Ošetřovna

Dobře, tak si rozmysli, jestli chceš jít někam ven a nebo být jen tady. Upozorňuju tě, že mě j to jedno, vyber si ty. *Uchechtne se. Klidně by s ní šel do města a nebo si jen něco objednal z dovozu přímo sem a snědl to v posteli s ní u filmu. Ale nechává to na ní.* Jo..* To věčné čekání ho už taky štve a unavuje. *To to prostě nejde zjistit naráz? Nevidí, jestli jsou v nějakým jednom obalu nebo ve třech? Nebo v čem to vlastně jsou.. *V něco o dětech po narození, díky Tayse a Thonym, tohle moc ne. To, že by Liv čekala dvojčata ho napadlo kvůli tomu břichu, protože viděl těhotnou Ash, ale nic si přím nezjišťoval. Jednou rukou ji pevně obejme. Nemůže i druhou, tu má zlomenou.*Aha.. Tak to jo.. *Tahle možnost se mu moc nelíbí, ale nechce ohrožovat Liv. Svoje děti miluje už teď ale stejně tak i ji.* Jsi si stoprocentně jistá? Víš, že to je riziko a navíc budeme vychovávat ne jedno, ne dvě ale tři děti? *Až by si uvědomila, že je to moc, už by mohlo být pozdě. *Jo a normálních je nějak čtyřicet, ne? *Odhaduje to. Ví, že to bylo okolo čtyřiceti, co mu říkal bratr. Ten o tom dost mluvil, když byla Ash těhotná. Vlastně pořád. A i teď se jeden rozhovor neobejde bez zmínky o jeho dětech a nebo manželky. Ale chápe ho a je rád, že je teď ta šťastný, konečně.* Hele, moje spermie a tvoje vajíčko. Můžeme za to oba dva. Kdyby ses se mnou nechtěla vyspat, svoje spermie bych do tebe nevpustil. /Bože, tohle zní jako kdybych ji znásilnil./ *Zamračí se.* No to teda budeš, musíš. Pro tvoje zdraví a i zdraví dětí.. *Když mu řekne o co jde, raději jí vezme telefon a vypne ho.* Pro dnešek bylo těchto zpráv dost. Musíš jíst Liv. Na to Feto.. neco jít nechceš. Ale kdybys nejedla, zbavila by ses všech dětí naráz. To už rovnou můžeš jít na potrat všech.. *Nezvládla by sedm měsíců nejíst, ani ona a ani děti by to nedaly.* Deseti kilo se zbavíš hned, co je porodíš a pak to shodíš. A stejně, nádherná budeš pořád. Teď jsi až moc hubená, kost a kůže.

*Otráveně protočí očima a povzdychne si, když slyší, že je mu to jedno a ona má vybrat, protože zrovna to přesně nesnáší. Takže si jenom otráveně zamumlá potichu pro sebe, že je pitomec. Pak už jí tohle přijde ale jako ten nejmenší problém, když zjistí, že čekají trojčata a co všechno to znamená.* Bude tohle někdy za náma? To budeme teď čekat týden na to, jaký trojčata to vůbec jsou. Pak budeme čekat, jestli to zvládnou všichni tři a já do konce prvního trimestru, pak co je to za pohlaví, pak jestli se vůbec dostanu k porodu, nakonec jestli porod zvládnou všichni tři v pořádku. Následně jestli nebudou nějaký komplikace potom. Já nechci furt čekat ve strachu, kdy se něco posere. *Zavrtí hlavou a poslední větu řekne s o dost méně energií, než ty předchozí.* Jo, já to vim. Vim to moc dobře. Nebyl jsi to ty, kterej mě ještě před chvílí ujišťoval, že to všechno zvládneme a že to bude dobrý? *Zamračí se trochu a podá mu do ruky telefon, kde je ten článek a tam ta věta, která se jí tak dotkla.* Už jim bije srdce. Nejsou to jenom nějaký kuličky, který ožijou až potom, jsou živí už teď. Já nechci zabít ani jednoho z nich. Jestli to znamená riziko pro mě, to je jedno. Ale nevzdam se ani jednoho svýho malýho Eastona. *Pousměje se na něj při té poslední větě a mobil si zase vezme zpátky, aby na něm mohla hledat dál.* Ty mě prostě nenecháš si to na tobě vybít, co? *Uchechtne se nakonec, když se furt brání jejímu obvinění. Ona by být jím jenom mlčela, šoupala nohama a maximálně se omluvila. Jenže to by nesměla mít za manžela takového paličáka, jako byl zrovna on. Pak už najde informaci o přírůstku na váze a má pocit, že to s ní sekne. Zamračí se jako nespokojené dítě, když mu seberou oblíbenou hračku, když přijde o mobil, který vlastně její takovou oblíbenou hračkou i je.* Fajn, tak budu jíst jenom snídaně a menší obědy. *Zamručí podrážděně.* Deseti? Poslouchal jsi mě? Mam přibrat něco okolo třiceti. Devět z toho budou děti, to zbývá dvacet jedna. A ty děcka ani po třech kilech mít při porodu určitě nebudou. A nejsem kost a kůže. No tak. Proč mě furt vidíš jako vychrtlinu? To jsi snad na holky s nadváhou? Protože to pro mě osmdesát kilo bude. Spočítala bych ti to klidně i na bmi přesně, kdybys to chtěl v číslech a vrátil mi mobil. Teď mam ještě normální váhu. *Sice ne ideální podle kalkulačky, k tý jí chybí něco okolo osmi kilo, ale pořád je na hraně mezi normální váhou a podváhou.*

*Pořád jí objímá a i když tak vyšiluje tak ji nepouští.* Taky se bojím jak o tebe tak o děti, ale nic s tím nemůžeme bohužel udělat.. Jen si přečíst pár knih, zkusit zjistit, co pro tebe je nejlepší teď dělat, jíst za vitamíny a jídla, abyste byli všichni silní. Budeme chodit pravidelně k doktorce na kontroly, klidně každý den, abychom se ujišťovali, že je vše v pořádku a nějak to půjde. Den po dni to spolu zvládneme. Budete v pořádku o to se postarám. *Je odhodlaný tenhle slib dodržet a zajistit, aby byla jak Livia tak i děti v pořádku a vše probíhalo tak hladce, jak je jen možné.* Jo.. Ale když jsme si poslechli ta rizika.. Prostě se o tebe bojím, Liv. *Pokrčí rameny a starostlivě se zamračí. Pohladí jí lehce po tváři. Miluje ji, jasně, že se o ni bude bát, když ví, co vše se může stát. Přečte si na jejím mobilu, co se tam píše a potom, co řekne se musí usmát.* Už nikdy a opakuju to nikdy nepochybuj, že budeš skvělá máma a že to nezvládneme, jasný? Protože právě teď, díky tomu, co jsi teď řekla a že jsi ochotná klidně nasadit svoje zdraví jen proto, aby byli děti v pořádku dokazuje jasně, že ty budeš přímo úžasná, nejlepší máma, jakou si děti mohly přát. *Usměje se na ni.* Třeba to budou malé Livie. Jak to vůbec bude? Budou to vše jen holky nebo kluci? Nebo třeba dvě holky a kluk? Nebo dva kluci a holka? *Neví jak by to teď mohlo být zamíchaný.* To je jedno, ať už to bude cokoliv, těším se na ně a doufám, že budou co nejvíce po své úžasné mámě. /Teda, nemusí tolik řešit svůj vzhled./ *Zavrtí hlavou.* Ne, Liv. Musíš jíst normálně. Neživíš jen sebe, ale i tři další lidi. Sama jsi před chvilkou říkala, že jim už bijí srdíčka. Jsou to naše děti a ty potřebují dostatek živin, aby byly v pořádku a stejně tak ty. Přece nechceš, abys přišla o nějakého Eastona, no ne? *To jsou její slova. Možná je trochu hnusný to takhle používat proti ní, ale asi to jako jediné zabere, když ani nezabírá to jeho ujištění, že bude vypadat stejně nádherně.* Pochybuju, že ty budeš stejně jíst dostatek, takž nepřibereš tak dvacet-pět, každý dáte bude vážit třeba ty tři kila a něco a to dělá deset, kdybys ještě deset přibrala, nic by ti to neudělalo, nebyla bys tak vychrtlá, protože ano, jsi podle mě až nezdravě hubená, vždyť i teď ti jsou ještě vidět žebra, takže navíc budeš mít nějakých pět. A těch se zbavíš snadno.. Vychrtlá podle mě jsi, protože ti jdou dost vidět kosti a jo, možná by nebylo zas tak špatný kdybys přibrala a já jsem nemusel mít sex s kostlivcem.. *Trochu ji popíchne, i když tady se pohybuje na dost tenkým ledě. Povzdechne is.* Nepůjdeme raději? Objednáme si jídlo.. bez debat..

Děkuju. Jsi skvělej. *Přitulí se k němu co nejblíž a pootočí hlavu, aby mu mohla věnovat malý polibek na hruď. Vždycky ví, co říct, aby jí uklidnil. Bojí se toho, co může přijít. Můžou tak dlouho ve strachu čekat a nakonec se něco může po tom všem postarat úplně na konci. Neví, jak by to psychicky zvládla. Už takhle je to pro ní děsně náročný a neví, jak dlouho to vydrží. Když mu pak podá mobil a řekne mu, že ani jeden z těch plodů nenechá dobrovolně odstranit, absolutně nechápe, proč se začne usmívat. Osvětlí jí to až jeho slova, která donutí k menšímu úsměvu i jí.* A ty jsi zase ten nejlepší táta, kterýho si mohli přát. A taky máš svatou trpělivost, když jsi ode mě ještě neutekl. *Poznamená s pobaveným úsměvem a radši rychle zaplaší vzpomínku na to, jak ona utekla od něho.* Když budou jednovaječný, budou všichni tři stejnýho pohlaví a budou si dost podobný. V hodně vyjímečných případech by mohli být úplně stejný, ale to je jedno těhotenství z osmdesáti milionů. Když budou dvojvaječný, budou to jednovaječný dvojčata a jedno zvlášť k tomu. Dvojčata budou stejnýho pohlaví a budou si dost podobný a ten třetí může být úplně jinej. A nebo můžou být třívaječný a to znamená, že každej má jinou genetickou výbavu a každej bude jinej. Je možný, že budeme mít tři malý Eastony. *Zazubí se na něj, protože to by jí vůbec nevadilo. Navíc by jí jednovaječné těhotenství i znemožnilo možnost fetoredukce a ona to nemusela mít v hlavě a pořád uvažovat nad tím, jestli by to třeba nebylo v nějakém smyslu lepší.* Vážně? Chceš mít mě ještě třikrát? Nestačí ti hádky se mnou? Ty jsi sebevrah. *Zasměje se. Pak ale zatne zuby, když její slova použije proti ní a propálí ho za to pohledem.* Ne, nechci. *Přizná nakonec potichu a sklopí přitom pohled ke špičkám svých bot. Měla by si je užít, protože zanedlouho už je nejspíš neuvidí. Zamračí se, když slyší o sexu s kostlivcem.* Tak si se mnou nespi, když se ti nelíbim. *Vyhrkne uraženě a naštvaně seskočí z vyšetřovacího lůžka, kde doteď seděla.* Musim takhle vypadat. Jak jinak by na mě koukali lidi? Věčně mě fotí do bulváru, zvlášť doma a kamera přidává na váze. Navíc jak bych měla skákat trojtý skoky nebo se rychle pohybovat s hokejkou, kdybych vážila o deset kilo víc? Vždyť to bych od ledu neodlepila ani paty sakra. Kromě toho, že bych neoblíkla žádný oblečení. A já mam svoje oblečení ráda. A nechci se ohýbat přes nějaký debilní špeky, když si budu chtít udělat pedikúru. *Vychrlí to na něj jak nejrychleji to jde.* Hmm. Chci salát. *Zamručí nakonec podrážděně ohledně večeře, protože nic jiného než zeleninu odmítá teď jíst a nasupeně se vydá k východu z ošetřovny.* /Proč se mnou sakra teda chrápal a udělal mi tři děcka, když se mu nelíbim a jsem odpornej kostlivec? Proč si mě bral a opíjel se se mnou v tom baru? Pitomec! Debil! Idiot!/

Nepřeháněj. *Podle sebe až tak skvělý není. Usměje se, když mu věnuje malý polibek na hruď a sám jí políbí do vlasů, jejíž vůni ještě předtím vsaje. Přečte si ten článek, jen tak zběžně, ale až po poslední větě pochopí to, j co Livia řekl a a donutí ho to k úsměvu. Hned jí vysvětlí, proč se vůbec usmívá.* A ani neuteču, neboj. Miluju tebe i naše děti a slibuju, že všichni budete v pořádku. *Pokud nějaký slib hodlal někdy dodržet, je to tenhle. Livia a jejich děti jsou pro něj už teď středobodem vesmíru a kdyby se stalo něco jim, sám by to nezvládl. Prvně za to zasnoubení nebyl šťastný, ale teď ví, že je to to nejlepší, co ho mohlo potkat.* Tohle je moc těžký na mě. *Uchechtne se.* A budeš si chtít nechat říct i pohlaví? *On osobně by byl klidně pro aby věděli o jakých kombinací jmen se mají dohadovat a měli na to dostatek času. Tohle bude asi totiž potřebovat čas. Pochybuje, že se dohodnou třeba během jednoho dne.* A tobě nestačí blbosti, co občas dělám já? A nebo hádky se mnou ? Mohl bych to stejný říct o to, že si přeješ tři malé Eastony. *Uchechtne se.* Ale chápej mě.. když to budou holky, tak i v dospělosti jim věci budeš vysvětlovat ty.. Řeči o sexu se s otcem neprovozují. *Uchechtne se. Hezky by se téhle povinnosti zbavil. Pochybuje, že po trojčatech bude Livia toužit ještě po nějakém dítěti a sám neví, zda by znovu riskoval, že jeho dobrý kanón udělá hned další tři děti.* Vidíš. Bude to v pořádku, stejně kila za chvilku shodíš a mě se budeš líbit pořád. Jsi nádherná a byla bys, i kdybys vážila sto kilo. *Klidně by mohla vážit tunu a on by jí řekl, jak je krásná.* No tak... Tak zle jsem to nemyslel. Jen jsi podle mě vážně až nezdravě hubená a jdou ti vidět i kosti.. /Tohle jsem asi podělal../*Proběhne mu hlavou a přejde k ní. Než vůbec stihne zapracovat to, co mu řekla, Livia míří pryč. Potřese hlavou a vyběhne za ní. Chytí jí po chvilce a donutí jí zastavit se. Otočí si ji k sobě a okamžitě se k ní skloní, aby ji políbil.* Ani na vteřinu si nemysli, že se mi nelíbíš. Sakra Liv, jen o tebe mám strach. Líbíš se mi takhle, líbila by ses mi i kdybys vážila o sto kilo více. Jsi nádherná, ta nejkrásnější ženská, co jsem kdy viděl. Není to jen o sexy figuře. Líbí se mi na tobe vše. Tvoje oči, barva vlasů, to jak lehce krčíš nosem, když se soustředíš a nebo e ti něco nelíbí. Líbíš se mi celkově celá. Promiň, nezlob se na mě. *Skloní se k ní a tentokrát jí políbí na krk.* Kdyby ses mi nelíbila, nebyli bychom v téhle situaci. *Polibky přejde až k její čelisti a rtům, na které jí taky políbí.*

Nepřehánim. Ty se nedohaduj. *Uchechtne se a lehce ho políbí na hruď. Pousměje se, když ucítí jeho rty ve svých vlasech. Sama si užívá jeho vůni a blízkost. Sama moc dobře ví, že ten slib, který jí dal, je nesplnitelný. Ano, věří, že se o ně všechny postará tak, jak bude moct. Ale kdyby z nějakého důvodu mělo dojít ke komplikacím, on by s tím nic nenadělal. A jestli by něco zvládli doktoři by byla otázka. Klidně mohla kdykoliv potratit a i když by se Easton snažil udělat cokoliv, nezabránil by tomu. Ale to mu teď nechce připomínat a nijak to říkat nahlas. Budou mít dost času na to, kazit si náladu. Teď toužila jedině po nějakém odreagování.* Můžeš se zeptat Luciena. Ten ti k tomu udělá výzkum, nakreslí všelijaký vzorce a obrázky a tak. *Uchechtne se. Občas jí chytrost a inteligence jejího bratra vyloženě vytáčela. Ale bez ní by to prostě nebyl on.* Asi jo. Jsem docela zvědavá. *Ale teď o tom moc uvažovat nechce, proto se k tomu nijak dál nevyjadřuje. Čím víc budou tohle rozebírat, tím více se bude na děťátka těšit. A kdyby se pak něco mělo stát, bude to pro ní ještě horší.* No... Jenže... Třeba bysme je vychovali netvrdohlavý. *Snaží se vymyslet nějakou námitku, i když je docela ztracená a on jí zkrátka dostal.* Fakt ne? Se mnou to právě probíral táta. *Nakrčí trochu zmateně obočí a automaticky i nos, aniž by si to uvědomovala, protože to tak skutečně bylo. Pak jí ale vytočí jeho kecy o přibírání a naštvaně seskočí z lůžka, protože si pak připadá daleko víc v kontrole, než když sedí a je ještě menší jak on. Jasně, že je vyšší i přesto, že si stoupla, ale rozdíl je aspoň o něco málo menší a to jí stačí.* Ideál krásy tohohle století. *Prskne naštvaně odpověď, když jí znova řekne o tom, jak jí jdou vidět kosti. Pak už se naštvaně vyřítí z ošetřovny a je v takový ráži, že by nejspíš dokázala i šlehat oheň. Vážně doufá, že se jí jen tak někdo nepostaví do cesty, protože pro toho dotyčného to skončí opravdu špatně. A ještě horší to bude, když se jí na oči připlete Easton. A i tak z nějakého důvodu je to on, kdo jí chytí a zastaví v nasupeném dupání chodbama. Než stihne začít prskat a mračit se, aby ho donutila jí pustit, on jí umlčí polibkem. Ten mu ale neoplatí, i když jí to stojí veškeré vypětí sil, protože líbá sakra dobře. Když pak ale poslouchá, co jí říká, docela roztaje. Sice pořád není v nejlepším rozpoložení, ale aspoň už jí ruka necuká směrem k váze, která je na stolku vedle nich a kterou ho chtěla přetáhnout po hlavě.* Ne, to asi nebyli. *Uzná nakonec a proti své vůli slastně přivře oči, když jí začne líbat na krku a čelisti, takže mu ukáže, jak moc se jí to líbí, i když by na něj nejradši byla pořád naštvaná a nechala ho aspoň jednu noc vycukat.*

Tohle nemá smysl. Stejně si budeme každý myslet to svoje. *Utne to, protože tahle debata je vážně zbytečná. Slíbí jí, že ji ochrání a je rozhodnutý proto udělat cokoliv, co je v jeho silách. Bude na ni dávat ještě větší pozor, než teď, pokusí se jí co nejvíce pomáhat, dohlížet na to, jestli dobře a dost jí, protože ví, že teď se bude bát ještě více o svou váhu.* Jo.. vzorně, složitý výzkum a tak, to mi určitě pomůže.. *Souhlasí ironicky, ale pobaveně se uchechtne. Zvědavě se zeptá, jestli si bude chtít nechat říct pohlaví a po její odpovědi přikývne.* Taky jsem pro.* Je dost zvědavý, ale kdyby i to chtěla nechat jako překvapení, počkal by. Pro ni by udělal všechno. A nebo by si to mohl nechat tajně říct od doktorky, no ne? A pak by u porodu hrál jen překvapeného..* Jen doufat v to, že nebudou tvrdohlaví ej zbytečné. Nemají po kom být netvrdohlavé. *Uchechtne se. Ona dva jsou až extrémně tvrdohlaví a jejich děti to od nich na sto procent podědí. Ani se nepokouší doufat, že by to podědit nemuseli. Nechce v sobě živit plané naděje.* Se mnou taky, ale měl jsem za to, že s holkama to probírá máma a s klukama otec.. Osobně bych se cítil trapně, kdybych vše měl vysvětlovat holce. Navíc, ty víš i více o .. menstruaci a tak, to se k tomu vztahuje.. *Prohrábne si vlasy očividně nervózní jen z té představy, že by měl se třema dcerama probírat věci okolo sexu. S tím ohledně přibírání to asi přežene, ale sám si myslí, že by jí pár kil nahoře vážně neuškodilo. Teď ej fakt jako kostlivec, to by řeklo určitě více lidí Na chodbě ji dožene, i když tím znovu riskuje svůj krk a zastaví ji. Nechce, aby na něj byla naštvaná. Políbí jí, ale když mu polibek neoplatí, ujistí ji, že pro něj je nejkrásnější a kdyby se mu nelíbila, nikdy by se s ní nevyspal. A ani by jí nelhal. Nikdy neviděl hezčí ženu než je jeho manželka. Už když se viděli poprvé a on ji po tom prvním rozhovoru neměl moc v lásce si tohle myslel.* Teď už ví i to, že kromě zvenčí je Livia nádherná i uvnitř a není to jen nějaká Barbie. Začne ji líbat na krku a usměje se, když vidí jak na to reaguje. * Takže.. prvně tě budu asi muset v pokoji ujistit jak nádherná jsi a co se mnou pohled na tebe dělá.. A pak si objednáme něco k jídlu? *Navrhne jí s úsměvem.* Kdybych mohl, už bych tě nesl do pokoje. *Takhle ji aspoň chytne za ruku, když se tam vydá.*

Jo, máš pravdu. *Přikývne a výjimečně se dál nedohaduje o své pravdě, protože za dnešek s ní nervy udělaly dost na to, aby si nějaké takhle zbytečně přidělávala.* Třeba by ti to pomohlo, co ty víš? *Zasměje se pobaveně, i když minimálně ona by byla z Lucienova výkladu naprosto zmatená. Ráda si nechá říct pohlaví miminek, je zvědavá. Ale zároveň se bojí, aby se na ně nezačala až moc těšit. Při těch všech rizicích je dost těžké a možná i naivní doufat, že vše proběhne hladce a bez komplikací. Nějak jí to ani nesedělo ke vztahu jí a Eastona. Už jenom to, jak se poznali a jak se vzali nasvědčuje tomu, že jejich život nebude moc normální a nic nepoběží jako po másle.* Třeba je zvládneme vychovat tak, aby tvrdohlaví nebyli. Nebo aspoň zmírnit dopady našich genů. *Jen tak se nevzdá. I to je součástí její paličatosti.* No, to je asi pravda. Menstruaci se mnou rozebírala máma, ale táta u toho byl taky. A ten pak rovnou vysvětlil i sex a tak. *U jejích rodičů je to ale asi něco trochu jiného, vzhledem k jejich minulosti. Vždycky byl táta ten dominantní, který tyhle věci řešil a nebál se o nich mluvit. Vlastně ho máma musela často brzdit, aby jí ty věci nevysvětloval moc brzo. Ale když vidí, jak je z toho Easton už teď nervózní, musí se pobaveně usmát.* Klid, máme dost času, aby sis tuhle rozmluvu nacvičil a já ti kdyžtak pomůžu. *Zazubí se na něj, ale odmítne ho rovnou ujistit o tom, že to vezme plně na sebe, i když to tak nejspíš stejně dopadne. Když jí pak ale nazve kostlivcem, dost jí to naštve a nechápe, proč s ní teda spal, když je mu tak odporná. To si z toho vzala. Proto se taky vydala pryč z ošetřovny, aby po něm ještě něco nehodila a později si to nevyčítala. Na jednu stranu doufala, že jí nechá jít. Ale ten polibek potom jí potěší. Nakonec to neovládne a musí slastně přivřít oči, když jí začne líbat na krku a na čelisti.* A bez tý večeře bysme se neobešli? *Zkusí to naposledy nakonec.* Nenechala bych tě jen tak mě nést. *Zamumlá nespokojeně, protože vždycky byla proti tomu. Pořád ho docela nedávno bodli do nohy a pochybuje, že to má kompletně v pořádku. Ona už má ránu zahojenou a zůstala jí jenom jizva, ale to byla povrchová rána a ne tak hluboká jako u něj. Nakonec si s ním proplete prsty a stiskne mu trochu ruku, když se s ním vydá do pokoje.*

*ani nedokáže popsat, jaký o ní má strach. Už od toho, co omdlela v pokoji je prakticky v kuse na ošetřovně u jejího lůžka. Spal i jedl minimálně, protože na takové aktivity má moc stažený žaludek. Pořád se snaží bedlivě pozorovat jak Maddie, tak přístroje kolem jejího lůžka, ale už jen těžko dokáže udržet plnou pozornost a oči otevřené. Na sobě má jen obyčejnou černou mikinu a černé džíny, Vlasy má rozcuchané a trčí mu do všech světových stran a pod očima tmavé kruhy. Nedokáže si představit, co by se stalo, kdyby se neprobudila. Za ten možná měsíc se stal snad závislý na její přítomnosti a až teď po tom, co se stalo, si plně uvědomuje, jak moc pro něj znamená.*

*Vůbec nic si neuvědomuje. Je to jako kdyby spala hlubokým spánkem a sama nevěděla, že usnula. Poslední co si pamatuje předtím, než omdlela, je motající se hlava a bušící srdce, které jí bilo jako kdyby ho měla v hlavě. Na ošetřovně jí přes nos napíchli umělou výživu, aby její tělo nabralo energii a nějakou tu váhu. Jednu kapačku má i v ruce a je připojená k přístroji, který kontroluje její tep. Ten je pomalejší a místy méně pravidelný než u normálního člověka. Ale vzhledem k její podváze se není čemu divit. Když bude mít štěstí, tak se to spraví a ona si hladověním nezničila srdce úplně. Postupně začne přicházet k sobě a uvědomovat si pípání přístroje. To jí donutí otevřít oči, aby zjistila, kde je a co se děje. Rychle zamrká, aby si přivykla světlu. Rozhlédne se okolo sebe a pohledem se zastaví na Nickovi.* Co se stalo? *Zeptá se potichu a odkašle si, aby ulevila trochu hlasivkám a zamračí se, když ucítí bolest v nose způsobenou výživou. Opatrně se dotkne místa pod nosem rukou a vytřeští oči, když jí dojde, co to je.* Ne. *Hlesne potichu, protože ví, že to má hrozně moc kalorií.* Ne, já tu nechci být. *Zavrtí rychle hlavou a začne se zvedat do sedu, aby si mohla ideálně všechny ty hadičky vyrvat z těla.*

*snaží se pečlivě pozorovat jak Maddie, tak i přístroje hlídající její životní funkce. Má o ní šílený strach. Neuniklo mu, jak slabý má tep. Aby se trochu zabavil, tak v noci vyhledal psychologa v Midstonu, který by měl být nejlepší, a hned jí domluvil schůzku. Bavili se o tom přeci i v kupoli. Už jí nemůže nechat takhle, takže jakmile se dostanou do paláce, začne to řešit tímto způsobem. Nikdy nebyl zrovna dvakrát trpělivý člověk, ale anorexie Maddie ho trpělivosti naučila, aspoň tedy v tomhle ohledu, ale i tak má všechno své meze a už ji nedokáže vidět takhle. Sleduje jí a doufá, že uvidí jakýkoliv i miniaturní pohyb, prostě cokoliv. Proto když otevře konečně oči, vydechne úlevou.* Omdlela si v pokoji. Tvý tělo už to nezvládlo. *odpoví jí na otázku, trochu nervózním hlasem, protože má strach z toho, jak zareaguje na to, že tady dostává umělou výživu. A jeho obavy jsou asi i oprávněné. Jakmile se pokusí posadit, položí jí ruku na kostnaté rameno a zpátky jí přinutí si lehnout. Pro jistotu jí chytne za tu ruku, ve které nemá kapačku, aby si nepokusila ty hadičky vyrvat z těla.* Musíš tu být. Potřebuješ nějakou výživu, Maddie. A tohle ti jen pomůže. *respektive to pomůžeme jejímu tělu.. mysli asi moc ne.* Bude to v pořádku, bude ti líp.

*Zamžourá na své okolí, jakmile se probudí a snaží se nějak si poskládat dohromady, jak se sem dostala. Moc se jí to ale nedaří, protože má hrozný okno, takže se rovnou zeptá Nicka, který tu sedí. Trochu zmateně se nad jeho odpovědí zamračí a lehce potřese hlavou.* Ne, to..to přece neni možný. *Brání se té myšlence, že by na tom byla až tak hodně špatně. Pak jí ale dojde, co to znamená. Spolu s bolestí v nose si uvědomí, co jí nejspíše zavedli a když si nahmatá hadičku, její obavy se potvrdí. Hned se rychle posadí, aby si všechny hadičky z těla mohla vyrvat a ideálně odsud utéct, i když by se nejspíš ani nezvedla z postele. Už jenom se posadit jí stojí hrozně moc energie. Takže když jí Nick zatlačí na rameno, nemá sílu s ním bojovat nebo se aspoň pokusit vzpírat a zase si lehne. Strach a nervozita v jejích očích ale stále zůstávají, stejně jako to, že uvnitř naprosto vyšiluje a její anorexie na ní v hlavě řve, aby vymyslela, jak se odsud dostat. Jak se dostat hlavně od té hadičky.* Jak mi to má asi pomoct? Víš kolik má jedna standartní hadička v sobě kalorií? 1500! A víš, kolik já byla během posledního týdne schopná sníst nejvíc? 300! To je do prdele šílenej rozdíl. Já nemůžu. Nemůžu to mít v sobě. To nejde. *Začne rychle vrtět hlavou a snaží se přemoct slzy bezmoci, protože je naprosto bezradná a netuší, co má dělat.*

*vydechne úlevou, když se Maddie konečně probudí. Odpoví jí na otázku, co se stalo a trochu ho zarazí, když vypadá, že si to nepamatuje.* Je to možný, Mad. Chtěla jsi jít do sprchy, ale zvedla ses moc rychle. Pamatuješ si to? *zeptá se starostlivě, protože se předtím přeci jen událo dost věcí, takže doufá, že se nebouchla do hlavy moc silně. Pak trochu znervózní, protože se bojí její reakce na to, že dostává umělou výživu. Když se pokusí se posadit, donutí jí zase si lehnout a pro jistotu ji i pevně chytne za ruku, aby si nemohla ty hadičky vytrhnout. Je mu jasné, že by toho schopná byla a pak odsud utekla, utápěla se ve výčitkách a na jídlo se už ani nepodívala. Což by byl obrovský skok zpátky. Tedy aspoň s tím jídlem. Snaží se jí přesvědčit o tom, že jí to pomůže, i když asi zbytečně. Ta beznadějnost v jejích očích ho ubíjí.* Ne lásko, můžeš. Potřebuješ to. Musíš si nechat pomoct, pak ti bude lépe. Vždyť jsi omdlela. Kvůli podvýživě. Něco do sebe musíš dostat a tohle ti jenom pomůže. Budeš v pořádku. Jen se zkus uklidnit. *mluví na ni co nejvíce konejšivým hlasem dokáže a jednou rukou jí pohladí po tváři.*

*Stáhne obočí při snaze si vzpomenout, co se stalo předtím, než se probudila tady.* Byli jsme u mě v pokoji. Nahrála jsem na Illeagram tu hroznou fotku. Řekl jsi, že mě miluješ. *Při poslední větě z němu zvedne pohled a trochu povytáhne obočí v němé otázce, jestli si to pamatuje dobře. Zní to až moc hezky na to, aby to byla pravda. Nedivila by se, kdyby šlo jenom o nějaký výplod její fantazie. Když pak zjistí, že dostává umělou výživu se spoustou kalorií, začne dost vyšilovat. Má pocit, jako by každá buňka v jejím těle křičela, že tloustne a že je naprosto odporná. A ví, že jediný způsob, jak to ztišit je ze sebe ty hadičky dostat. Jenže v tom jí zastaví Nickova ruka. Párkrát tou svojí pohne ve snaze se z jeho sevření osvobodit a nespokojeně se zamračí, když na to nemá dost síly.* Jak se mám uklidnit? Slyšel jsi ty čísla? Mě.. Mě se to líbilo předtím. Chci to zpátky. To, jak jsme každej den jedli spolu a pomalu přidávali. Já nemůžu .. nemůžu teď tohle všechno. *Zavrtí hlavou a rychle zamrká díky čemuž jí pár slz steče na tváře.* Prosím, nenechávej mě tady s tim. Já budu jíst, slibuju, jenom ne tohle. Ne tolik moc. *Řekne mu už trochu klidnějším a hlavně prosebným hlasem a hlavou se lehce opře do jeho ruky, kterou jí pohladí po tváři.*

*pousměje se, když nakonec zjistí, že si to pamatuje.* Jo, přesně tak. A ta fotka nebyla hrozná. *ani mu tam nepřipadala až tak vychrtlá, ale je mu jasné, že musela tu fotku upravit. Už jen kvůli modřinám a tomu, že tam nebyla bílá jak stěna. Zabrání jí v tom, aby si akorát ještě více ublížila a cítí, jak se snaží mu odporovat, ale nepustí jí. Místo toho se jí snaží konejšivým hlasem uklidnit, což se mu ale zrovna moc nedaří,* Slyšel jsem je. A tohle je prakticky minimum co by měl mít každý člověk. Vždyť téměř každej má denně větší příjem. K tomu se vrátíme a zase bude jíst spolu, postupnšě přidávat, ale teď potřebuješ tohle. Tvoje tělo to potřebuje, aby to zvládlo. *zabolí ho na hrudi, když uvidí její slzy a jemně jí je palcem setře, i když přitom vrtí hlavou. Poté jí i pohladí po tváři a dál se jí snaží trochu zklidnit. Když ho začne prosit, sám svádí vnitřní boj, protože jedna jeho stránka ví, jak to tu pro ni bude těžké a nechce aby se takhle trápila a doufá, že by se to obešlo i bez toho. Ale ta druhá stránka mu říká, že tohle pro ní bude nejlepší. A on pro ni chce jen to nejlepš.* Ne, Maddie. Mrzí mě to, ale musíš tady zůstat, potřebuješ výživu. Aspoň ještě na chvíli, třeba pár dní. A pak se zase vrátíme k společnýmu jídlu a jak budeme v Midstonu, tak se ti dostane odborné pomoci, která ti pomůže mnohem více. A já tady klidně zůstanu s tebou, nebudeš na to sama. Všechno to zvládneš a bude to dobrý.

Byla příšerná a to jsem se jí snažila upravit. *Protočí očima. Vlastně teď zpětně nechápe, kde se to v ní vzalo, že měla potřebu to tam dávat a takhle ho provokovat. Ano, to ráno potom bylo nádherné a ráda by se s ním takhle probouzela každý den, ale i tak jí ta fotka přijde hrozná a doufá, že jí nevidělo až tolik lidí a nedostane se nikam do bulváru. Nespokojeně se zamračí, když jí nepustí ruku a nevypadá u toho jak malé dítě, kterému rodič nedovolí si vzít jeho oblíbenou hračku. Ještě k tomu kvůli naprosto debilnímu důvodu. Ona nezvládne přijmout tolik kalorií. Ani neví, jak dlouho tu je a kolik jich do ní už stihli nacpat.* Jenže já nejsem každej jinej člověk. Moje tělo to zvládne. Už je mi dobře. Chci jít pryč. *Nevidí nejmenší důvod, proč by tu měla ještě zůstávat a snaží se ignorovat pípání přístroje monitorujícího její tep. Ten se teď zrychlil během toho, co začala vyšilovat, ale tím je jen více slyšet jeho nepravidelnost. I to ale její tělo vyčerpá, takže se začne klidnit a se slzama začne prosit Nicka, aby jí odsud dostal.* Jenže co když to dobrý nebude? Vždyť tady hrozně přiberu a pak ani nezapnu kalhoty. Co když se ti potom ani nebudu líbit? *Vzlykne potichu a zatne trochu zuby, když jí díky tomu hadička v nose zabolí o něco víc. V jejích představách odsud odchází s proporcemi velryby a to by radši udělala cokoliv, jenom aby to nenastalo. Nabídli byste jí výměnou smlouvu s ďáblem? Podepsala by jí.* A navíc ty tu zůstat nemůžeš. Vždyť vypadáš jak kdybys vůbec nespal. Měl bys jít a myslet na sebe. *Nechce, aby se mu něco stalo na úkor toho, že tu bude s ní, i když jí jeho přítomnost uklidňuje, což dokazuje zase zklidněný a až děsivě pomalý tep jejího srdce.*

Nebyla až tak hrozná. Jen ale moc vyzývavá.. takhle na tebe může zírat každej chlap, přitom na tvý polonahý já mám koukat jenom já. *trochu si postěžuje, protože tyhle vyzývavé fotky přeci jen může vidět každej, ale Maddie je jen jeho.* Jo, zvládne, ale ne teď, až po nějaký době. Není ti dobře. Vidíš všechny ty přístroje? Máš minimální tep, občas ti vynechává, sleduju ho v kuse od včerejška. O tom, co je normální se budeme moc bavit, až ti aspon správně bude fungovat srdce. A k tomu potřebuješ výživu. *když ho pak začne prosit, sám musí začít svádět vnitřní boj, i když ví, že zůstat tady pro ni bude nejlepší. Ale vidět ji takhle s bezmocí a smutkem v očích... rve mu to srdce na kousíčky.* Budeš se mi líbit. A mnohem více. S každým krůčkem vpřed jsi akorát krásnější. A ne vždycky přeci záleží na vzhledu.. jde o to, jaká jsi uvnitř. A ty jsi úžasná. To, že přibereš, je jenom dobře. *kdyby přibrala, tak by se mu rozhodně líbila více. Vždyť je jen kost a kůže. A je odhodlaný ji o tom přesvědčit jakkoliv.* Ne, já myslím jenom na tebe, ty jsi pro mě mnohem důležitější. Zůstanu tady s tebou, bude to tak lepší. Mě bude líp, když tě budu mít pod dohledem a ty.. budeš pod dohledem a neuděláš žádnou blbost. *kdyby byl ve svém pokoji, tak by i tak nedokázal spát nebo nějak normálně fungovat, protože by myslel jen na ni a strachoval se.* Nechceš donést třeba vodu?

*Povytáhne koutky o trochu nahoru, když slyší jeho reakci ohledně fotky. Tak nějak tušila, že bude majetnický, ale netušila, že až tak moc.* V tom případě bys měl vědět, že jich mam víc. *Zaprovokuje trochu.* A neboj. Tamtu jsem smazala ještě než jsi došel ke mě do pokoje. *Ujistí ho, že momentálně jí žádný chlap ani očumovat nemůže, pokud si to třeba nevyscreenoval ve chvíli, kdy tam fotka ještě byla. Po jeho slovech o svém tepu se podívá na přístroje a sama překvapeně povytáhne obočí, když vidí tu křivku a ty hodnoty. Něco málo o lidském těle ví, takže vidí, jak mimo normu se pohybuje. Doteď vnímala jen to otravné pípání, ale jeho intenzitu a pravidelnost už ne. Nechápe, kam až se to dostala. Jak moc jí zničila její vlastní hlava. Mohla by říct, že jí tak zničil její bývalý přítel, ale vlastně by lhala. Teď měl podíl na jejím sebevědomí a pro anorexii byl jen spouštěčem. To ona jí pak ale v sobě živila a dovolila jí dojít až takhle daleko.* můj bože... *Hlesne potichu a ještě pár vteřin jí trvá, než dokáže od toho displeje odtrhnout pohled.* Ale co když se to vymkne z ruky? Co když pro mě neexistuje normální hranice mezi, ale jsou jenom extrémy. Jeden tenhle a druhej naprostej opak. *Zeptá se ho se strachem v očích, protože má hrozný strach z toho, jak při odchodu odsud bude vypadat.* A spát budeš jako kdy? Vždyť musíš jíst a spát a tak dál. Jinak za chvíli nebudeš sedět v tom křesle, ale budeš ležet někde tady na posteli s podobnýma přístrojema. *Zamračí se nad tou představou, že by takhle měl dopadnout jenom kvůli ní.* Asi by to bylo fajn. *Přikývne s menším úsměvem, když se jí zeptá na vodu.* Přinesl bys mi sem někdy i můj deník, prosím? Nemusíš hned teď, stejně bych asi nezvládla nic napsat, ale když budeš mít třeba cestu okolo pokoje. *Poprosí ho ještě, protože není zvyklá být tak daleko od svých myšlenek a nemoct si kdykoliv nějakou napsat, když bude potřeba.*

*postěžuje si na to, že ta její fotka byla moc vyzývavá, protože je dost žárlivý a majetnický a rozhodně někoho nenechá jen tak očumovat mu snoubenku, i když jen na Illeagramu.* V tom případě bys měla vědět, že mi je všechny pošleš, ať mám na co koukat, když zrovna nebudeš se mnou. *nevinně se na ní usměje. Pak upozorní i na její tep, který je slabý, chvílemi prakticky žádný. Sleduje starostlivě její reakci a je rád, že teď nic nepopírá a nesnaží se někomu namluvit, že je to v pořádku.* Tohle musí skončit. Takhle se zabiješ a já o tebe nemůžu přijít. *řekne tišším hlasem a stiskne jí ruku. Nedokáže si představit svět bez ní.* Nevymkne. A i kdyby.. budeš pořád stejně krásná. Pořád budeš mít ty svý krásný oči a plný rty, roztomilej nosík, krásnej hrudník a ty drzý poznámky, kterýma mě vytáčíš k nepříčetnosti a zároveň bych je mohl poslouchat klidně celej den. Pořád to budeš ty a budeš stejně úžasná. *povzbudivě se na ní pousměje.* Dám si energeťák a jsem v pohodě. Spát můžu potom, na žádných přístrojích neskončím. *pokrčí rameny a taky zakoulí očima. Podle něj teď spánek nepotřebuje.* Jasně, donesu ti ho co nejdříve. *slíbí jí a pak poprosí jednu sestřičku, aby jim donesla sklenici vody. Zašel by pro ní, ale neví, jestli je dobrý nápad nechávat jí tu samotnou. Když se sestřička vrátí, vodu jí podá.* Zůstaneš tady prosím? Pomůže ti to a budeš stejně krásná, slibuju.

Naštěstí nemusim plnit tvoje příkazy. Ty fotky zůstanou v mym mobilu, protože jsou stejně hrozný jak tamta a tobě je neukážu. *Řekne mu rozhodným tónem hlasu, který doplní o zazubení se. Jak by mohla odolat tomu ho provokovat, i když je jí mizerně a před necelým dnem málem umřela? Tak nějak se mu tím snaží dokázat, že je v pořádku a on si nemusí dělat starosti. Nebo aspoň tolik starostí.* Já nechci umřít. *Přizná potichu a oči se jí znovu zalijí slzami. Doteď to nijak moc nevnímala. Neměla ani smysl života. Měla akorát tak zlomené srdce. Sourozenci se o ní nijak nezajímají, korunní princezna není, tudíž její země by nijak neutrpěla ztrátou budoucího panovníka, kdyby tu ona nebyla a ona neměla pro co žít. Ale teď, když našla Nicka, tak s ním chce strávit zbytek života. A chce, aby ten zbytek byl co nejdelší. Aby zažili ještě nespočet ranních probuzení podobných tomu včerejšímu a aby pak večer zase usínala v jeho náručí. Chce se ještě milionkrát vytočit kvůli jeho nátuře a ještě víckrát vytočit jeho. Prostě odsud nechce odejít. A jestli musí absolvovat umělou výživu kvůli tomu, aby tohle dostala.....tak to nejspíš zvládne. Nikdy netušila, že její snoubenec dokáže tolik zamíchat jejími prioritami.* Krásnej hrudník, jo? *Chytí ho za slovo s menším pobaveným úsměvem. Díky němu vážně začíná věřit, že i s kily navíc by mohla být krásná. Nebo že jí tak aspoň někdo bude vnímat, protože nedokáže odhadnout svůj pohled na sebe samu, až to přijde.* A myslíš, že pitím energiťáků nějak tělu pomůžeš? Chápu, že nejsem zářnej příklad správný stravy, ale každý děcko ví, že si může způsobit infarkt, když ten humus bude pít často. A to nemluvim jenom o tý hoře cukru, co v tom je, protože už vim, že o ten se ty nezajímáš. *Zamračí se nespokojeně nad tím, že by tu měl ležet vedle ní.* Prosím. Vyspi se. Já slibuju, že neudělam nic, kvůli čemu by ses musel bát. *Podívá se na něj starostlivě a u toho mu stiskne ruku. Poděkuje sestřičce za vodu a hned se trochu napije. Sklenička jí přijde hrozně těžká, takže jí radši zase rychle položí a neupije moc.* Zůstanu. *Nechce, aby se o ní musel bát. A nechce ho opustit. Ne teď, když ho získala.*

A když tě o to hezky poprosím a nebude to příkaz? *oplatí jí zazubení. Pak už poukáže na její mizerný tep a sleduje její reakci. Je rád, že teď nic nepopírá.* Neumřeš. Jen se z toho musíš dostat a budeš v pořádku. *odpoví jí stejně tichým hlasem a když uvidí její slzy, políbí jí na čelo. Vždycky ho bolí vidět ji takhle smutnou se slzami v očích. A nedokáže si představit žít ve světě bez ní. Nemělo by to pro něj smysl, protože to ona je jeho celý svět. Nikdy si nemyslel, že by byl schopný něco takového cítit. Nechápal, jak někdo někoho může milovat a udělat pro něj první poslední. Teda.. dost zářný příklad měl v rodičích, ale prostě to nechápal. Až teď to chápe. Udělal by pro ni cokoliv.* Samozřejmě. Máš krásnej hrudník. *zazubí se na ni a bezděky sjede pohledem k jejímu hrudníku, i když z něho moc nemá šanci něco momentálně vidět. Což je tak i po většinu času, ale teď má aspoń díky té fotce a včerejší noci nějakou přesnější představu, než měl předtím. A ta představa je skvělá. Protočí očima, když mu pak dá přednášku o tom, jak jsou energeťáky nezdravé.* Cukr je potřebnej. Potřebuju si přeci osladit život. *pronese s nevinným úsměvem, ale nakonec si jen rezignovaně povzdychne.* Faajn, můžu to zkusit, ale stejně z toho nic nebude. *nemyslí si, že dokáže klidně spát dokud nebude ležet vedle ní s jistotou, že je v pořádku a nic se jí nestane. Kdyby se jí něco stalo a on u toho nebyl, protože by třeba spal, vyčítal by si to do konce života.* Zkus to pak vypít celé. Třeba po trochách, ale vypij to. *starostlivě a prosebně na ni koukne.* Děkuju, hodně to pro mě znamená. *Vděčně se na ní usměje, načež jí věnuje polibek.*

Tak milosrdně ochránim tvoje oči, aby ses nemusel na takovou hrůzu dívat. *Usměje se na něj sladce. Úsměv jí ale opustí, když začne vnímat svůj pomalý a nepravidelný tep. Nechce umřít. Konečně našla smysl života. Našla něco, pro co žít chce, Nicka. A nechce o to hned takhle přijít.* Neříkali, jak dlouho tu budu? *Zeptá se ho potichu a přivře oči, když jí políbí na čelo. V tuhle chvíli by ho nejradši objala a utopila se v jeho náručí, ale pochybuje, že jí to hadičky dovolí a on by nijak neprotestoval. A pak taky neví, nakolik by se rozhodlo protestovat její tělo.* Tak teda díky. *Řekne trochu váhavě, protože na podobný lichotky moc zvyklá není a neví, jak se na to reaguje. Proto se jí povede i mírně začervenat ve tváři, což je vidět hlavně díky tomu, jak je jinak hrozně bledá.* Jasně, že jo. Ale tak si dej třeba jablko, banán nebo jakýkoliv jiný ovoce. Tam je cukr, kterej ti něco dá. A ne takovou odpornou umělou slátaninu. *Ušklíbne se trochu.* A já ti klidně život osladim i bez cukru, když mi dáš pusu. *Zazubí se na něj potom, i když si pořád dělá starosti kvůli jeho konzumaci energiťáků.* Nechceš si tu nechat napsat prášky na spaní? Třeba jenom nějaký slabší, ne ty nejsilnější, jestli k tomu máš nějakej odpor nebo tak. Ale pomohlo by ti to se vyspat. A já bych se nebála, kdy se objevíš na nějaký z těchhle postelí. *Zkusí to z jiné stránky a doufá, že tahle námitka by třeba mohla vyjít. A je pravdivá. Nechce, aby tu skončili oba.* Je to hrozně těžký. Ta sklenice. Neudržim jí dost dlouho na to, abych se napila víc. *Vysvětlí a během toho se pokusí o něco víc zavrtat do deky, aby jí bylo větší teplo. Pak mu slíbí, že tady zůstane a po jeho poděkování se pousměje. Stejně jako když jí políbí. Zvládla by ho líbat celé dny a nikdy toho neměla dost. Jeho rty jí hrozně moc chyběli.* Tak jestli mi takhle budeš děkovat pokaždý, tak nakonec začnu plnit i ty tvoje stupidní příkazy. *Poznamená s pobaveným úsměvem.*

Chci tě jen vidět. Nebudu tě soudit ani nic podobnýho. *ujistí jí. Na její vychrtlou postavu sice není až tak nádherný pohled a kdyby o trochu přibrala, byla by mnohem hezčí.... ale vidět jí prostě chce. Pak už se začnou bavit o dost vážnějším tématu, které se odvíjí hlavně od jejího mizerného tepu.* Do odjezdu.. minimálně. Mrzí mě to. *políbí jí na čelo. Mrzí ho, že stráví zbytek pobytu tady na ošetřovně. Ale ví, že je to pro ni nejlepší. Alespoň tedy pro její tělo. Pak jí pochválí hrudník, který za chválu rozhodně stojí a uchechtne se, když vidí, jak zčervenala.* Jsi roztomilá, když se červenáš. Mohla bys to dělat častěji. *nakloní hlavu mírně na stranu s zamilovaným pohledem.* A ty přestaň na chvilku přemýšlet a vypni tu svou maličkou hlavičku. *protočí nad ní očima, když má stále připomínky k jídlu. Asi se bude muset naučit tohle snášet celý život. Když mu pak řekne, že mu klidně život osladí, nachvilku se zapřemýšlí, ale jen hraně. Rozhodne se jí ale taky trošku provokovat.* Hmm, asi zůstanu u nezdravýho slazení. *Nevinně se n aní usměje, protože on přeci nevinný je.* Ne. Žádný prášky nechci. *řekne rozhodně. Nechce nic na spaní. A ani si nic takovýho brát nebude. Když vidí, jak se více zabalí do deky, starostlivě jí ji přitáhne až k bradě a pak jí začne masírovat a zahřívat tu ruku, ve které nemá kapačku, jako to dělá praktickykdykoliv, kdy může. Už se to pro něj stalo téměř automatickým a rád pro ni udělá aspoň tohle minimum. Když mu slíbí, že tu zůstane, poděkuje jí a políbí jí.* Fajn, řekla sis o to sama. *zazubí se na ni, takže jí teď bude děkovat za každou maličkost.* A btw moje příkazy nejsou stupidní.

*Protočí očima po jeho ujištění, protože nemá energii na to se s ním nějak dohadovat a rozhlédne se po nočním stolku po mobilu. Ten tam opravdu leží, takže se pro něj natáhne, odemkne ho a v galerii najede na poslední vyfocené fotky. Album plné fotek vyčnívajících kostí jak jí, tak třeba i jiných holek, které dříve brala jako inspiraci, jen přelétne pohledem a snaží se moc na konkrétní fotky nevzpomínat, aby opět nezačala vyšilovat. Pak mu mobil nakonec podá, aby se mohl teda sám podívat.* Dobře. Děkuju. *Špitne potichu, když slyší, jak dlouho tu bude a rychle zamrká, aby rozehnala další nával slz. Takhle si svůj výlet sem nepředstavovala. Nemělo to takhle dopadnout.* Nejsem roztomilá. *Zamračí se trochu nespokojeně a převrátí znovu očima, ale i tak jí koutky rtů cuknou nahoru, když uvidí jeho zamilovaný pohled.* Nemam maličkou hlavičku, nejsem mimino. A nijak jí nenamáhám. Zrovna tohle v ní mam zakódovaný, jak kdyby mi to tam někdo vypálil. *Poznamená a ignoruje fakt, že ona sama byla tím, kdo si to do hlavy tak moc vsugeroval neustálým počítáním, zapamatováváním si a přemýšlením o kaloriích a dalších nutričních hodnotách. Uraženě si odfrkne, když odmítne její nabídku toho, že mu osladí život zdravým způsobem.* Ale pomohlo by ti to. Prosím. Aspoň to zkus. Kvůli mě. *Přejede jeho obličej starostlivým pohledem - obzvláště jeho kruhy pod očima. Pak se zabalí do deky a vděčně se na něj pousměje, když jí začne zahřívat ruku. Konečky prstů a nehty má díky nedostatku energie a neschopnosti se zahřát pořád modré, ale aspoň o malinko začne modrá blednout pokaždé, když jí ruku takhle zahřívá.* A vůbec mi to nevadí. Líbat bych tě mohla pořád. *Oplatí mu zazubení, i když u ní jde o dosti unavenou verzi. Její tělo pořád nemá dostatek energie na nějaké fungování, i když jde prakticky jen o rozhovor v leže.* Ale jsou. Máš spoustu stupidních příkazů. Snad kromě toho, kdy jsi mi řekl, ať se od tebe nehnu, tak byly stupidní všechny. *Snaží se mu vymluvit tu lež, ve které žije.* Slib mi, že se vyspíš. Nebo že to aspoň zkusíš a kdyby to nešlo, tak si zajdeš pro prášek. Prosím.

*ujistí jí, že jí nebude soudit ani nic podobného. A celkem ho překvapí, když se natáhne pro telefon a začne ty fotky hledast. Upřímně nedoufal že to bude tak jednoduché. Telefon si od ní tedy vezme a fotky si začne prohlížet. Snaží se nedat moc najevo starost, když uvidí všechny ty vystouplé kosti. Po chvíli jí mobil vrátí a pořádně neví, co na to říct.* Brzo budeš ještě krásnější, než jsi teď. A pak mi na tebe všichni budou koukat a obdivovat tě a já budu žárlit. Takže ti předem zakazuju se ukazovat před někým jiným a tenhle příkaz poslechneš. *Nakonec z toho vybruslí takto.* Vynahradíme si to. Jakmile budeš moct, klidně se sem můžeme vrátit, nebo jet do jiný provincie nebo jiný země. Kamkoliv jen budeš chtít. *Ujistí jí protože mu neujde, jak musela rozehnat slzy. Pak se začne rozplývat nad jejím začervenáním, protože mu to přijde roztomilé.* Ale jsi. A taky jsi roztomilá když se vztekáš. Takže prakticky skoro furt. Ale zase jen do určitý míry... když se vztekáš tím stylem, že mám strach o vlastní život, tak to moc roztomilý není. *uchechtne se.* Máš. Celá seš maličká. Takový prcek jsi. *zatváří se jako nevinný andílek, protože taky je. Ale to že je maličká popřít nemůže.* Zkusím to v případě nouze, stačí? *vážně si nechce brát žádné prášky na spaní. Prostě mu to přijde nějakým způsobem zbabělé a taky by se pak cítil k ničemu. Začne jí zahřívat ruku, když se zabalí více do deky, což už se pro něj stalo prakticky automatixkým.* To je oboustranný. *Skutečně by jí mohl líbat pořád. Kdyby ale taky občas nemusel provádět věci potřebné k životu. I když kdyby bylo jen na něm, potřebné by bylo jen líbání a sex* Nebyl stupidní ani jeden. Všechny byly jen starostlivý. *Protočí nad ní očima.* Slibuju. Ale ty by ses měla zkusit prospat taky a odpočinout si.