Ošetřovna

Na horách se často odehraje nějaký pár, po kterém člověk potřebuje vyhledat péči doktorů. Ti jsou v chatě připravení vždy vám s čímkoliv pomoci a v případech nouze i vyjet na sjezdovku, kde je člověk v tísni.

*Nedojde ji, že by se tim mohla třeba i zabít, ale problémy by s tím neměla. Aspoň by dala všem pokoj, všichni by měli radost, že se zabila tím, čím říkali, že se jednou zabije. Měli by pravdu. Potom co upadne do bezvědomí, nic nevnímá, jen vše jakoby tlumeně a v strašné dálce. Když ji někdo donese na ošetřovnu, stále je jen v plavkách, ale díky domu, že se docela přehřála to nevnímá. Je celá zpocená i nehledě na to, že byla venku. Probere se zrovna když jsou kolem ní doktoři, kteří nevypadají zrovna nadšeně. Zmateně se rozhlédne kolem sebe a nespokojeně se zamračí na trubičky v jejích rukách, kterými ji asi dávají nějaké vitamíny. Naštvamě zamručí a hned se je pokusí z ruky dostat.*

*jakmile Via upadne do bezvědomí, zvedne jí do náruče a odnese na ošetřovnu. Má o ní celkem starost, protože nechce, aby to dopadlo špatně. Na ošetřovně ji předá doktorům a stoupne si bokem. Jen je pozoruje při práci a čeká, než se Viorica probere. Když se tak stane, uleví se mu a jakmile doktoři odejdou, posadí se na křeslo vedle jejího lůžka. Zamračí se, když se pokusí vytrhnout z ruky hadičky a chytne jí za zápěstí, které jí přidrží u postele, aby si ty hadičky nevytrhla.,* Na to zapomeň, potřebuješ to. Málem bylo to tobě. *probodne ji pohledem.*Proč to děláš? *zeptá se trochu nechápavě, prootže nechápe, proč by si měl někdo něco takového dělat.

*Už je připravena na ty kecy její rodiny o tom, že to říkali, proč to udělala. Není ale připravena na ty řeči, až ji strejda bude vyhrožovat tím, že ji pošle na odvykačku. To by byla radši po kytkama, než na odvykačce. Když se probere, zmateně se rozhlédne kolem sebe, a když se trošku rozkouká, začne si vytahovat hadičky, když ji ale někdo chytne za ruce, polekaně se otočí. Nevšimla si Chastina, navic má trošku ještě utlumené okolí.* Pusť mě. *Zamumlá zoufale, ale hádá, že zbytečně.* proč dělám co? Netušila jsem, že me to položí. Beru to normálně. I v kombinaci s trávou. Ale i tak bych už radái zůstala pod kytkama. Všem by bylo líp. *Zamumlá a natáhne se pro peřinu, kterou se zakryje, protože je stále jen v plavkách.* Nemusíš tady být. Máš svych starostí dost. Já jsem jen tvoje snoubenka, co radši bere drogy, nestojím ti za to abys tady byl. *Poví a otočí se na bok, zádama k němu.*

*nechá doktory udělat svou práci, zatímco je jen pozoruje. Jakmile se Viorica probere a doktoři odejdou, posadí se na křeslo u její postele. Poté jí zabrání v tom, vyrvat si ty hadičky z ruky a ignoruje to, co říká.* Vždyť sis dala celej sáček. Logicky tě to položí. A proč by všem mělo být lépe? To je přece blbost.*namítne trochu zmateně. Pokud myslí její rodinu, tak by dal ruku do ohně za to, že by nikomu nebylo líp.* Stejně tady budu. *pokrči rameny a když se k němu otočí zády, nemá jinou možnost než jí ruku pustit. I když se mu to moc nelíbí, protože má strach, aby si ty hadičky nepokusila vyrvat znovu.* Stalo se něco? Přeci si nemůžeš dávat takový dávky denně... co způsobilo to, že teď jsi to udělala? *snaží se pochopit, o co tu jde, protože mu to nepřijde normální.*

Protože všem akorát přidělávám problémy, nejdu lidem příkladem, nejsem taková, jaká bych měla, jsem zklamani rodičů a černá ovce rodiny? *Odpoví s lehce povytaženým obočím, jakoby snad nechápala, proč on nechápe ji. Když ji řekne, že tady pořád bude, jen zamručí a probodne ho pohledem. Na jeho otázku se k němu ani neotáčí, jen si přetáhne peřinu přes hlavu.* Moc se staráš. *Zabrblá a povzdechne si.* Fajn. Ten přítel, o kterým jsi mluvil, nebyl můj přítel, ale jo, měla jsem ho ráda. Jenže před odjezdem jsem se dozvěděla, že je rebel. A i když jsme si myslela, že už to neřeším, že je vše při starým, pořád to jde se mnou z kopce, potřebovala bych si vyoperovat mozek. A když to nejde, otupuju se drogama. I když je to i z části, protože mě to prostě baví. Spokojenej? *Zamumlá potichu a obličej zaboří do polštáře, protože se ji do očí tlačí slzy a ona odmítá projevovat emoce.*

*zamračí se, když mu vyjmenuje několik položek, proč by ostatním bylo lépe, kdyby tu nebyla.* Možná... kdybys ty drogy nebrala, tak by to mohlo být jinak. *pokrčí rameny. Moc se mu pak nelíbí, jak se k němu otočí zády, ale nechá jí být. Pak poslouchá její slova. Ten týpek mu přišel nějak moc agresivní už v tom úkrytu, takže to, že je rebel, ho až tolik nepřekvapí.* To je mi vážně líto. Ale drogama si moc nepomůžeš. Na chvíli ti to možná otupí mozek, ale pak až to přestane účinkovat, tak ti je stejně ještě hůř nebo skončíš rovnou na ošetřovně. Nebylo by lepší si o tom s někým promluvit? On ti nestojí za to, aby ses takhle ničila. *drogy nevidí jako správné řešení a to samé i u alkoholu. Raději by si o tom měla s někým promluvit, její rodina by jí určitě pomohla*

*Když zmíní to o drogách, propálí ho pohledema zvedne výhružně ukazováček.* Žádný. Přednášky. Jestli chceš přednášky, může odejít. *Hlavou kývne ke dveřím a propálí ho pohledem. I když je ve skrytu duše ráda, bže tady je, nikdy by to nahlas nepřiznala. Na to je dost hrdá.* Nepotřebuju si s nikým promluvit. Drogy jsem brala už předtím. Semtam tráva, semtam extáze a jsem v pohodě. Teda... Dokud neskončím tady. *Zašklebí se na svou hadičky v ruce a nenávistně je propálí pohledem, jako by snad za něco mohly.* /Jenže jsem Cardovi ublížila já, když jsem do něho utekla. A pak kvůli mě riskoval život. A já tady místo toho ležím na ošetřovně se snoubencem, když jsme plánovali, že ho vykucháme jako dýni./ Hele... Dík, žes mě sem donesl. Sice jsme se k to neprosila.... Ale dík. *Pokrčí rameny a zase k němu otočí čelem.* Nechceš mi říct neviz o tvým životě maminčina mazánka, když už spoli máme žít? *Zeptá se ho s povytaženým obočím, ale v očích ma pobaveně jiskřičky.*

*protočí očima, když ho zarazí v přednášce.* Já ti žádnou nedávám, ale aspoň tvá rodina by měla. Jen říkám, že drogy nejsou dobrý. *pokrčí rameny. Má pocit, že kdyby jí dal přednášku, tak ho tady uškrtí těma hadičkama a to riskovat nebude.* Kolikrát jsi byla v pohodě, dokud jsi "neskončila tady"?*zeptá se s povytaženým obočím a není si jistý, že to chce vědět. Ví o dvou případech prakticky v jednom nebo dvou týdnech. A jestli dělá návštěvu ošetřovny jednou týdně v tomhle stavu, asi se těmi hadičkami uškrtí rovnou sám.* Není za co, nenechám tě přece utopit se nebo tak. *pokrčí jedním ramenem. Pomohl by takhle komukoliv. Propálí jí pohledem, když ho zase nazve maminčiným mazánkem.* Zaprvý.... nejsem. Maminčin. Mazánek. *řekne důrazně.* Zadruhý... co bys chtěla vědět? *zeptá se a hlavu nakloní s rozpustilým úsměvem lehce na bok.*

Moje rodina mi přednášky dává pořád. *Protočí nad ním očima. Nemá ráda přednášky všelijakýho druhu, ať jsou to přednášky od něj nebo přednášky od její rodiny.* Hele, tady jsem skončila úplně poprvý. *Zamračí se na něj a propálí ho pohledem. Nikdy neměla problém, že by musela jít s drogama na ošetřovnu. Vždy si vzala množství, které bylo v pohodě nebo prostě věděla jak to rozchodit. Ale teď to asi vážně přehnala, jelikož ji je špatně pořád, stále jí je hrozné vedro a má pocit, že ji srdce vyletí z těla, jak má splašený tep.* Vzhledem k rivalitám snoubenců bych se tomu nedivila. *Uchechtne se a nevinně se zaculí, přičemž se na posteli vyškrabe do polosedu.* Jsi. Maminčin. Mazánek. *Zamrká na něj s výrazem andílka na tváři.* Co já vím? Prostě mi něco o sobě řekni. Nejlíp něco, co by mi dokázalo, že nejsi mazánek. A neříkej: prostě nejsem mazánek. *Ruce si založí na hrudi, přičemž propálí pohledem hadičky v rukách a pak zas pohled přesune na něj.*

Tomu se mi nějak nechce věřit. *spíše by věřil tomu, že je na ošetřovně pravidelným návštěvníkem. Protočí očima, když ho opět propálí pohledem a už mu přijde, jak kdyby neuměla dělat ani nic jiNého.* Tak takovýho snoubence si hledej jinde. *uchechtne se. Nikdy by jí tam nenechal v takovém stavu, i když jí nemá zrovna v lásce.* Nejsem. *zavrčí a propálí jí pohledem stejně ta, jako to ona za dnešek udělala už několikrát.* Prostě nejsem mazánek. *nevinně se na ní zaculí a řekne přesně to, co nechtěla.* Rád hraju na piano, jezdím na motorce nebo posiluju. Mam polárního vlka, Thora, kterýho na tebe pošlu, až mě budeš štvát. Což už jsem vlastně asi měl udělat, ale to je jedno. *ten konec řekne s nevinným úsměvem.* Co mi o sobě řekneš ty, snoubenko? Umíš i něco jinýho než brát drogy a toulat se s rebelama?

Tak si tomu nevěř, ale je to pravda. Když me zrovna nepostřelí, tak jsem zdravá jako rybka. *Zazubí se na něj a po jeho dalších slovech se zašklebí.* Bohužel, si mi na krku zbyl ty. Já si tě nevybírala. *Ušklíbne se a potom se ho už snaží naštvat tím, že ho nazývá maminčin mazánkem.* Prostě seš. *Vyplázne na něj jazyk jako malé dítě. Jakmile zmíní piano, trošku se na něj zvědavě koukne. Neřekla by, že zrovna on má něco hudebního v sobě.* Vlka? Ten bude rozhodně hezčí než ty. *Popíchne ho, načež zase zakoulí očima.* Za chvilku ti vypíchnu oči s takovou. Postačím si i nehtama. *Zamává na nej delšími barevnými nehty.* Zpívám, hraju na kytaru, normální i elektrickou, nahrávám písničky, píšu písničky. *Poví to rychle a zase si lehne, jelikož se rozhodne, že víc vědět nepotřebuje.*

Jasně... *ironicky se uchechtne, protože tomu stále překvapivě nevěří.* Jo, to já taky ne...*zamumlá. Věděl, že Viorica není žádný andílek, ale tak nějak doufal, že třeba ve skutečnosti nebude takový ďábel, o jakém psali na internetu. Pak už se brání, protože přeci žádný maminčin mazánek není.* A ty se chováš jak malý dítě. *uchechtne se, protože s tím, jka na něj vyplázla jazyk mu to tak opravdu připadlalo. Pak jí tedy vyjmenuje nějaké jeho koníčky, i když pořádně neví, co by jí o sobě řekl.* Tak to ani náhodou.*uchechtne se.* Jak s tím můžeš fungovat? *zeptá se nechápavě a myslí tím její nehty. Nechápe, proč mají holky zapotřebí si nechávat tak dlouhé nehty. A jestli je to jen na vypichování očí, tak už se nikdy k žádné nepřiblíží.* Takže máme společnej koníček. *konstatuje, ne moc nadšeně.* Tvůj výslech už skončil? to bylo jednodušší, než jsem čekal.

Hele, to ti dělá takovej problém mi věřit? Jak máme spolu žít, když mi ani nedokážeš věřit? *Na oko uraženě si odfrkne, načež se natáhne pro hadřík, kterým si setře pot.* Nojo, ty by sis vybral nějakou hodnou, naivní holku, která by se ti podřizovala a poslouchala té na slovo, co? *Zašklebí se na něj a na jeho slova o tom, že se chová jak malé dítě a ukáže na něj vztyčený prostředníček.* Funguju s tim úplně normálně. To vy chlapi nedokážete pochopit. Ale my na to máme skrytej talent. *Zatřepotá prsty a jedním nehtem ho lehce dloubne do tváře.* Hurá, skáču z toho až na měsíc. Radši bych neměla žádný společný koníček. *Zamumlá a po jeho otázce schválně zívne, i když se vážně cítí, jako by ji přejel náklaďák.* Vzhledem k tomu, že jsem málem ležela pod hlínou, tak na delsiz výsleh jaksi nemám náladu. *Pokrčí rameny a sama se víc zavrtá do peřiny a zavře oči. Neřekla by, že přesto jak jí je blbě vůbec usne, ale usne prakticky hned a ani ji nějak nevadí jeho přítomnost.*

Nevěřím ti v tomhle. Třeba se najde něco, v čem ti věřit budu. *pokrčí rameny.* Ne, to ne, to by byla nuda. Stačila by nějaká, která mě nebude vytáčet, brát drogy a považovat mě za mazánka. *vyjmenuje prakticky všechno, co mu na ní vadí.* Ženský jsou divný. *zkonstatuje nakonec. V tomhle smyslu ženské asi opravdu nikdy nepochopí. Když ho dloubne do tváře, zamračí se, ale nakonec jí s šibalským úsměvem rozcuchá vlasy.* Vypadám snad já nadšeně? *zeptá se a protočí očima, protože z toho taky nijak nadšený není.* Dobrý, aspoň toho budu ušetřen. *zamumlá a pak počká, až usne, což se stane prakticky během chvilky. Pak už se jen ujistí, že u ní někdo zůstane, aby se nepokusila vyrvat si ty adičky z ruky, načež odejde.*

*Nečekal, že se bude na něco tak moc těšit, ale vážně se těší jako malé dítě na Vánoce. Dneska přece poprvé uvidí své dítě nebo jak si on spíše myslí, děti. A dokonce bude mít i jejich fotku. Až se příště uvidí s Timothym a Mayven, musí jim ji ukázat. A nebo to možná dá na Illeagram. O tom taky přemýšlel. Ale tohle bude řešit až potom, co oživí Liviu, která se tam na devadesát-devět procent zhroutí. Na sobě má černé džíny a tmavě zelenou mikinu a na ošetřovnu s ní jde ruku v ruce.* Vážně ti nevadí, že tam budu? Pokud by ti to bylo nepříjemný, řekni. *Sice dítě/děti chce vidět, ale pokud by jí to bylo nepříjemné, počkal by venku a holt si prohlédl jen fotku.*

*Její zvědavá část se na dnešek nemůže dočkat, ale je dost zastíněná tou daleko větší, která se klepe strachy. Už od včerejška se na nic nedokáže soustředit a myslí jenom na to, kolik kuliček tam dneska uvidí. Ona by byla nejradši, kdyby tam nebyla žádná, maximálně jedna. Jenže podle Eastona se můžou těšit na daleko větší nadílku a tam neví, jak to psychicky zvládne. Fyzicky to dá, na to je její tělo nejspíš uzpůsobený, ale jak bude ty změny zvládat psychicky a jak zvládne přípravu na roli matky, to netuší. Na sobě má Eastovu mikinu a džíny. Jeho mikiny nosí od příjezdu na hory každý den. Přijde jí, že už teď má obrovské břicho, takže jeho velké mikiny to skvěle maskují.* Ne, nevadí. Bude lepší, když tam budeš, vážně. *Ujistí ho a trochu se na něj pousměje, i když je pořád myšlenkama trochu mimo. Když vejdou na ošetřovnu, najde doktorku, se kterou se na ultrazvuku domluvila a nakonec se uvelebí na vyšetřovacím lůžku a trochu neochotně si vyhrne mikinu a shrne kalhoty. Bojí se toho, co uvidí, ale i tak se nedokáže přinutit odtrhnout zrak z černé obrazovky, která by se měla každou chvílí rozsvítit.*

*Těší se, až děti nebí dítě uvidí. Spíše tipuje ty děti, ale nemůže to říct s jistotou. Přece jen, vidět více to na ní může být i proto, že podle něj je až extrémně a nezdravě hubená. Měla by pár kil nabrat. A těhotenství jí v tom pomůže za což je rád, i když ona bude asi šílet. Nějak to dají.* Dobře. *Pousměje se na ni a ještě než vejdou do ordinace, zastaví ji.* Vím, že jsi nervózní a bojíš se, ale.. Ať už to bude jedno dítě nebo dvě, zvládneme to, dobře? Nejsi a nebudeš na to nikdy sama, máš mě. Tvoje rodina by nám taky určitě pomohla, ale určitě to zvládneme i jen spolu. Párkrát jsme už hlídali jak Thonyho tak Taysu a zvládali jsme to. Klidně bych se vsadil, že Thonyho další slovo bude "teta", protože tě má moc rád. A stejně tak Taysa, nikdy u tebe v náručí nezaplakala. Máš na děti talent a s našimi to bude ještě lepší. Všeobecně jsou děti více fixovaní na svoje rodiče a kdy je hlídá někdo jiný jsou většinou mrzutí a když to už perfektně zvládáš s Těma dvěma, s našimi to zvládneš taky, zvládneme to. *Pohladí ji po tváři a ještě se k ní skloní, aby si ukradl polibek.* Tak pojď. Umělé dýchání máme už docela natrénovaný. *Pokusí se trochu odlehčit atmosféru. Pozdraví se s doktorkou a pomůže Liv do toho křesla. Sám stojí z druhé strany toho křesla a drží ji za ruku. Vidí jak jí doktorka rozmazává krém po břiše, naposledy se na Liv pousměje a pak zvědavě upře pohled na obrazovku, kde skutečně uvidí zatím dvě tečky.* Dvojčata! *Řekne to skoro až radostně.* Dobrý? *Podívá se na svou manželku.* Hlavně dýchej, ano? Nádech.. výdech.. *Předvede jí to. *

*Ujistí ho, že jí nevadí, když půjde s ní. Vlastně bude radši. Jeho přítomnost jí uklidňuje a to je to, co teď opravdu potřebuje. Už se chystá vejít do ordinace, ale on jí zastaví, takže na něj přesune pohled a poslouchá, co jí chce říct. Jako kdyby přesně věděl, co potřebuje slyšet. Vděčně se na něj usměje a pevně ho obejme, přičemž zaboří obličej do jeho hrudi.* Děkuju. Mam děsnej strach. *Přizná nahlas to, co mu musí být už jasné a ještě chvilku tam zůstane stát a snaží se uklidnit za pomoci jeho přítomnosti, než se odtáhne a oplatí mu polibek.* Neměl bys spíš doufat, že žádný nebude potřeba? *Uchechtne se, i když je na ní pořád znát dost nervozity a na ošetřovně se pak položí do vyšetřovacího křesla a odhalí si trochu vystouplé břicho, na které pak doktorka nanese gel a zapne obrazovku ultrazvuku. Upře na ní pohled a nejradši by začala vrtět hlavou, když tam uvidí dvě tečky. Vždyť to přece mělo být jedno dítě. Ona jich víc nechce. I přes slova Eastona o sobě pochybuje a netuší, jak by měli dvě děti zvládnout. Probodne ho trochu nevěřícným pohledem, když slyší jeho radostný tón a následně i doktorku, která se na obrazovku zamračí a řekne jim, aby s oslavou ještě počkali. I když to bylo nejspíše míněné na Easta, protože ona rozhodně na oslavu nevypadá. Doktorka poté hlaveň ultrazvuku natočí v jiném úhlu a na obrazovce se objeví ještě třetí kulička. Poté jim oznámí, že z krevních testů si to myslela a teď se to potvrdilo. Pogratuluje jim k trojčatům a nechá je to vstřebat a ještě se podívat nějakou chvíli na obrazovku, než vytiskne obrázek.* Ne. *Hlesne potichu, bílá jako stěna a pohledem skáče po třech kuličkách na obrazovce.* To přece nejde. Jak máme zvládnout tři děti? Vždyť... To neni možný, ne? *Začne trochu zmatkovat, ale postrádá to díky šoku pořád tu typickou energii, jakou většinou při vyšilování projevuje, kdy je schopná lítat po komnatě jako fůrie a klidně křičet.*

*Ještě než vejde do ordinace, zastaví jí. Ví, ze je dost nervózní a chce ji ujistit, že tu je pro ni a bude tu pro ni, vždycky. Obejme ji, pevně, ale zároveň jemně a opatrně, aby jí a nebo dětem nijak neublížil. To by nechtěl. Políbí jí do vlasů a pousměje se.* Neděkuj, nemáš za co. A jo, chápu tě, ale nějak se to zvládne. Nebudeš na to sama, budeš mít mě a můžeme si najmout i deset chův, které nám pomohou. Vše si najdeme, přečteme třeba pár knih, půjdeme na ten kurz a nějak se to zvládne. Ještě ji políbí a do polibku se usměje.* No, to doufám, ale vím jak se toho bojíš, takže pro jistotu... *Uchechtne se a pokrčí rameny. Vejde do ordinace, kde ji pořád drží za ruku a pak když se rozsvítí ta obrazovka, nadšeně se usměje. Poprvé vidí svoje děti. Pohledu Liv si všimne.* Co? Dvojčata mohou být i roztomilá. Představ si, že bychom je oblékli úplně stejně? A navíc tyhle děti mezi sebou mají i prý zvláštní pouto.. *Než stihne říct ale něco dalšího, doktorka ho zarazí a on se na ni s lehkým zamračeným pohledem podívá.*Ně snad není v pořádku? *Zeptá se starostlivě, když ho s tou oslavou zarazí. Když se na obrazovce objeví třetí kulička, i on zbledne a vyvalí oči. Dvě děti by dali, jsou na ně dva.. ale tři? To si neobjednali!* Ok.. Akci je 1 + 1 znám, ale 1 + 2 tak obvyklý není.. *Řekne zaraženě a pořád zírá na tu obrazovku. Když mu v ruce přistane obrázek jeho dětí, jen se na něj zmateně dívá.*/To mám ale dobrý kanón../*Asi štěstí, že si to říká jen v duchu, jinak by už byl někde zakopaný. Ale snad i k jeho zranění Liv přihlédne a nechá ho žít. Nemohl by se pořádně ani bránit!* Nějak.. to zvládneme.. Můžeme si najmout několik chův, který nám mohou pomáhat dvacet-čtyři hodin denně.. To se dá.. *Jako přesně pro tyhle příklady, vedle toho křesla je další židle, na kterou si sedne a pořád se dívá na ten obrázek , který drží ve zdravé ruce.*

*Nadzvedne trochu koutky rtů, když jí políbí do vlasů.* Ne, já číst nebudu, ty budeš předčítat. *Připomene mu s menším pobavením, na čem se už předtím domluvili, protože ona těžko vezme do ruky nějakou knížku a na tom těhotenství nemění vůbec nic.* Jo, jasně. Máš rovnou i nějakou čokoládu po kapsách? *Uchechtne se a pak už sleduje obrazovku, na které se nejdříve objeví dvě tečky. Nad radostným tónem Easta protočí očima a probodne ho pohledem.* Jo. A taky máš dvakrát víc hoven, dvakrát víc krmení, dvakrát víc brečení a já nevim čeho všeho. *Připomene mu zase tu stinnou stránku věci, jak je jejím dobrým zvykem. Pak se zamračí nechápavě i na doktorku a když jim pogratuluje k trojčatům, začnou se jí před očima dělat mžitky.* Vždyť to ani neudržíme, do háje. Jedno budeš držet ty, druhý já a to třetí? K dalším narozeninám dostane Lucien mimino. *Rozhodne se do výchovy zapojit rovnou i mladšího bratra. Neoplývá zrovna moc mateřským citem..zatím. Prohlédne si obrázek, který jí dá doktorka a pak si setře gel z břicha. Mezitím je doktorka poinformuje o všech rizikách vícečetného těhotenství, které jsou u trojčat- daleko větší, než u dvojčat, jak pro děti, jak pro matku a řekne jim i o možnosti fetoredukce, kdy je možné jeden z plodů odstranit a snížit tak počet dětí na dvě, která jsou méně riziková. Toto však není možné u jednovaječných trojčat a to, jestli to je tento případ nebo ne bude možné zjistit až příští týden. Po tomhle se radši ani nezvedá z lůžka, protože si není jistá, jestli by neomdlela. Je to na ní hrozně moc informací a odpovědnost, o jakou se nikdy neprosila a bojí se jí. Se slzama na krajíčku poděkuje doktorce za její čas a ta je nechá o samotě, aby to mohli vstřebat s tím, že se uvidí příští týden.*

*Uchechtne se.*Dobře, tak já budu číst. *Přitaká. On rád čte a nevadí mu ani předčítat někomu nahlas. I Mayven občas četl a nebo i čte pohádky.* No.. na čokoládu jsem zapomněl.. Ale klidně ti ji přinesu. *V kuchyni snad nějaká bude, která ho zachrání před jejím hněvem.* Ale jak jsem řekl, budeme na to taky dva a můžeme mít několik chův. Vše se naučíme jako kdybychom měli jen jedno. *Nějak to podle něj zvládnou. Dva rodiče, dvě děti, přesně to vychází. Teda.. ne na moc dlouho.. Doktorka jim totiž za chvilku oznámí, že to jsou trojčata.* Co? *Potřese nad ní hlavou. Svoje dítě nikomu dát neplánuje. Podá jí kapesníky, aby si setřela ten gel z břicha a když si vyslechne všechna ta rizika na jeho obličeji se objeví starostlivá vráska. Když doktorka odejde, chytí Liviu zase za ruku.* Budeš.. budeš tam chtít jít? Na ten zákrok.. *Jemu samotnému se nelíbí ta představa, ze by měli jedno dítě dát pryč. Jak by to do háje vůbec rozhodli? Ukázat na plod A a sbohem? Nebo na C, že se ukázal až jako poslední? Většinou když nevíš, správná odpověď je B, takže to? Ale na druhou stranu se bojí jak o Liviu tak i o děti a sám to rozhodnout nechce. Jde koneckonců i hlavně o ni. Ona je bude nosit v sobě. Výchovu by určitě nějak zvládli. Do háje, vždyť jsou královští. Pro každé dítě si mohou najmout deset chův, když by si nevěděli rady.*

Ne, nechoď. To byla jenom sranda. *Potřese hlavou. Nechce, aby se od ní vzdálil jenom na metr, natož, aby šel do kuchyně. Když pak zjistí, že budou mít trojčata, hned začne přemýšlet nad tím, jak je mají jako udržet. A to mluví jenom o doslovném držení a ne udržení při životě.* Jak chceš držet naráz tři děti? Nebo je tišit? *Zareaguje na jeho "co?" a doufá, že mu to dojde. Možná reaguje přehnaně, ale to se jí přece nemůže divit při tom, co se právě dozvěděli. Ona doufala, celou dobu, že dítě budou mít jedno a mít dvě pro ní byla noční můra. Můra, která se posunula na nový level, protože o trojčatech zatím asi ani jeden z nich nepřemýšlel. Setře si z břicha gel a přitom poslouchá to, co jim doktorka říká. Nakonec se na lůžku aspoň posadí do vzpřímenýho sedu a hřbetem dlaně si setře pár slz, který měla na okraji oka, aby ani nestihli stéct na tváře. Nechá se od Easta chytnout za ruku a opatrně k němu zvedne pohled.* Já netušim. Navíc... třeba ani nebudu moct a prostě... já nevim, je toho hrozně moc. *Ale když si představí tři malé Eastony, kteří běhají okolo ní s tím velkým...ta představa se jí líbí až moc na to, aby jednoho z nich dokázala ještě někdy z toho obrázku vymazat.* Ale asi ne. Nechci tam jít. *Je jiné přemýšlet o dětech jako o nějakých random dětech a o dětech jí a Eastona. Po té představě, že by neměla jednoho Easta, ale rovnou čtyři se nechce vzdát ani jednoho, i když....* Mam sto chutí tě přetáhnout nějakou pánví po hlavě, idiote. Tos musel dělat rovnou tři děcka?! *Zamračí se na něj, protože si konečně uvědomila, kdo je za tohle zodpovědnej. V jejích očích rozhodně on.*

Klidně si pak můžeme zajít do kuchyně oba dva na něco dobrýho. Třeba zmrzlinový pohár? Kakao? -*Tohle umí udělat díky Mayven.* A nebo si vyjít do restaurace do města, či si jen objednat jídlo sem, pokud se ti nechce nikam chodit. *Navrhne jí s úsměvem. Vše proto, aby byla jeho manželka šťastná. Když se dozví o trojčatech, je schopný se dívat jen na tu fotku z ultrazvuku a přemýšlet, co teď budou sakra dělat. Dvojčata by zvládli, ale trojčata? To je zase o něco vyšší liga. Zvlášť, když si poslechne o všech těch rizikách, starostlivě se zamračí. Chytne Liv za ruku, ale když si všimne jejích slz, stoupne si, aby ji objal.* Třeba budeš moct.. Uvidíme za týden.. /To to do háje nemohla zjistit hned? Zase týden napjatého čekání./*Tohle se jim dělo až nějak podezřele často.* Jsi si jistá, Liv? Měla by sis to pořádně promyslet.. Myslím, že nějak ve třináctém týdnu už na potrat jít ani nemůžeš.. To, ze bychom měli vybrat jedno, prostě na něj ukázat a odsoudit ho k smrti.. do háje jak bychom to vůbec udělali? Je to hrozná já vím, ale na druhou stranu nechci ohrožovat tebe. A to ty je budeš v sobě nosit ještě někde osm, skoro sedm měsíců. Teď nevím kolik přesně.. Nemluvě o tom, že se trojčata možná narodí dřív../Nebudou tam mít nějak málo místa?/ Hele, já u toho nebyl jediný. Rozdali jsme si to oba dva a na ochranu jsme nemysleli ani jeden. *Zajímat se o to navíc ani není přímá výsada chlapů.*Opili jsme se oba dva Liv, nemůžeš to hodit jen na mě.

To nezní úplně špatně. Něco bych si dala. *Pousměje se, i když se jí v hlavě hned rozbliká varovná kontrolka kvůli přibývání na váze. A pak zjistí, že přibere daleko víc díky tomu, že je těhotná s trojčaty.* Jo.. Jsme zase tam, kde jsme byli. Zase. *Už jí to přestává bavit. Nejdřív to bylo kvůli tomu, jestli je vůbec těhotná, nebo ne. Pak kvůli tomu, kolik dětí čeká. A teď kvůli tomu, že bude moct jít na fetoredukci nebo ne. I když sama netuší, jestli by chtěla, i kdyby tu možnost měla. Objetí od něj se jí teď vážně hodí a nejradši by se do něj celá nějak vcucla, aby mu byla co nejblíž. Pak jenom potřese hlavou, protože to sama netuší a vytáhne mobil, aby si o tom sama něco v rychlosti našla.* My bysme jednoho nevybrali. Udělali by test na vývojový vady a odstranili ten plod, u kterýho by bylo nějaký riziko, případně to nejdál od čípku. Potom je pětiprocentní riziko kompletního samovolnýho potratu. *Přečte mu to, co si našla. Zvlášť poslední věta v tom článku jí ale zarazí: "Množství podaného preparátu, které způsobí zástavu srdce plodu, je individuální 3-5 ml (maximálně 10ml )". Nejde nijak o ty odborný názvy, ale o to, že doteď pro ní ty děti byly jenom kuličky, který tam prostě jsou a tim to končí. Jenže když četla tohle o zastavení srdce, došlo jí, že jsou uvnitř ní malí lidičkové, kterým už bije srdíčko a nechat ho takhle zastavit prostě nedokáže.* Nenecham si to udělat. *Řekne mu pak rozhodně.* Trojčata se rodí přibližně v 33. nebo 34. týdnu. To vychází porod na konec srpna cca. *To byla další věc, kterou se dočetla.* Jo, jenže zatimco já... prostě s tebou spala a to bylo všechno, tak tys do mě vypustil tyhle svoje výkonný spermie. Já nijak neovlivnila to, že se mi usídlilo vajíčko. *Brání se, i když ne tolik zarytě jako předtím a když klikne na další článek o trojčatech, má pocit, že teď už fakt omdlí. Ten se totiž týká přibírání na váze během těhotenství s trojčaty. Zůstane na tu číslovku koukat a vlastně ani nechápe, jak udrží telefon.* Nikam na večeři nejdem. Už nebudu jíst. Nikdy. *Začne vrtět hlavou.* Já mam přibrat dvacet pět až třicet kilo do prdele! Vždyť je to hrozně moc. To budu vážit nakonec přes osmdesát kilo. Vždyť to už je skoro sto. To přece nejde. *Začne vyšilovat a tentokrát už naplno.*