Ošetřovna

*Nakonec mu podá telefon a zkoumavě sleduje jeho reakci. Není taková, jakou jí čekala. Buďto znepokojení a znechucení maskuje vážně dobře a nebo omylem najela na fotky z doby, kdy ještě s anorexií nebojovala.* Jinými slovy bys byl radši, kdybys tohle neviděl. Klidně to řekni nahlas. Varovala jsem tě. *Pokrčí nakonec rameny. Teď nijak unešený její krásou nevypadá.* Ne, o to nejde. Stejně je tu příšerná zima. Ale aspoň to tu bylo takový uvolněný, víš? V paláci zase všichni zaběhneme do rutiny a už to takový nebude. *Není jí líto toho, že si nebude moct užít poslední dny na sněhu. Ten si opravdu nijak nezamilovala. Spíše se trochu bojí toho, jak to mezi ní a Nickem bude vypadat zpátky v Midstonu, kde budou mít oba dva svoje povinnosti zase a tak.* Tak mě moc neštvi a neopakuj to, jinak to bude ten druhej případ. *Usměje se na něj přeslazeně a doufá, že jí nebude moc provokovat s tím, že je roztomilá.* Nejsem prcek. Jsem menší. To je celý. *Zamračí se nespokojeně a nejradši by si i uraženě založila ruce na hrudi a nafoukla tváře jako malé dítě, ale překáží jí v tom hadičky.* Stačí, pokud případ nouze budeš vnímat jako bych ho vnímala u tebe já a ne svojí paličatostí. *Stanoví podmínku pro jeho nebrání prášků.* Ale některý byly stupidně starostlivý. *Dohaduje se, protože ať už se ocitla jakkoli blízko smrti, její paličatost to přežila. Ta umře až jako úplně poslední.* Vždyť jo. *Zívne potichu.* Chci normálně fungovat. Tohle mě nebaví. Chci si s tebou povídat a líbat tě, ale jsem děsně unavená. *Zamručí nespokojeně už s přivřenýma očima.* Vyspi se, prosím. *Zamžourá na něj ještě, než už neudrží oční víčka otevřený a usne. Tím se i ještě více zpomalí tep na přístroji.*

*prohlédne si tedy její fotky a sám pořádně neví, co si myslet, jen se snaží zakrýt starostlivost. Neví, co si myslel, že tam najde. Nakonec se z tho pokusí vymotat vtipem, i když se mu to moc nepodvede.* Ne, tak to není... já ani nevim, proč jsem to chtěl vidět a co jsem čekal. Promiň. *Omluví se jí a možná trochu zahanbeně sklopí pohled.* Tak do tý rutiny zabíhat nemusíme přeci. *Pokrčí rameny, i kdžy je mu jasné, že jen tak jednoduché to nebude.*A jka jsem řekl, kdykoliv si podobnej výlet můžeme podniknout i sami. * Vždyť já se tady rozplývam nad tím, jak jsi roztomilá a tebe to štve.*naoko uraženě si odfrkne, ale koutky úst mu pobaveně zacukají.* Jsi prceeek. *stojí si za svým. Alespoň oproti němu je to vážně prcek.* Faajn. *protočí očima.* /Stejně se nebude moct dozvědět, kdy byl stav nouze a jestli vůbec nějakej byl/ *napadne ho.* Nebyly. Byly nutně starostlivý. A vždyť nás nakonec svedly dohromady. Nebýt mých příkazů, nezačala bys jíst a my pak spolu netrávili žádnej čas. *Zazubí se na ní.* Brzo budeš normálně fungovat. A pak si všechno vynahradíme a užijeme si zbytek života. *ujistí jí a usměje se. Vážně doufá, že to tak dopadne.*Vyspím. A zítra ráno ti donesu ten deník. *Pak počká, až usne, a když se tak stane, všimne si, jak se její tep ještě více zpomalil, pokud je to tedy vůbec možné. Chvíli jen nepřítomně zírá na obrazovku toho přístroje a v očích má pohled plný starosti, smutku a obav. Nakonec se ale odebere k odchodu, i když v noci sotva zamhouří oka.*