Kupole s výhledem na sjezdovky

Pokud nejste milovník zimy, ale sníh rádi sledujete, bude pro vás skvělou místností tato prosklená kopule, ze které můžete v teple, klidu a útulnu sledovat zasněžené sjezdovky. Tato kupole nabízí i luxus v podobě postele, takže si výhled můžete užívat v leže zachumlaní v teplých přikrývkách.

*Díky včerejšímu dlouhému letu se jí podařilo vyhnout jídlu. Hned po příletu se uklidila do svého pokoje, kde u krbu strávila celý večer. Po té akci u bazénu nemá moc na nic náladu. Přijde si ještě víc odporná, než předtím. Naštěstí si s sebou zabalila i váhu, protože tady jinak žádná není a to by brzo zešílela. Ale čtyři místnosti jejího pokoje jí začnou lézt na nervy dnes dopoledne. Radši vezme svůj deník, kam si píše i svoje písničky a kytaru a vydá se hledat nějaký tichý osamocený koutek, kam by mohla se mohla uklidit. To se jí povede, když objeví kopuli. Ten výhled na zasněženou sjezdovku se jí líbí a přítomná postel taky. Sice má na sobě několik vrstev, ale i tak se zavrtá do místní deky. Chvíli píše něco o svém nulovém příjmu do dnešního zápisu v deníku a pak vezme kytaru a nalistuje jednu písničku, kterou složila a která je o tom, jak se cítí při pohledu do zrcadla a tak podobně. Naštěstí zpívá v polštině, takže se ani tolik nebaví, že kdyby jí někdo slyšel, označí jí za magora.*

*včera když přiletěli, šel se ještě podívat po areálu a městě. Spíše... šel obhlídnout místní bary. Musí přece zjistit, kde má celou tu dobu trávit svůj čas. I dneska se rozhodl projít a podívat se ke kupolím. Na sobě má modré džíny a černou bundu. Není to zrovna ten typ člověka, kterému je za každých podmínek zima, takže se nijak teple neoblíká. Otevře dveře do jedné kupole a když uslyší, že už tam někdo je, zarazí se. Pozná ten hlas a tak chvíli jen poslouchá a počká, dokud Maddie nedohraje, i když ji nerozumí ani slovo.* Takže mam konečně důkaz, že to fakt umíš. Bylo to krásný. *řekne upřímně a pousměje se.* Promiň, už nebudu rušit.

*Zabalená v dece začne hrát jednu z písniček, co napsala a jakmile zahraje poslední tón, ani se nestihne pořádně nadechnout a už má pocit, že se jí leknutím zastavilo srdce, když na ní někdo promluví. Prudce se otočí směrem, odkud se hlas ozval a vydechne, když uvidí Nicka. Ani neví, co čekala, nebo spíše koho, ale prostě jí vyděsil.* Říkala jsem, že to umim. Já nelžu. *Pokrčí rameny a radši sklopí pohled ke svému bloku, který zaklapne, i když tuší, že z místa, kde stojí, tak do něj nemůže vidět. Radši ho ale i tak nastrká pod deku, aby nebyly vidět ani ošoupané desky.* Díky. *Zamumlá potichu, když jí řekne, že to bylo hezký. V hlavě se jí zase promítne ta scéna z poslední akce, kde viděl její rameno a musí potlačit pocit zvedajícího se žaludku, když ze sebe chce dostat i jenom všechnu vodu, co vypila, aby nepřibrala ani gram.* Nerušíš. Nebo se snad bojíš, protože to ty neumíš na kytaru? *Nadzvedne mírně obočí a zvedne k němu pohled. Nezní nijak moc pobaveně, nemá na to ani energii a ani náladu. Ale i tak mu slíbila, že si můžou někdy zahrát, aby se zabavil. A to, že je dospělý a nedokáže si svou zábavu najít sám, takže si ona musí hrát na učitelku z mateřské školky teď pomine.*

*rozhodl se projít a došel až ke kupolím. Rozhodl se do jedné podívat a trefil zrovna tu, kde je jeho snoubenka. Její hlas poznal téměř okamžitě, protože s ní přeci jen tráví nějaký ten čas, hlavně v kuchyni. Zůstal tedy v tichosti stát a poslouchal, zatím co si namlouval, že se mu její hlas nelíbí až tolik. I když jí nerozumí ani slovo, asi tu písničku jen tak z hlavy nedostaee.* Promiň, nechtěl jsem tě polekat. *ještě jí způsobí infarkt, což úplně nechce. Po chvilce pochopí, že její špatná nálada stále přetrvává od té akce, což mu potvrdí i to, jak rychle schovává ten deník. Ví, že to asi trochu tenkrát přehnal.* Já neřekl, že se bojim. Umim to. *namítne a vejde tedy dovnitř. Posadí se na druhou stranu postele dál od ní.* Ehm.. já.. ještě se chci omluvit za tu akci. Neměl jsem na tebe sahat. *Říct upřímnou omluvu mu dost často dělá vzhledem k jeho povaze problém, ale omluvit se jí chce.* Jak se máš?

To je v pohodě. *Potřese lehce hlavou, protože o nic moc nejde. Nic jí tím neudělal a infarkt naštěstí taky nezpůsobil, takže se není proč omlouvat. Ona se neměla tolik nejspíše do toho hraní zabrat.* Dokaž to. *Vyzve ho a v očích jí probleskne zlomek jiskřiček s výzvou, než by tam byly normálně. Ale k dobru si přičítá to, že dokázala vyloudit ze svého pohledu aspoň něco. Přitáhne si deku trochu blíž k tělu, aby se víc zahřála a podvědomě jí použila jako brnění proti jeho pohledu a poznámkám. Mezitím ho sleduje, jak si jde sednout na druhou stranu postele.* Nešlo o to, žes na mě sahal. Ani o tebe jako takovýho. *Pokrčí mírně rameny. Šlo tam jedině o ní. O to, jak vypadá a jak se ohledně toho sama cítí.* Jde to. *Odpoví trochu tišeji. Pravdou je, že moc nespala, což je na ní možná trochu vidět. Zezačátku si její tělo dokázalo z těch pár kousků ovoce a zeleniny brát energii, i když většinu se jí dařilo schovávat, ale teď už zase skoro tři dny nejedla a to se na ní začíná podepisovat. Kromě toho s tím, že zase něco malinko zhubla už jejímu tělu nestačí ani ta zelenina.* Jak se máš ty? *Zeptá se ho naoplátku a zároveň k němu trochu posune svou kytaru jako tichou vybídku, že pokud chce, může zahrát.*

*posadí se tedy na druhou stranu postele, i když si drží odstup. Upřímně po tom, co minule utekla, netuší, kam až může zajít. Nechce, aby se pořád hádali, protože to by trochu zkazilo jeho plán, jak jí donutit aspoň trochu normálně jíst. Je mu jasné, že při hádce by toho moc nesnědla. Omluví se jí, i když to není zrovna ten typ, co by se uměl omlouvat za všechno, takže mu to možná dělá trochu problém.* Dobře.. ale vážně ti to tam slušelo. To co si myslíš.. je to úplně zbytečný, jenom se tím týráš. *Už ji dost zná, takže je mu jasné, že tohle asi ničemu moc nepomůže, ale říct to musi.* Měla by ses najíst. *řekne po tom, co mu odpoví na to, jak se má. Ví, že už pár dní zase nejedla.* Dobře. *pokrčí rameny.* Už jsem stihl obhlídnout všechny bary, takže jsem spokojenej. *uchechtne se a pak si vezme tu kytaru. Začne hrát kousek jedné z jeho nejoblíbenějších písniček - Oh lord.* Takže.. máš to dostatečně dokázaný? *zeptá se potom, co dohraje a zazubí se na ni.*

*To, co udělal on jí nijak obzvlášť nevadilo. Vlastně doteď nechápe způsob, jakým její tělo zareagovalo. Nejdřív husinou a když od něj pak odcházela, místo, kde se jí předtím dotýkal, jí až nepříjemně studilo. Jí na tom celém vadila ona. To, jak vypadá. To, že jí takhle viděl.* Já to ale jinak neumim. A třeba si tohle všechno týrání zasoužim. Vždyť je to jedno, ty se tim nemusíš trápit. *Potřese nakonec hlavou, protože přednášku o tom, že je nemocná a prakticky blázen, dneska slyšet opravdu nepotřebuje.* Jasně. *Uchechtne se potichu a protočí mírně očima.* Nemam hlad. *Doplní potom o něco více nahlas, aby si to nemumlala jen pro sebe, protože přesvědčit o tom musí hlavně jeho.* Vzhledem k tomu, že na kocovinu nevypadáš, tak buď tu neni ani jeden, nebo maj hodně malý zásoby a nebo tě viděli a nepustili tě dovnitř. *Zhodnotí s lehce pobaveným hlasem a pak k němu posune tu kytaru. Když se zaposlouchá do textu té písničky, trochu stáhne obočí. Byla hodně depresivní. Ale měla své poselství a to se jí na písničkách líbilo nejvíce.* Jo, myslim, že mi to jako důkaz stačilo. *Uzná a trochu se na něj pousměje.* Hraješ hezky. Proč zrovna tahle písnička? *Zeptá nakonec, protože neovládne svou zvědavost.*

*když viděl to, jak jí vystoupá kíční kost, tak mu to připadlo trochu nechutné, ale více mu bylo Maddie líto.* Nezasloužíš.. proč by sis něco takovýho měla zasloužit? A možná nemusim, ale stejně to dělám, ať už chci nebo ne. *pokrčí rameny. Má pořád ten pocit, že jí prostě nemůže nechat jen tak. Chce jí pomoct.* To je mi jasný, že si myslíš, ale jíst musíš. Navíc jsme se dohodli a teď jsi zase minimálně tři dny nejedla. A taky vypadáš hrozně, nemáš žádnou energii. To ti nebylo líp. když jsi nějakou měla? *zeptá se, protože mu přišla předtim aspoň trochu víc "živá" a ne jen jako chodící bledá skořápka bez energie a chutě k životu.* Ne, já jen obhlídnul kde jsou, dal jsem si možná dvě skleničky, to mi nic neudělá. Pořádně začnu teprve dneska. *uchechtne se a vezme si tu kytaru, Pak začne hrát jednu z jeho nejoblíbenějších písniček.* Díky.. je to jedna z mých nejoblíbenějších. Mam rád toho zpěváka. *Odpoví jí. Poslouchá ho skoro pořád.*

Tenhle tvůj pud je divnej. Když se o mě nechceš starat a dělat si starosti, tak si je nedělej, ne? A k tomu, jestli si to zasloužim nebo se radši ani nebudu vyjadřovat. *Poznamená nakonec, protože nemá energii a náladu na nějaké dohadování. Stejně si bude dál myslet svoje a on jí nepřesvědčí, že má pravdu. Navíc pokud se vážně nechtěl starat, tak se starat nemusel. Její stav nebyl jeho povinnost a jí by přišlo normálnější, kdyby se nestaral a bylo mu jedno, co s ní bude, než kdyby se takhle staral. Jo, jednu část jejího já to těšilo a určitým způsobem jí to lichotilo, ale na tu druhou, tu podstatně větší a hlasitější, jí bylo jasné, že nepřestane, dokud nepřibere na normální váhu. A to nemůže dopustit.* Ta změna je jenom minimální a pocit z toho, že jde váha dolu je prostě lepší. Tomu se žádný jídlo nevyrovná. A ty to asi nikdy nepochopíš. Nepotřebuju tolik jíst, jsem v pohodě, vážně. *Nic mu nevyčítá. Nemohl to pochopit, aniž by také trpěl anorexií a i kdyby jí trpěl, každý to prožívá jinak, každý má jiný spouštěč a jinak to prožívá. Někdo jí minimálně každý den, jiný jí jenom o něco míň, ale všechno vycvičí a jiný, jako právě ona, hubnou pomocí až ukrutně dlouhých hladovek. Ani každý anorektik by jí neporozuměl. Už si zvykla na to, že je v tom tak nějak sama.* Takže až na sebe zase několik dnů nenarazíme, je mi jasný, že se léčíš s kocovinou. *Uchechtne se a pak se zaposlouchá do písničky, co zahraje.* Je to depresivní. *Poznamená dost očividnou věc. Nějak jí to z němu nesedělo. Vztek, agrese, flegmatismus, sebevědomí - to všechno ho podle ní vystihovalo a byly různé písně, které by k němu přiřadila spíš. Ale deprese? Na tu by přitom ani nepomyslela.*

Ale já tě prostě nemůžu nechat jen tak být. Já nevím proč, asi protože to občas přeháním se starostlivostí, ale nedokážu tě tu nechat jen tak vyhladovět. *většinu věcí dost často svádí na svou starostlivost. Ale ani on sám si v tomhle případě nedokáže svoje pocity vysvětlit.* Nejíš "tolik". A jíst potřebuješ a musíš, Mad. Vždyť to je potřebný k životu. *normálně už by na něm asi bylo poznat, že ho to vytáčí, ale upřímně už ho to spíše přestává bavit, takže si jen povzdychne. Už pořádně neví, jak jinak ji o tom přesvědčit. Ale pořád ji o tom přesvědčit chce, takže nějaké řešení najít musí. Teda kromě toho jí poslat léčit se, i když je mu jasné, že to by mu ani za mák neprošlo. Jenže pravděpodobně by to bylo jediné snad účinné východisko.* Ne, vrátíme se k pravidelnýmu jezení, takže se uvidíme každej den i když budu mít kocovinu. *poinformuje jí. Už jednou se tak dohodli a on toho nehodlá nechat.* Možná trochu, ale je to hezký. *pokrčí rameny. Má tenhle styl písniček rád. Hudbu měl vždycky rád a poslouchat písničky na tenhle styl mu vždycky pomohlo přestat přemýšlet a jen tak se uvolnit a topit se ve slovech někoho jiného.* O čem bylo to, cos hrála? To jsi složila? *odvede konverzaci jinam, protože z toho, co zpívala jí nerozuměl ani slovo, ale rozuměl by tomu rád.

A co si nalhávat, že jim jako ty? *Navrhne už trochu zoufale, protože sama neví, jak ho od tý vší starostlivosti oprostit. Jenom ví, že to tím stěžuje jim oběma. Sobě přidělává starosti a jí nervy s tím, jak spálí těch pár kousků, co do ní narve.* Každej děláme něco, čim si ničíme zdraví. Ty zase chlastáš. A co tak posloucham, tak bys to bez toho nevydržel ani čtrnáct dní. *Pokrčí rameny. Kdyby na tom nebyla tak vážně, navrhne sázku. On vydrží čtrnáct dní nechlastat, ona zase jíst tři porce denně, aby byl spokojenej, ale má přeci jen pud sebezáchovy a nechce si ani představovat, jak by vypadala, kdyby to dotáhla až do konce.* Ale vždyť to není potřeba. Až budu mít hlad, najim se a ty se můžeš léčit z bolehlavu a tak, v tichosti a klidu. *Usměje se na něj jako nevinnost sama, který jde čistě jen o jeho pohodlí a nic jiného.* Ale furt depresivní. Prostě mi to k tobě tolik nesedí. Co konkrétně se ti na tom líbí? *Zajímá se s upřímnou zvědavostí, protože tímhle jí překvapil. Když se pak zeptá na její písničku, sklopí pohled a letmo přikývne.* Jo, to jsem napsala já. Bylo to... o mě. O tom, jak sama sebe vidim. *Přizná nakonec trochu váhavě a tišším hlasem.*

Ne. To ničemu nepomůže. *Na tohle odmítá přistoupit. Nebude si nic nalhávat. Maddie prostě jíst musí.* Jestli se jedná o tohle, tak fajn, já klidně přestanu, pokud budeš pokračovat v tom, na čem jsme se dohodli. Je to jen denně pár kousků zeleniny, nic víc po tobě nechci. /zatím/ *chce na to jít postupně. Je mu jasné, že nemá smysl do ní cpát několik jídel denně. A s tím alkoholem.. přestávat se mu nechce, ale pokud by v tom případě jedla, tak by se ho vzdal. Aspoň z většiny.* Ne, ty se nenajíš. Takhle to fungovat nebude, je mi jasný, že bez nějakýho dozoru jíst nebudeš. No tak Maddie, prosím, aspoň těch pár kousků zeleniny denně. *Prosebně na ni koukne a samotnému se mu nechce věřit, že ji o to vážně prosí.* Já nevím, prostě.. když si něco takovýho pustim třeba nahlas, tak to otupí. Slyšet o jeho problémech, o kterých zpívá v těch písničkách.. prostě to nějakym způsobem chápu a klidní mě to. *pokrčí rameny. Sám pořádně neví, jak tuhle jeho úchylku vysvětlit. Prostě miluje, když se může někde zavřít s rappovýma možná občas depresivníma písničkama, který jsou hlasitější než jeho myšlenky, zavřít se před okolním světe a jen se nechat unášet hudbou. Pak se zajímá o její písničku a po její odpovědi pochopí, že to asi nebylo nic moc pozitivního.*Aha. *hlesne jen.* Hele.. já vím, že tě nutím do něčeho, co nechceš a nemam na to zrvona velký právo.. ale já vím, že tam pod tou maskou plnou výčitek a bolesti se skrývá skvělá holka, kterou chci poznat a která je utlačovaná tebou. Mě je líto, že se cítíš tak, jak se cítíš a co prožíváš a chci ti pomoct. Minule jsi mluvila o tom, že tě k sobě nepustím atd. ale koukni se i na sebe... možná jsi mi řekla o tom, že nejíš a proč to děláš, ale nenecháš si pomoct. Vždyť ty jsi krásná, Mad. A já jsem viděl vážně kvanta holek a jen tak nějaký bych to neřekl. Nemusíš se takhle dál ničit. Přeci si můžeš nechat pomoct a bude ti pak mnohem líp. *řekne tišším konejšivým hlasem a pozorně ji přitom sleduje. Možná je to trochu hra na city.. ale prostě jí chce pomoct.*

*Protočí nad ním očima a radši už to nechá být. Tohle zavání dohadováním a to nechce. Holt bude ona ta dospělejší, kdo tomu předejde a hádce zabrání, když on je tak paličatý.* To... to bys fakt přestal pít jenom kvůli mě a tomu, abych jedla? *Zamračí se nechápavě, protože netuší, proč by to dělal. Proč by se měl omezovat kvůli ní? Jsou sice snoubenci, ale je to jen dohodnuté manželství, takže žádná láska ani něco takového není k jejich fungování přece potřeba. Když jí pak poprosí, o to, aby snědla aspoň těch pár kousků zeleniny, už se nadechuje k protestům, ale zastaví jí jeho pohled. Když vidí, jak jí prosí i pohledem, nakonec poraženě vydechne.* Fajn. /Stejně nikdy nesnim všechno./ *Cítí se trochu provinile, že mu takhle lže a neplní svojí část dohody, ale prostě to jinak nedokáže. Nezvládne sníst všechno, co jí dá na talíř.* Co to otupí? Vždyť tam zpívá o smrti. Jak kdyby život byl nic. Tohle tě uklidňuje? *Vyptává se dál, protože se ho snaží pochopit.* Nechceš se zabít, že ne? *Zeptá se pak docela vyděšeně, protože z nějakého důvodů jí svírá úzkost při představě toho, že by o něj měla přijít. Na jeho společnost už si zvykla a když pomine záležitost s jejím jídlem, má ho i docela ráda. Když pak poslouchá jeho slova, jenom na něj kouká a doufá, že není vidět, jak se jí to dotklo. Ale ne tak, aby byla uražená. Tak, že se jí chce brečet nad tím, jak sama sebe nesnáší a nad tím, co všechno sama sobě dělá.* Jenže co když mě už nejde pomoct? *Hlesne potichu trochu bezmocně.* Co když nebudu hezká, kdybych přibrala? *Pokračuje dál a potřese nad tím hlavou, protože ona na to žádné odpovědi nemá.* Já z toho jsem už děsně unavená. Já vim, že to, co dělam není dobře, že si tim ubližuju, ale v mých očích si to zasloužim. Jak bych mohla být šťastná, když mě už jednou kluk odkopl kvůli hubenější holce? Co když až přiberu tak..já nevim, nebudu hodna toho mít normální vztah plnej lásky? Já bych s tim chtěla skončit, ale nevim jak. Mam z toho děsnej strach. *Přizná, nebo to spíš prakticky ze sebe vychrlí a během toho se jí z těch všech rozbouřených emocí nahrnou slzy do očí.*

Já nevím, pokud je to opravdu nutný tak jo, protože už nevím jak na to jít jinak. A nehodlam tě nechat umřít. *nedokáže ji jen tak nechat být, nehledně na to, jak často ho vytáčí a nebo se hádají. Pak už se dostane až k tomu, kdy ji poprosí, aby aspoň těch pár kousíčků zeleniny snědla.* Díky.*řekne upřímně. Je mu jasné, že tímhle nemá vyhráno, ale je to aspoň krůček k tomu, aby se z anorexie dostala.* Nevim, myšlenky, pocity, všechno. A jo, uklidňuje. *pokrčí rameny. Nad její další otázkou vykulí překvapeně oči a bezděky mu sotva znatelně pobaveně zacukají koutky. Nechápe, kde k tomu přišla.* Ne, to fakt nechci. Jak jsi k tomu přišla? Vždyť se v tom snažim zabánit tobě, jak bych to mohl udělat sobě? *zeptá se na tváři se mu objeví pobavený úsměv. Že si tohle myslí ho vážně pobavilo. Nemohl by to udělat rodičům a sestře. Takhle by jim nemohl blížit. Pak už se rozhodne zahrát na city a sám si nepřiznává, jak moc toho co řekl skutečně cítí.* Jde. Vždycky to jde. Jen to musíš povolit. *u jejího výrazu ho zabolí na hrudi.* Budeš stále hezká. Ještě hezčí. * Nic z tohohle si nezasloužíš. Nikdo si to nezaslouží. A myslíš, že teď můžeš mít vztah plnej lásky, když nemůžeš mít ani plnej život? Když tímhle tvůj život bude brzo úplně v háji? Nejsi na to sama. Máš přeci rodinu, pomohli by ti s tím skoncovat a podpořili by tě. Možná by prvně moli být trochu naštvaní, ale nenechali by tě v tom plácat se samotnou. Existují přeci různý terapie a doktoři, kteří by ti pomohli. Chápu, že máš strach, ale budeš pořád stejně krásná a skvělá. *Když uvidí její slzy v očích, přisedne si blíže k ní a povzbudivě jí chytne za ruku a stiskne.* Bude to v pořádku, jen si musíš nechat pomoct. Nijak ti to neublíží, jen pomůže. *řekne konejšivě. Sice ho bolí ji takhle vidět, ale na druhou stranu je torchu rád, že se konečně dostali do toho bodu, kdy přiznala, že má problém. Aspoň ví, že si to uvědomuje.*

To byl jenom vtip. Klidně dál pij. I když si tim huntuješ tělo. To, že se opíjíš mi nikdy nijak neublížilo nebo tak, takže nemam žádný právo po tobě chtít, abys s tim přestal. *Pokrčí nakonec rameny. Přeci jen jejich dohoda zahrnuje to, že jí nebude přikazovat a to se mu docela daří. Možná konečně přišel na to, že tim vůbec nic nezmůže. Spíš ho bude na truc ještě víc ignorovat.* Často máš v hlavě myšlenky, který potřebuješ utlumit? *Nakonec by třeba tak rozdílní být nemuseli. Nejspíše mají oba dva hlavu plnou věcí, o které nestojí. Jen ona to utišuje tím, že sama skládá a snaží se z toho všeho vypsat. Samotné poslouchání hudby jí nikdy moc nepomohlo.* Jenom se to snažim pochopit a napadlo mě to. Tvoje oblíbená písnička je o smrti. Navíc jsem se setkala už s několika lidmi, kteří od toho odrazovali ostatní a pak to sami zkusili. Lidská psychika je všelijaká. *Vysvětlí svůj dotaz a to, jak jí to napadlo.* Jenže já nevim jak. Co když nejsem dost silná? Co když je prostě tamto silnější jak já a já se z toho nedokážu dostat? *Dívá se na něj a přijde si jak v osobním očistci, kde ale mučí jedině sama sebe.* Vždyť budu tlustá. *Namítne, protože v její hlavě se pár kil nahoru rovná být tlustá a to se rovná být nepěkná.* Jenže já nechci rodinu zatěžovat. Všichni mají dost svých starostí a co když se mi to stejně nepovede? Akorát je zklamu. A to nechci. Nechci, aby to věděli. A stejně tak u doktorů. Já nechci žádný kapačky nebo tak něco. Nechci, aby mě někam zavřeli. Víš, jak budu vypadat, když se to dozví novináři? *Že by z toho byl poprask je slabý slovo. A ten by se přenesl i na něj jako na jejího snoubence a na celou její rodinu. Oplatí mu slabě stisk ruky a chvíli zůstane koukat na to, jak je její ruka oproti té jeho malinká.* Ale já nevim, jak si nechat pomoct. *Přizná potichu a volnou rukou si setře slzy, které jí tečou po tvářích.*

Fajn, jak chceš. *pokrčí rameny a je rád, že nemusí přestat pít. Pak už se začnou bavit o hudbě a trochu si připadá jak někde u výslechu. Sám pořádně neví odpovědi na její otázky. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlel.* Občas. Ale taky k tomu slouží alkohol*pokrčí rameny. Když se ho pak zeptá, jestli se chce zabít, málem se rozesměje, protože pořádně nechápe, jak k tomu došla. Nemohl by to udělat i kdyby chtěl.* Tak ta moje je na tom dobře, žadný starosti o tohle si dělat nemusíš. *neodolá uchechtnutí. Pak už se ale dostanou k dost vážnějšímu tématu.* Jsi dost silná. Zvládneš to. *řekne povzbudivě. Už jenom to, že se nakonec nechala přesvědčit k aspoň malým porcím zeleniny něco říká.* Nebudeš. Maddie když ty přibereš, tak to neznamená, že budeš tlustá. Vždyť máš podváhu. Když přibereš, bude to jedině dobře. *snaží se mluvit konejšivě a jemně.* Vždyť jsou to tví nejbližší.. rodiče a sourozenci. Nebude je zatěžovat a ani je nezklameš. Odborná pomoc by ti pomohla nejvíce... a novináři se to dozvědět nemusí, dá se to zařídit tajně přeci. Pomohli by ti tam. Já vím, že by to bylo těžký.. ale pak už bude všechno jenom lepší. *podle něj je léčba nejlepší způsob jak ji z toho dostat úplně. Povzbudivě ji stiskne ruku a když uvidí její slzy, zamračí se. Jemně jí palcem setře zbytek slz.* Pojď sem. *zamumlá načež si ji přitáhne do trochu nemotorného objetí. Má ale strach ji obejmout pevně, protože mu přijde jakoby byla nějaká skořápka, která každou chvilkou praskne.* Já tě nechci posílat pryč a nechci ti ubližovat, ale taky nechci, aby sis ubližovala ty. Myslíš.. že bys prozatím zvládla třeba jen konzultaci s nějakym doktorem nebo psychologem? *zeptá se trochu opatrně a pohladí ji konejšivě po zádech.*

Dobře. Prostě mě to jenom napadlo. *Pokrčí rameny. Snaží se ho co nejvíce poznat, co nejvíce mu porozumět a protože jí to zatím moc nejde, tak její mysl vymýšlí různé možné scénáře.* Jak to můžeš vědět? *Zeptá se nechápavě. Nevzpomíná si na bod, kde by se od věčného dohadování přesunuly až k této scéně, ale nejradši by byla, kdyby se usídlili někde uprostřed. Obě tyhle krajní varianty jí hrozně psychicky vyčerpávaly, takže nezadrží nakonec ani slzy.* Jenže mě přijde, že jsem tlustá i teď. Víš, jak se budu nesnášet a bude mi ze sebe špatně, když přiberu? *Tady totiž nešlo jen o číslo na váze nebo to, jak ve skutečnosti vypadá, ale i to, jak sama sebe vnímá.* Ale co když to bude divný? Ségra s bráchou si budou myslet, že jediná cesta je cpát do mě jídlo násilím. Vždyť jsi to viděl, když jsme se potkali s Atticusem. Až zjistí pravdu, bude to daleko horší. A odborná pomoc... tam do mě taky budou rvát jídlo násilím. Nebo se budou ptát na nějaký divný otázky a já nebudu vědět, co na to říct. *Začne trochu zmatkovat, protože je to všechno pro ní až moc neznámých. Moc neznámých s jediným výsledkem - nárůst váhy. Ze rtů jí unikne tichý vzlyk, když si jí přitáhne k sobě do objetí a pevně se o něj opře, jako kdyby byl jedinou jistotou v jejím životě. Zvláštní, protože zrovna o něm si nemyslela, že by se mohl ocitnout v této roli. Ale přesto tu teď byli a ona byla za jeho objetí doopravdy vděčná.* Já.... no... myslíš.. že bys tam..teoreticky..mohl jít se mnou? *Zeptá se opatrně. Nechce tam jít sama. Ráda by byla, kdyby tam byl někdo, kdo pozná, kdy už jí to je nepříjemné a kdyžtak jí pomůže se odtamtud dostat.*

Protože už jenom to, že jsi si i teď snažila o něčem vypovídá. *samozřejmě neví o tom, že toho snědla vždycky sotva polovinu. Kdyby to věděl, tak by tady teď neseděl a nechoval se k ní takhle mile. Teď mu je jí ale opravdu líto a bolí ho vidět ji takhle. Ale je rád, že aspoň konečně přiznala, že má problém a je si toho vědoma.* Tak zkus dát na názor ostatních. Všichni ostatní si myslí, že jsi hubená a krásná, včetně mě. *Upřímně se na ni usměje.* Já bych s nimi promluvil a vysvětlil jim, že násilí nemá smysl. A odborníkům se přeci říká odborníci proto, že ví, jak na to. Necpali by do tebe kvanta jídla na jednou. Jen by ti pomohli, abys mohla znovu jíst normálně a mít se ráda. Klid, všechno by dopadlo dobře. *pohladí jí konejšívě po paži, když uvidí, jak zmatkuje. Pak si jí přitáhne opatrně do objetí, protože má pocit, jakoby se měla každou chvilkou rozpadnout na kousíčky. Jakmile ale ucítí, že se o něj opřela, pevněji si stiskne a opře se hlavou o tu její. Nadechne se její omamné vůně a má pocit, jakoby se mu vryla až do morku kostí. Asi by ani jeden z nich neřekl, že někdy dojde i na tohle. Ale kupodivu.. mu to vůbec nevadí a užívá si tu blízkost.* Jasně, klidně s tebou půjdu. *Nebude mu to vadit. Aspoň bude vědět, jak to dopadlo a probíhalo. Pak chvíli mlčí a jen ji dál objímá. Klidně by takhle strávil zbytek života.* /Bože, se mnou je něco hodně špatně./ *uvědomí si a trochu se od ní odtáhne, aby na ní viděl, ale zároveň ne úplně, protože se mu jí nechce pouštět. Setře jí jemně z tváře všechny slzy.* Kdyby ti kdykoliv nebylo dobře nebo tak.. napiš, jo?

Jo. Asi jo. *Sklopí pohled a nervózně si zamne ruce. Je zvyklá na lhaní a tak, ale ne úplně ve chvíli, kdy jí člověk chválí a ona přitom podváděla. Jenže ví, že když mu to teď přizná, tak už se na ní nebude takhle dívat, takže se pokusí svojí nervozitu co nejvíce schovat.* Není to tak jednoduchý. Nedokážu jen tak přijmout cizí názor za svůj. *Pokrčí mírně rameny. Hádá, že tohle mají společné. Oba dva jsou hrozně tvrdohlaví a mají prostě svou hlavu.* Každej odborník neni pravej a hlavně dobrej odborník. Ne co se psychiky týče. Je to hrozně složitý. *Potřese hlavou. Něco si o tom hledala, když jednu chvíli přemýšlela o tom, že sama vyhledá pomoc, ale akorát jí to od toho odradilo a pomoc hledat přestala. Radši se se svým stavem tak nějak smířila a spíše ho od té doby dost zhoršila, protože přeci jen tohle její hledání se odehrálo už nějakou dobu zpátky. Pak ho už pevně obejme a opře se o něj. Prakticky se v jeho objetí stočí jako nějaké malé dítě s tím, jak je malá a jenom doufá, že přes dva svetry nemůže cítit její vystupující žebra.* Děkuju. *Špitne potichu, když jí řekne, že klidně půjde s ní. Dost jí to uklidní a ona postupně přestane brečet. Když se od ní odtáhne, moc se jí to nelíbí, ale přeci jen to není o tolik, tak nic nenamítá.* Dobře. Ale to samý platí i pro tebe. *Pokusí se na něj pousmát.* Nezahrál bys mi ještě něco? *Zeptá se ho. Hrál opravdu skvěle a ona ho chtěla ještě slyšet.*

*všimne si, jak si zamne ruce a trochu znervózní, ale nepřikládá tomu nějak moc velký význam. Už pochopil, že ji dokáže rozhodit i maličkost a občas je to jak na horský dráze... chvíli vtipkují, z ničeho nic po sobě ječí, pak se to dostane až k slzám.* Vždyť přece není cizí. Nebo ti snad rodina přijde cizí? Nebo.. já? *zeptá se.* Najdeme ti toho nejlepšího. Nějakýho, který ti sedne. Nebo pokud nechceš mluvit s rodinou, tak bys mohla s mojí sestrou. Ona je po mámě.. pochopí všechno a pomůže ti, nebude tě nijak odsuzovat nebo tak. Možná by ti prospělo si o tom promluvit s někym jinym než se mnou a mými výbuchy vzteku. *Je mu jasné, že Nareth by to nevadilo. Pak už skončí v objetí, které si užívá víc, než by byl schopný přiznat.* Není za co přece. *rád s ní půjde, aspoň bude mít možnost vidět, jak to celé dopadne a jestli si vůbec nechá pomoct. Po chvíli se od ní odtáhne, i když se mu moc nechce a setře jí opět palcem slzy. Celkem se mu uleví, když to vypadá, že už přestala brečet, protože mu to trhalo srdce na kousíčky.* Dobře. *když uvidí její pousmátí, donutí ho to pousmát se taky a pohled bezděky upře na její rty.* To se ti to fakt tak líbilo? *zeptá se s úsměvem a nevědomky jí pohladí palcem na boku. Upřímně zahrát něco by znamenalo odtáhnout se od ní úplně a to se mu ani za mák nechce. Takhle blízkost ho dost rozptyluje a rozhodila víc, než by chtěl, takže by měl stejně problém se soustředit.*

To jsem se blbě vyjádřila. Ale prostě... Kdyby se ti něco líbilo a já ti řekla, že je to hezký.. Dokázal bys přijmout můj názor za svůj? Neni to tak jednoduchý. *Snaží se to nějak vysvětlit.* S tvojí sestrou? Vždyť mě ani nezná. Nechci jí nějak otravovat a zatěžovat. Určitě má svoje starosti a nepotřebuje k nim přidávat bráchovo bláznivou snoubenku. Navíc.. s tebou se mluví dobře. Teda teď, když se nehádáme. Už dlouho jsi zvládnul nevybouchnout vzteky. Jako kdybys věděl, co potřebuju slyšet. *Pousměje se na něj mírně.* Ale je, za hodně. *Namítne, protože podle ní je hodně za co děkovat. Mohl svůj čas trávit tolika různými způsoby a on stejně souhlasil, že půjde s ní na sezení s psychologem. Díky němu i přestane brečet a malinko nadzvedne koutky, když jí setře zbytky slz z tváří.* No jasně, že jo. Hraješ skvěle a zpíváš ještě líp. *Řekne mu upřímně, protože se jí to opravdu líbilo a když ucítí, jak jí pohladí na boku. I předtím zaregistrovala jeho pohled upřený na její rty. A popravdě.. teď jí došlo, že nechce, aby se mezi ně vklínila kytara a rozdělila je. Měla ráda teplo jeho těla. To, jak klidně a bezpečně se u něj cítila. A chtěla víc. Sama přesune pohled na jeho rty a přerývavě vydechne, zatímco se rozhoduje, jestli to udělat nebo ne. A nakonec se rozhodne, že jo. Takže se k němu natáhne a nechá zmizet ty poslední centimetry mezi jejich obličeji, aby ho mohla jemně políbit.*

To je asi pravda.. *uzná, trochu neochotně, protože ani on by toho nebyl jen tak schopný.* Poznali byste se. A nijak bys jí neotravovala ani nezatěžoval. Ona je úžasná, i když mě občas teda štve, a třeba by ti nějak pomohla. Takže se mnou se mluví dobře? To bych do tebe neřekl. Ale po dnešku asi budu potřebovat flašku něčeho.. *uchechtne se. Výbuchy vzteku si vynahrazuje alkoholem dost často.* Stejně si myslím svý. *teď asi není ta pravá doba na hádky. Navíc zajít s ní za nějakým psychologem mu přijde celkem jako maličkost.* Zas tak skvěle ne.. *protočí očima. Nemyslí si, že by to zase stálo za nějak víc. Vždyť většinou hraje jen pro sebe. Tohle je ta jedna z mála činností, kde jeho sebevědomí ustupuje. Prakticky nevědomky ji pohladí po boku a neunikne mu, že tentokrát je to ona, která věnuje pohled něčemu jinému. Proto se rozhodne ten pohyb zopakovat a i on znovu upře pohled na jeho rty. Nechává to ale na ní, protože ví, čím si prošla a jaké to má následky a nechce tu chvilku nějak zkazit. Maddie ale udělá přesně to, po čem od touží, takže jí bez váhání polibek oplatí. Není to ale zrovna ten typ, který by se spokojil s jemným polibkem, takže ho po chvíli trochu prohloubí a jednu dlaň jí položí na obličej, zatímco čeká na nějakou její odezvu. Nechce na ní spěchat nebo jí do něčeho nutit.*

To je určitě pravda. *Poupraví trochu jeho tvrzení a je ráda, že se nesnaží něco namítat a uzná, že to tak je. Trochu čekala, že začne namítat, že je to něco jiného a akorát by se zase dohadovali.* Je divný se seznámit s budoucí švagrovou a hned si z ní dělat zpovědnici. Jako kdybych jí jenom nějak využívala. *Ošije se trochu nad tím, že by se takhle měla se švagrovou vážně seznámit. Když jí pak chytí za slovo, pobaveně se potichu uchechtne.* Jo, mluví se s tebou dobře. A myslim, že by tu měl být i bar. *Kývne hlavou k věci, co vypadá jako minibar a mohla by obsahovat něco, co jeho nervy zklidní.* Protože jsi příšerně paličatej. *Zamumlá nespokojeně. Podle ní má za co děkovat a bude mu děkovat.* Nevyvracej mi můj názor. *Zamračí se trochu, i když jí v očích už začíná svítit pobavení. Podle ní hraje skvěle a toho názoru se nevzdá. Pak jí ale dojde, že by se od něj mohla odtáhnout, kdyby hrál na kytaru a to se jí moc nelíbí, takže udělá přesný opak a to to, že se k němu co nejvíc přiblíží a políbí ho. Nechápe, jak může mít někdo tak teplý a sladký rty jako má on. Obejme ho rukama okolo pasu, aby držela lépe rovnováhu, protože z tohohle polibku se jí zamotala hlava slastí a začne mu polibek oplácet se stejnou vervou, s jakou on líbá jí. Přitom jí zalije vlna nádherného tepla, které vychází z jeho těla a hřeje i jí, protože díky tomu, jak je drobná, tak se v jeho objetí prakticky celá ztrácí.*

Asi. *zakoulí očima, protože by neuznal, že je to "určitě" pravda.* Ona by to pochopila. Ake fajn, byl to jen návrh. *nebude jí do toho nutit, i když ví, že Nareth by to nevadilo. Docela ho překvapí, když řekne, že se s ním mluví dobře. Nečekal by, že něco takového uslyší vzhledem k těm hádkám.* Výborně, ten se bude hodit, *uchechtne se, i když si pití asi nechá do pořádného baru.* Děláš jakoby tys příšerně paličatá nebyla. *protočí očima.* To nedělám, jen říkám ten svůj. *pokrčí nevinně rameny. Po chvilce už se místo hraní na kytaru líbají, což je podle něj mnohem lepší činnost. Nechce jí ale nějak ublížit nebo tak něco, takže se do toho ze začátku nějak nehrne, ale později stejně polibek prohloubí, protože ho přivádí k šílenství. Když ho obejme rukama kolem pasu, opatrně si ji přitáhne na klín, i když má pocit, jak kdyby tam ani nebyla vzhledem k její váze. Jednu ruku ruku ji položí na záda, jakoby ji chtěl udržet u sebe a odolává touze vsunout ji až pod tu vrstvu oblečení, co má na sobě. Nechce to překazit a má pocit, že vzhledem k minulé akce, by to tohle akorát způsobilo. Místo toho jí lehce skousne spodní ret a zatahá za něj. Pak už se musí kvůli potřebě kyslíku odtáhnout, což se mu nechce. Trochu zadýchaně jí pohladí po tváři, zatímco pohled upírá do jejích očí.* Jsi v pohodě?