záchvatu opilosti a náhlém rozrušení.*

*Tiše poslouchá, jak to její dvojče bez obalu vysvětlí. Nelíbí se jí to, bojí se, jak na to Andreas bude reagovat, a až když uvidí jeho reakci, oči se jí zaplní slzami znovu. Je jí tak strašně líto, že jim to řekla, rpotože tohle si ani jeden z nich nezasloužil. Ještě teď, když jejich otec umírá, a na jedno stranu ví, že by si to vyčítala až do konce života, že mu to neřekla dřív, ale už by to nemusel snášet tak, že by musel snášet smrt i tohle.* Nejde to. *Řekne mu bez obalu, když začne mluvit o testu otcovství, a zhluboka se nadechne.* Když čekám dvojčata, nezjistím to. *Šeptne tiše. Bojí se, co jí oba bratři řeknou, aby udělala. Ona se jich totiž zbavit nechce.*

*Je mu úplně jedno, co teď dělá ten člověk, který je přišel vyzvednout. Začínají se mu třást ramena, jako kdyby měl dostat panický záchvat. Mezi koleny se podívá na bratra, jehož výraz i postoj by mu jindy připadaly komické, ale ne teď. Svoje dvojče nemá v zorném poli, ale tak nějak cítí, že taky brečí.* Je vtipný, jak se říkáš úplně to samý jako já. *Pravý Kotek jeho úst se zvedne do ironického úsměvu.* /Ale já to řekl mileji./ *Normálně by mu to zvedlo ego, ale ne dneska. Už teďka má ty děti rád. Díky nim se dal dohromady se sestrou, konečně vyřešili ty nesmyslné hádky. Jenže ona si nemůže nechat svoje 'sourozence'. To je prostě proti přírodním zákonům. S největší pravděpodobností by byli znetvoření, celý život by byli terčem posměchu.*

*Právě teď by si za všechno na světě přál aby otcem Rozina dítěte byl ten Polák, kterého tak nesnášel. Pořád byla lepší varianta to že Rozu zbouchnul nějaký mladý, nezodpovědný princ než to že jeho synovec, nebo sestřenice je zároveň jeho bratrem.* /Jde tohle vůbec?/ Jak že to nejde zjistit? Musí to jít zjistit. *Řekne ve svém opileckém vzteku. Věděl že i kdyby ty děti jakožto členové královské rodiny měli tu nejlepší péči nikdo by jim nedokázal pomoct k tomu aby byli aspoň částečně normální. Míchal se v něm vztek na jeho otce a opilost.* Já vím že za to nemůžeš, ale uvědomuješ si že tě budu muset uklidit někam na sever Švédska, jestli to je otcovo. Jsme královská rodina tohle nás zničí! *Vztek se v něm vaří stále víc a víc a najednou přejde na taktiku přemlouvání.* Notak Roza bude to pro všechny lepší když půjdeš na potrat. Najdeš si normálního chlapa a budeš mít dítě později. *Argumentoval docela rozumně na svojí opilost.* Chceš snad aby si na tvoje děti všichni ukazovali prstem? *Podívá se na ní a vezme si snowboard do ruky.* Rozhodni se.*Řekne a zmizí za ohradou v dáli. Nemohl na to přestat myslet. Nechtěl svojí sestru někam uklidit, ale tohle nemohlo vyplavat na povrch.*

*Koukne se na své dvojče zrovna ve chvíli, kdy se začne třást. Podřepne k němu a pevně ho obejme okolo krku, přičemž se ale stále dívá na svého druhého bratra stojícího kousek od nich. Nějak neví, jak má reagovat. Jestli za ním jít, obejmout ho, nebo radši odejít. S Andreasovo povahou byla vždycky krapet nejistá. No, když začne být totálně naštvaný a začne ji nutit jít na potrat, ať to stojí co to stojí, už to nezvládne. Zvedne se a s uslzenýma očima uteče směrem k chatám, kde jsou ubytovaní.*

Prostě to nejde zjistit! *Zakřičí na svého bratra. Prudce zvedne hlavu a naštvaně se na něj podívá.* Nikam jí stěhovat nebudeš! Ona zůstane se mnou. *Neví, jestli spíš brečet, nebo ječet, proto mu při tom bolestivě přeskočí hlas. Ruce se mu klepu, i když objímá svojí sestru.* Sakra přestaň na ní křičet! Ona za nic nemůže. *Začne se mu špatně dýchat. Se slzami hledí za utíkající sestrou a naštvaným bratrem. Nedokáže se ale zvednout a jít za někým z nich. Místo toho se klepe na místě, teď už sám, protože i člověk od auta už je pryč. Nohy má přitažené ke krku a myšlenky mu chaoticky létají hlavou. Když se asi po půl hodině uklidní, tak se celý promrzlý zvedne a vydá se tou samou cestou k chatkám, jako jeho sestra.*