Kupole s výhledem na sjezdovky

Třeba někdy. Ale ráda bych jí poznala jakože jen tak jako budoucí švagrovou. Jako zpovědnici až kdyžtak později. *Takhle by to pro ní bylo možná jednodušší, poznat jí nejdříve jako budoucí část rodiny a až potom si s ní třeba promluvit nějak osobněji.* Táhnout do pokoje tě nebudu, to bysme nikam nedošli. *Varuje ho s menším pobaveným úsměvem, když slyší o tom, že se mu alkohol bude hodit. Ale je ráda, že se rovnou nezvedl a nešel si otevřít flašku.* Já to o sobě vim. A štve mě to u tebe. *Našpulí trochu nespokojeně rty do strany, u čehož vypadá trochu jako malé dítě.* A chceš, abych mu věřila. Což nebudu. Vážně hraješ skvěle. *Stojí si za svým a jen tak s tím nepřestane. Zrovna v tomhle ani náhodou. Pak už se ho odhodlá políbit a je ráda, že se od ní hned neodtáhne, naopak. Sama se k němu přitiskne co nejblíž a obejme ho okolo pasu, aby měla větší rovnováhu. Ani si nevšimne, že si jí posadí na klín, je to pro ní nepodstatné. Zavzdychá do jeho rtů, když jí skousne ten její. Otevře oči, když se od ní odtáhne a snaží se nějak zklidnit dech.* V tý největší. *Odpoví mu na jeho otázku a jednu ruku přesune na jeho krk, aby ho mohla palcem pohladit po tváři.* Nevadí ti, že ... že jsem to udělala? *Zeptá se s trochou nervozity v očích a ptá se na to, že vlastně ona začala ten polibek.*

Dobře, jak chceš. *pokrčí rameny. Nebude ji do toho nutit.* To je mi jasný, vždyť jsem to já z nás dvou, kdo většinou táhne do komnaty. *uchechtne se. Už dvakrát ji doprovodil do komnaty, protože sotva šla. A taky to dopadlo vždycky dost špatně.* A nepodceňuj moji výdrž, vim kdy přestat, abych zvládl dojít do pokoje. * Vidíš, takže je to samý. Já to o sobě taky vím a taky mě to štve u tebe. *pokrčí rameny a musí se pobaveně pousmát, když uvidí, jak našpulí rty jako malé dítě.* Mysli si co chceš.. *zamumlá, protože tkahle by se tady hádali do rána a dost možná i dýl a stejně by měl každý svůj názor. Poté jí oplácí polibek, který si užívá víc, než by chtěl. Posadí si jí na klín, aby mu byla ještě blíže a jemně ji skousne spodní ret. Když ucítí její vzdech, musí se držet se všech sil, aby se neposunuli v tomhle torchu.. dál. Ale kyslík je bohužel potřebný k životu, takže se po chvíli odtáhne a zeptá se jí, jestli se je v pohodě. Když ho pohladí po tváři, tiše vydechne a lehce přivře oči.* Vypadám, že by mi to vadilo? *zeptá se a pousměje se.* Rozhodně to nevadí. *odpoví jí potom.* Lepší činnost, než jenom hrát na kytaru.

*Protočí očima, když slyší o tom, že je to on, kdo táhne toho druhého většinou do komnaty.* Noo.. to je pravda. *Uzná nakonec docela neochotně, protože na to nemá co namítnout, když je to vážně pravda.* Dobře, dobře. *Zvedne ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává.* Nepodceňuju. Ale jak se říká, důvěřuj, ale prověřuj. *Uchechtne se.* Nojo furt taky. *Ušklíbne se otráveně a pak nespokojeně našpulí rty.* Taky budu. *Zazubí se na něj nadšeně, když se s ní dál nedohaduje, protože to bere jako vítězství. Ale vzhledem k tomu, co se děje potom, tak je jí úplně jedno, jestli předtím nějakou hádku vyhrála nebo ne. Jediné, na čem jí záleží, je, aby jí ještě aspoň o chvíli déle líbal. Je jí ale jasné, že napořád to nevydrží, protože oba dva potřebují dýchat. A to, že jí to momentálně přijde jako ta nejzbytečnější věc vůbec na tom nic bohužel nemění.* No.. to ne, ale občas je složitější se v tobě vyznat. *Přizná potichu a u toho se maličko pousměje. Koutky se jí povysunou výše, když slyší konkrétní odpověď o tom, že mu to nevadí.* Aspoň máš další věc, kterou se tu zabavit, až se budeš nudit. *Zazubí se na něj a prohrábne mu rukou vlasy.*

*připíše si vítezství, když uzná, že je to pravda. Vzhledem k tomu, jak jsou oba dva hádaví a tvrdohlaví, tak každá malá hádka, kterou vyhraje, má pro něj cenu.* To jsou dvě situace, kdy jsme se dohadovali a tys to vzdala... tak se mi to líbí. *zazubí se na ni jako malé dítě.* prověřovat nemusíš. *uchechtne se. Za tu dobu už má dost velkou výdrž a zná své meze. Protočí očima po jejím "taky budu" a pobaveně se pousměje. Upřímně nechápe, jak jsou schopní přecházet od dohadů k důvěrným smutným konverzacím a k vtípkům jakoby nic. A pak taky k jiným a lepším činnostem. Občas má pocit, jakoby jeli po nějaké dráze, která neustále mění směr.* Tak už nevím, jak víc dát najevo spokojenost bez toho, aniž bys třeba neutekla nebo mě nezakopala do toho sněhu. *uchechtne se. Samozřejmě že ho napadá plno jiných způsobů, jak jí to dát najevo.* To je skvělá zábava. Konečně nějaká, která za něco stojí. *broukne a vtiskne jí ještě jeden polibek. Tahle zábava se mu zamlouvá a i její prsty v jeho vlasech.* Teda pokud se na ní budeš podílet.

Teď jsi na řadě ty. *Uchechtne se a potřese nad ním hlavou. Taky nezapomene protočit očima, protože to bylo daleko snazší ignorovat, dokud o tom nemluvil.* Uvidíme. *Zhodnotí nakonec, protože přeci je si na prověřování stojí, ale nechce se kvůli tomu hádat. Ale tuší, že svojí výdrž asi znát bude, protože se poslední dobou potkávali denně a nikdy na něm nepoznala nějakou extra kocovinu nebo že by byl přímo pod vlivem. Dříve si myslela, že jejich konverzace budou jenom hádky. A pak se nějak od hádek dostali k normálním konverzacím, od těch k vtipkování a pak k důvěrným rozhovorům. A vzhledem k tomu, že i to bylo nad její chápání, tak ten polibek a city, co to v ní probouzí, se ani chápat nesnaží.* Neuteču, dneska ne. A do sněhu se mi tě zakopat nechce, takže se radši pokusim tě víc poznat. *Usměje se pobaveně.* No jasně, že se na ní budu podílet. Jak jinak by to splňovalo mojí nabídku, že se tě tu pokusím zabavit? *Zazubí se na něj a u toho mu dál prohrabuje vlasy. Přitom se snaží ignorovat ten nepříjemný pocit, který se u ní objeví při představě, že by se takhle měl zabavit s někým jiným než s ní.*

Nee, já bych to nemělnil, takhle je to fajn.*řekne naoko nespokojeně, protože se mu jeho vítězství líbí a nechce se ho vzdávat. Pak chvíli hájí svou odolnost vůči alkoholu, která je dost dobrá a snaží se jí přesvědčit, že si to prověřovat nemusí. Následně se ale začnou věnovat něčemu mnohem lepšímu, i když pořádně neví, jak k tomu došlo. Už by si ale asi měl zvykat vzhledem k tomu, jak nevyzpytatelné dokážou být jejich rozhovory.* Fakt ne? *zeptá se, jakoby jí nevěřil a políbí jí na koutek úst, přičemž ji vjede rukou pod svetry, ale jen těsně u okraje, protože si není jistý, jak na to bude reagovat. Polibky pak sjede až k citlivému místečku za uchem. Uchechtne se po jejich slovech, možná i trochu potěšeně.* To je moc dobře. *řekne a tentokrát jí políbí na rty.* Ale.. slibuješ, že se se sebou pokusíš něco udělat? I když z toho máš strach? *zeptá se tiše, když se odtáhne a koukne jí do očí. Už ji nechce vidět takhle.. bez života a zlomenou, jako tomu bylo když přišel. Mnohem víc se mu líbí ta její druhá stránka.*

Pro tebe. *Zamračí se nespokojeně a ušklíbne se. Aspoň poté se jí podaří jednou vyhrát. Není to přímo dorovnání skóre, ale minimálně ho dohání. Potom, co se políbí, tak ho ujistí, že dneska nikam utíkat nebude. Jak by taky mohla? Má pocit, že po dlouhý době je někde, kam patří. Nebo spíše s někým, ke komu patří. Že není konečně úplně sama.* Ne. *Zopakuje mu a usměje se, když jí políbí na koutek úst. Je to malé gesto, ale jí přijde naprosto kouzelné. Aspoň teda do doby, než ucítí jeho ruku pod svými svetry. Hned jí naskočí husina, ale kůže, kde se jí dotýká, se jí konečně začne zahřívat. Je pořád dost studená, jak jí je zima a jak on teď může cítit. Podívá se na něj se strachem v očích. Nebojí se ale o sebe, ale o to, aby nevyděsila jeho, aby ho neznechutila a nebyl to on, kdo odejde.* Nechci utéct. Ale..bojim se, co si budeš myslet ty, kdybys ... mě viděl celou. *Přizná potichu zdroj svého strachu v pohledu, aby si to nevyložil špatně. Trhaně se nadechne, když jí políbí na místečko za uchem a pak spokojeně vydechne, když zase ucítí jeho rty na těch svých. Ale nevydrží to tak dlouho, jak si přála. Po jeho otázce na chvilku sklopí pohled a hlasitě polkne. Ví, že mu už jeden podobný slib dala a ani jednou ho kompletně nesplnila.* Jo, slibuju. *Odpoví mu a u toho se vrátí pohledem k jeho očím, protože teď to myslí vážně. Nevydrží se mu do očí ale dívat dlouho, protože si připadá hrozně provinile kvůli tomu, jak ho obelhávala. Teď, když pochopila, jaký má problém, tak vidí, kolik toho pro ní dělal a jak moc se jí snaží pomoct a je jí jasné, že tohle si nezaslouží. A ani si nezaslouží, aby o tom pomlčela.* Asi bys měl vědět... já ten svůj předchozí slib nedodržovala. *Začne opatrně.* Nikdy jsem nesnědla všechno, cos připravil. Přibližně polovinu se mi vždycky povedlo schovat a pak vyhodit. *Rozvine to, jak přesně k nedodržování slibu docházelo.* Každej ten den jsem ale snědla aspoň něco. Snažila jsem se, ale nedokázala jsem to sníst všechno. Nechtěla jsem tě zklamat. Bála jsem se, že se naštveš a vzdáš to se mnou. Já vim, že mam problém, uvědomuju si to a už to dělat nechci, vážně. Ale .. asi bys to měl vědět. *Přizná a zahanbeně radši sklopí pohled. Sundá i ruku z jeho vlasů, protože by pochopila, kdyby se na ní naštval, přeci jen, má na to právo, ale i tak doufá, že se to nestane, protože ho začala mít až moc ráda a kdyby s ní přestal mluvit, tak by to nezvládla.*

*když ho i podruhé ujistí, že neuteče, políbí ji na koutek úst a rukou vjede jen pod lem jejího svetru. Je opatrný, protože si není jistý, jak zareaguje a rozhodně nechce, aby k tomu útěku vážně došlo. Když ucítí, jak je chladná, mihne se mu v očích znepokojení a starost, a tak jí začne kůži jemně mnout a hladit, aby ji aspoň trochu zahřál. Jakmile uvidí její strach v očích, zarazí se a chce ruku zase stáhnout, ale to už promluví ona.* Tím se teď netrap. Akorát se tím mučíš. *řekne konejšivě a pak opět pokračuje v prozkoumávání její studené kůže. Přitom ignoruje každou vystouplou kost, kterou cítí.. nebo se o to aspoň snaží. Upřímně... i on má trochu strach, co by si pomyslel, kdyby ji viděl, ale zároveň ji vidět chce. Políbí jí na místečko za uchem a později i na rty, aby jí dodal trochu odvahy a uklidnil ji. Když se odtáhne, zeptá se jí, jestli slibuje, že se s tím pokusí něco udělat. Usměje se, když mu to slíbí.* Díky. Hodně to pro mě znamená, *řekne upřímně. Jeho úsměv ale zmizí, jakmile začne mluvit o tom, jak ten předchozí slib nedodržela. Odtáhne se od ní, protože má pocit, jakoby dneska byl úplně s jiným člověkem a teď se vrátila Ta Maddie, která si ani nepřizná, že má problém.* Děláš si ze mě prdel? To nemyslíš vážně, ne? *probodne jí pohledem a nějaké úsměvy a pochopení je tytam.* Tys lhala celý ty pitomý týdny každej každičkej den? *zeptá se nevěřícně. Nechápe, jakto že si toho nevšiml. Vždyť tam s ní byl. Hlídal ji. Je naštvaný i na sebe, že si toho nevšiml.* Já myslel.. dohodli jsme se. Vypadals líp. Jasně, snažila.. to vidím. A proto jsi i teď tři dny nejedla. *zavrčí naštvaně a prohrábne si vlasy. Donutí se ale uklidnit.* Do prdele, já ti věřil, Maddie. Snažil jsem se udělat něco pro tebe a aspoň trochu kontrolovat chování a tobě to bylo úplně jedno.  *podívá se na ní ale tentokrát už je v jeho očích místo vzteku jen zklamání.* Hele... já si cením toho, že jsi mi to aspoň řekla, ale jak ti mám věřit teď, že s tím něco uděláš, když už jednou jsi mi lhala? *zeptá se trochu bezmocně, protože opravdu netuší, co teď dělat. S důvěrou má problém, to jí možná i už mohlo stihnout dojít. A jak jí má věřit po tomhle? Navíc ještě po dnešku a tom, co se mezi nimi dělo? Už netuší, jak jinak ji pomoct a věřit a má toho plné zuby. Záleží mu na ní a má ji hodně rád. Ale  už si není jistý, že ji zná a že to má vůbec nějaký smysl*

*Vysvětlí mu strach, který se jí promítl v očích, když jí zajel rukou pod svetry. Nebojí se nijak o sebe, ví, že by jí neublížil, ale bojí se jeho názoru.* Jo, v tom jsem expert. *Pousměje se trochu smutně, když slyší, že se těma myšlenkama akorát mučí a pak slastně vydechne, když jí políbí na rty. Nejradši by ho líbala pořád. Moc si nevzpomíná na chuť nějakého sladkého jídla, ale věří, že nic nebylo tak sladké jako jeho rty. Pak mu slíbí, že se opravdu pokusí se sebou něco udělat. Chce se sebou něco udělat. Její rodina jí viděla každý den, proto neměli srovnání těch obrovských změn při shazování váhy, změny se jim před očima děly postupně. Ale Nick jí poprvé viděl takhle vyhublou a došlo mu, že je nějaký problém. A vidět ten strach v jeho očích, to, jak mu záleží na tom, aby se najedla, jí pomohlo uvědomit si, že opravdu nějaký problém má. Že s tím musí něco udělat, protože jinak to skončí špatně. A protože se cítí provinile kvůli tomu, jak mu lhala, tak se to rozhodne přiznat. Bodne jí u srdce, když se od ní odtáhne a ona tak sklouzne z jeho klína zpátky na postel. Opatrně k němu zvedne pohled, ale když vidí, jak jí on tím svým probodává, radši se zase podívá na peřinu, kterou nervózně žmoulá v rukou. Ráda by se nějak obhájila, ale nemá vlastně jak. Ze všech sil se snaží ovládat slzy, aby se jí nevehnaly do očí, protože podruhé před ním brečet nechce.* Jo, vypadala jsem líp. Vypadám. Protože dřív jsem jedla jednou za týden a teď jsem do sebe dostala aspoň něco každej den. Cítila jsem se líp, vážně. A vážně jsem se snažila, ale kdybych to snědla všechno, tak to vyzvracim. Ne úmyslně, ale prostě moje tělo se tomu brání, jak není zvyklý. Jako kdyby jídlo bylo nějakej vetřelec. Šlo by to všechno ven. *Snaží se mu to aspoň trochu přiblížit, i když ví, že tomu nejspíš moc nepomůže. Má právo na ní být naštvaný.* Nebylo mi to jedno. Já se vážně snažila. *Brání se potichu a u toho má stažené obočí, protože jí hrozně mrzí, že to všechno mezi nima opět pokazila.* Protože... předtím mi to přišlo normální. O tomhle všem to totiž je. O nejedení a o lhaní. Myšlenky typu že je to jedna nevinná lež, za kterou pak uvidim klesající číslo na váze. Neumíš si ani představit, jaký to je. Jako.. jako droga. Prostě každý nižší číslo, každej gram dole je jako nová dávka, díky který se cítim dobře. Nadšeně a jako kdybych to měla pod kontrolou. Jako kdybych měla sama kontrolu nad svym tělem. Nikdy jsem ti nechtěla lhát. Celej život jsem to nenáviděla, ale čim dýl jsem žila takhle, tim to pro mě bylo přirozenější. Lhát o jídle každej den, aby do mě nikdo nic necpal. Jenže.. jenže pak jsi přišel ty. A to, jak se o mě bojíš, jak se mi snažíš pomoct, jako kdybys i pokaždý věděl, co potřebuju slyšet a doopravdy ti na mě záleželo... já už chápu, že tamto bylo špatně. Vim, že mam problém a sama jsem z toho věčnýho lhaní unavená. Tohle už nechci. Chci zpátky normální život, kterej si budu užívat. Chci to všechno změnit, vážně. Prosím, věř mi. *Vysype ze sebe rychle a každý to slovo myslí vážně. Nechce, aby to s ní vzdal a byl na ní naštvaný.* Prosím, odpusť mi to. *Zašeptá potichu.*

*jakmile uvidí její strach zarazí se a hned mu dojde, že to dělat neměl a byla to chyba, kterou pokazil celý večer. Je mu jasné, že ona bude pořebovat víc času, ale teď se nechal příliš unést. Přeci jen... sedí mu na klíně po tom, co se dost vášnivě líbali. Nedokáže být teď zrovna moc při smyslech.* To jsi. A taky jsi expert v tom, jak mě vytočit k nepříčetnosti nebo dohánět k šílenství. *uchechtne se. Je si vědom toho, že její myšlenky úplně ovlivnit nedokáže, i když se o to snaží. Spoléhá ale že někdo to dokáže. Opravdu pro něj hodně znamená když uslyší slib, že se sebou něco udělá. Ví, že už se o to snaží teď a taky ví, jak je to pro ni těžké a tímhle ho tak nějak uklidnila v tom, že hodlá pokračovat. Tedy.. myslel si že ví, že se o něco snaží a hodlá v tom pokračovat. Teď, když zjistil pravdu, už ani neví, koho má před sebou. Nedokáže pochopit, jak si toho mohl nevšimnout a štve ho to, jak je nepozorný. Logicky ho to vytočí. Věřil jí a snažil se jí pomoct, zatím co ona všechnu tu snahu jen prostě házela za hlavu. Odtáhne se od ní a když sklouzne z jeho klína cítí se zvláštně prázdný. Jakoby mu něco chybělo. Ona mu chyběla. Za tu chvíli si na její tělo na tom jeho zvykl a nechce aby to bylo jinak.* Tak jsi mi to měla aspoň do háje říct. A jak si vůbec můžu být jistý, že i tohle není lež? *prohrábne si vlasy.* To mi fakt nepřijde. *odsekne a potřese hlavou. Pak jí poslouchá a zabolí ho přitom na hrudi, protože je mu jí líto, ale zároveň je teď vážně naštvaný. Během jejího proslovu se mu začne ale v očích objevovat i zklamání. Vážně jí věřil. Navíc mezi nimi to vypadlo teď mnohem lépe a začíná jí mít vážně hodně rád.* A ty si neumíš představit jaký to je pro ostatní, kteří tě mají rádi a záleží jim na tobě, ale vidí tě.. takhle. *pomine ten fakt, že je podle toho co řekla jediný, kdo o tom takhle přímo ví.* Ty nad sebou nemáš vůbec žádnou kontrolu. Ani nad tvým tělem. Kdybys nad tim měla kontrolu, tak bys tomu mohla zabránit jakmile to došlo do stavu, kdy se neudržíš na nohou. Já tě chápu a je mi tě neskutečně moc líto. Chci ti pomoct, protože nehledně na to, jak mě dokážeš vytočit, tak tě mám rád a záleží mi na tobě. Bojím se o tebe. Ale teď přemýšlím, jestli to má vůbec smysl. Lhala jsi i o nějakých deseti možná i míň kousků zeleniny. Jak ti mam věřit, že budeš docházet na nějaký sezení a necháš si pomoct? Už netuším, co si o tobě mám myslet a čemu věřit. V jednu chvíli je mi tě líto, pak mě vzrušuješ a přivádíš k šílenství a nakonec stejně skončím vytočenej. Já už jsem z toho taky unavenej a už nevím co víc pro tebe udělat. A asi pro tebe už ani nic víc udělat nemůžu. Já se ti snažil pomoct, ale to očividně nestačí. Ty se musíš léčit, jsi nemocná, jinak se z toho nikdy nevyhrabeš a stáhne tě to pod hladinu. *sám sebe překvapí, když jeho hlas nezní ani tak naštvaně, ale spíše zklamaně. Tedy.. naštvaný samozřejmě je, to je jasné. Ale asi ho to víc zklamalo. Když ho poprosí, aby jí to odpustil, jen se neurčitě zadívá ven z kopule.* K čemu to bude? K dalším lžím? Abych tě viděl vyhladovělou? *řekne stejně tiše jako ona, ale pohled stále upírá ven.* Já nevím, Mad. Nechci tě jen tak nechat být, ale zároveň nevím, jak mam s tebou být a čemu věřit.

Nápodobě. *Poznamená pobaveně, ale pro dnešek je to nejspíše naposledy, co se usměje, protože pak se dostanou k daleko horší části, když mu přizná, že jídlo schovávala a nikdy nesnědla všechno, co jí připravil.* Já se snažila. Hodněkrát jsem ti říkala, jak je na tom můj žaludek. Klidně se podívej na internet na zkušenosti ostatních, nevymýšlim si. Ale bála jsem se, že když otevřeně budu mluvit o zvracení a tak, že se na mě vykašleš, protože ti budu odporná. *Přizná se sklopeným pohledem. V tomhle mu vážně nelže. Její tělo si na stav bez jídla přivyklo už natolik, že se jí žaludek zmenšil na minimum a ona ani moc hlad nepociťuje. Zároveň si odvykla jakoukoli potravu přijímat. Když toho do sebe dostane víc, než je hranice jejího těla, půjde automaticky ven všechno. U někoho, kdo trpí anorexií takhle dlouho je to něco normálního. Když pak uvidí, jak se na ní dívá spíš zklamaně než naštvaně, bolí jí to ještě víc.* Jo, to máš pravdu. Neumim. Protože já se zatim nedokážu vidět tak, jak mě vidíš ty. *Přikývne mírně po jeho slovech a pak se mu snaží co nejvíc vysvětlit, co se jí honilo a honí hlavou.* Vždyť jsi souhlasil, že půjdeš se mnou. Nebude to dostačující důkaz? A to, že si to klidně všechno zařídim sama. *Když řekne na rovinu, že je nemocná, trochu sebou nevědomky cukne. Doteď o tom dokázali mluvit dost zaobaleně, takže slyšet to takhle napevno je pro ní něco nezvyklého a možná i trochu nepříjemného. Problém? Ano, uznává, že ho má. Nemoc? To už tak snadné není.* Já se chci.. léčit. *To slovo jí moc přes rty nejde, ale nakonec to takhle zvládne říct, i když se pak cítí ještě hůř. Jako nějakej porouchanej kus stroje.* Já tě nechtěla vytočit, ani zklamat. Ale... schovat to jídlo bylo hrozně jednoduchý. Nevěděl jsi, na co dávat pozor. A prostě to pro mě bylo v tu chvíli lehčí, než pak se sebou existovat, kdybych toho do sebe dostala tolik a pak to ze mě muselo ven. Myslela jsem, že to vzdáš, že to takhle dlouho nevydržíš, ale teď... já tě začala mít hrozně ráda a nechci, abys to vzdal. Chtěla bych, abys mi pomohl, protože to sama nezvládnu. Vážim si toho všeho, co jsi pro mě udělal a neuvěřitelně moc mě mrzí, že jsem to takhle bojkotovala. A svést to na mojí porouchanou hlavu nemůžu, protože jsem to byla prostě já. Vím, že to nemám pod kontrolou, ale chci tu kontrolu nad tím získat. Předtím jsi mi nemohl pomoct, protože v tomhle nemůžeš pomoct někomu, kdo pomoc nechce, ale já jí teď vážně chci. *Řekne mu s upřímností v hlase a pak ho poprosí, aby jí to odpustil. Zamrzí jí, když stočí pohled někam úplně mimo. Nahlas polkne, když uslyší to slovo "vyhladovělou", protože doteď si neuvědomovala, že je její stav až tak vážný.* Já už ti nebudu lhát, slibuju. *Odpoví mu potichu.* Mě. Věř mě. Prosím. Nebudu ti lhát, slibuju. Nebudu nic schovávat. Narovinu ti řeknu, když něco nepůjde, ale prosím, nebuď za to na mě naštvanej. Jsou lepší dny, kdy zvládnu sníst o něco málo víc, ale pak jsou horší dny, kdy je pro mě i ten jeden kousek hrozně moc. Pokusim se každej týden o něco zvýšit porce. Třeba jíst i dvakrát denně, slibuju. Já ti nedokážu úplně dopodrobna vysvětlit, co se v mý hlavě děje, protože v ní mám sama hrozný zmatek. Ale už ti nikdy nebudu lhát. Klidně ti ukážu, jak se to jídlo schovává, abys věděl, na co si dát pozor, jestli tě to uklidní. *Stáhne prosebně obočí.* Jsem furt ta stejná holka, se kterou ses vždycky dohadoval. Ta, se kterou ses tady líbal. Všechno jsem to já. Já a anorexie.. *Je to asi poprvý, co to takhle přizná nahlas a na jednu stranu je to hrozně osvobozující a na druhou šíleně děsivý pocit. Pak jí ale napadne, jak mu to co nejlépe vysvětlit. Vždycky jí šlo lépe skládání písniček, než normální mluvení, takže se natáhne po kytaře.* Ptal ses, o čem byla ta písnička, kterou jsem hrála, když jsi přišel... v angličtině jí budeš rozumět. *Sama si písničky překládá do obou těhle jazyků, takže pro ní není problém to v angličtině zazpívat, aby se to zároveň i rýmovalo. Takže začne hrát a zároveň i zpívat text písničky.*

Kdybys mi přišla odporná, tak se na tebe vykašlu už dávno a dneska se tady s tebou nelíbám. Nebo ti přišlo, že bych se na tebe někdy díval vyloženě s odporem? *nepamatuje si to. Možná někdy na začátku, když se to dozvěděl. Chvilkama mu to přišlo dost nechutné, to ano, ale odporné? To ne. A i kdyby.. nedal by jí to najevo. Kdo ví, co by to s ní udělalo a to nechce riskovat. Něco málo si o tom na internetu hledal a viděl tam asi i horší případy, i když se tomu dost těžko věří.* Mrzí mě to. *neví, co jiného by na její slova řekl. V tomhle ohledu jsou dost rozdílní. On je sebevědomý a rád se ukazuje, ona přesně naopak. Nedokáže se do ní vžít úplně.* Fajn... to asi jo. *uzná, možná trošku neochotně. Pak řekne, že je nemocná a všimne si, jak sebou cukla. Hned si to uvědomí, protože do teď o tom mluvili tak nějak v menší míře, jako o problému. Ale slova jako nemoc a anorexie dneska padají asi poprvé.* A jsi ochotná pro to udělat všechno? *zeptá se, protože se mu teď dost těžko věří tomu, že by se skutečně chtěla léčit.* Měl jsem dávat větší pozor...*zamumlá si spíše pro sebe. Pak stočí pohled někam pryč a chvíli mlčí, než jí na to odpouštění něco řekne.* Ne. To vědět ani vidět nechci.*asi už by to potom z hlavy jen tak nedostal a raději nechce vědět, co před ním dělala celé týdny a on si toho nevšiml. Když poprvé řekne slovo "anorexie", podívá se zpět na ni.* Já jen chci, abys to byla jen ty. A ne anorexie. A nebo z větší části ty. Něco jsem četl a vím, že tím člověk zůstane poznamenaný asi na vždycky. Ale pořád to můžeš být z největší části jen ty. *řekne tiše a pak se trochu zmateně podívá na tu kytaru. Zaposlouchá se do textu písničky, který ho dost zasáhne a celou dobu jí sleduje ztrápeným pohledem plným starostí a lítosti. Pro jednou dá najevo všechny emoce. Když dohraje, vzmůže se jen na tiché vydechnutí jejího jména. Pak si opět prohrábne vlasy, které už má úplně rozcuchané a na chvilku zavře oči.* Fajn, žádné další lži, prázdné sliby a schovávání jídla, jasný? *podívá se na ní s tvrdým pohledem, aby jí bylo jasné, že tohle je naposledy, co se jí snaží pomoct.* A necháš si pomoct.

*Když se jí zeptá, jestli se na ní někdy díval s odporem, sklopí pohled a zamne si trochu nervózně rukávy mikiny.* U toho bazénu. *Odpoví mu potichu. Když tam uviděl její rameno, netvářil se nadšeně. Vlastně spíše dost znechuceně. To byl ten hlavní důvod, proč odtamtud utekla. Začalo jí na něm záležet. Víc, než si do té doby byla ochotná přiznat. A takovýhle pohled jí lámal srdce, takže ho déle nevydržela. On to nebral možná až tak. Ona ale jo. Takhle si to vyložila. Když jí pak řekne, že ho to mrzí, krátce pokýve hlavou. Co na to říct? Děkuju? Podle ní tady nebylo za co děkovat. Možná tak za pochopení, ale k tomu se on nevyjádřil. Ani jí nemůže chápat. Nikdy tohle nezažil a i ten nejvíce empatický člověk něčemu takovému neporozumí, dokud to nezažije. A vzhledem k různorodosti této nemoci, jejímu trvání, intenzity, jejích spouštěčů a projevů, by jí ani každý, kdo si anorexií prošel, nikdy nedokázal chápat. Takhle komplikovaný lidský mozek je. A to je hlavní důvod, proč má z návštěvy psychiatra strach. Bojí se, že ani odborník jí nebude chápat a bude jí akorát tak tlačit do toho, aby jedla. A nebo jí v nejhorším případě nechá rovnou připojit na umělou výživu a to by nezvládla. Má pocit, že je až moc porouchaná na to, aby šla opravit. Ale Nick nějakým zázrakem stále věří tomu, že je u ní nějaká ta náprava možná a to jí dodává naději. Nebo tomu aspoň věřil, než zjistil, že mu lhala.* Dával jsi pozor. *Namítne s pokrčením rameny. Všímala si toho, není blbá a moc dobře ví, že na ní pozor dával. Ale bohužel to byl špatný druh pozornosti. V této oblasti byla ona tím chytřejším, který druhého obalamutil a ač za to na ní její nemocné já bylo pyšné, ve skutečnosti se nenáviděla. Nerada někomu lhala. Dříve to ani neuměla a každý na ní poznal, že nemluví pravdu. Nevadilo jí to. Neměla důvod lhát a neviděla v tom žádnou výhodu. To až když přišla anorexie a obrátila celý její život naruby, obrátila s ním i tohle.* Jsem to z největší části já, opravdu. Je možný, že to v hlavě budu mít furt, ale třeba se s tím naučím pracovat. Budu vědět, jak to potlačit a nevnímat to. Ale i teď jsem to hlavně já, vážně. *Ujistí ho naléhavě, protože nechce, aby si myslel, že ta její verze, se kterou se tu teď dohaduje a se kterou se dneska tak vášnivě líbal, byla jenom nějaká zpropadená nemoc. Nakonec vezme kytaru, protože doufá, že svojí písničkou by mu to mohla vysvětlit lépe, než obyčejnými větami. Ano, mohla mu jenom odcitovat text, ale s hudbou a intonací to tvořilo kompletní celek vyjadřující emoce, které všechno tohle doprovázejí. Když dozpívá, bojí se k němu zvednout pohled. I při zpívání se radši dívala jinam. Bojí se, co by v jeho pohledu mohla vidět. Co když to akorát přispělo k tomu, aby mu skutečně odporná přišla? Zaměstná se tím, že kytaru zase odloží a přetáhne si rukávy přes dlaně, aby si v nich udržela trochu tepla a zároveň zahnala bolest, kterou jí struny na jemné kůži způsobily. Vzhlédne k němu, až když slyší své jméno. Opatrně a pomalu, ale i tak se pak setká s jeho pohledem.* Jo, jasný. *Přikývne, protože přesně tohle je přeci to, co mu tu slibovala celou tu dobu. Ale chápe, že potom, co mu takhle lhala, tak se chce přesvědčit. Taky už pochopila, jak těžké je pro něj někomu důvěřovat a pustit si ho k sobě, takže je nejspíš úspěch, že se jí rozhodl dát druhou šanci. I když se bojí, že se na ní už nebude dívat tak, jako před chvílí když se líbali.* Chci si nechat pomoct, vážně. *Ujistí ho a z jejího pohledu i tónu hlasu je znát, že to myslí vážně a upřímně a nemá nejmenší touhu mu ještě někdy lhát. Dnešní rozhovor s ním jí opravdu pomohl uvědomit si, že je nemocná a musí se sebou něco udělat.* Děkuju. *Špitne nakonec ještě a pokusí se aspoň malinko nadzvednout koutky rtů a pousmát se na něj. Dluží mu nejspíše daleko víc, než obyčejné poděkování.*

*po její odpovědi uhne pohledem, možná i trochu zahanbeně.* To nebyl odpor... já jen.. věděl jsem, že jsi hubená, ale když jsem viděl jak, tak mě to prostě překvapilo. *Pokrčí lehce rameny. Nechtěl se jí tím dotknout a vyčítal si, že pak hned utekla. Tenkrát mu to ale přišlo vážně dost nechutné, i když z větší části je mu jí líto. Nedokáže si představit, čím si prochází a chce jí pomoct. Navíc jí má vážně rád a nechce, aby se tímto přivedla do hrobu.Pak řekne, že ho to mrzí a myslí to zcela upřímně. Na sebe je ale naštvaný, protože mu uniklo to, jak schovává i tu trošku zeleniny a pak to vyhodí. Nechápe, jka to mohl přehlédnout a slíbí si, že teď na ni bude dávat větší pozor. Jak to ale dělala vědět nechce. Asi by ho to stejně akorát víc vytočilo.* Ale málo. *stojí si za svým. Kdyby dával skutečně pozor, tak si toho všimne. Podcenil ji.* Dobře, jen... zůstaň sebou, prosím. *trochu prosebně na ni koukne, protože tahle stránka jejího já se mu líbí více, i když zároveň ho i bolí vidět ji takhle smutnou. Ale asi lepší než když popírá, že by anorexii neměla a stejně nic nejedla. Pak ji sleduje, jak hraje na kytaru písničku, které předtím nerozuměl, ale teď už ano. Dost ho to zasáhne, což jde i poznat. A musí uznat že přesvědčovací a usmiřovací schopnosti má asi fakt dobré, protože nechápe proč, ale teď už na ni nedokáže být naštvaný. Zklamaný ještě trošku je, ale i to už ustupuje. Když dohraje, nakonec teda řekne, že už žádné další lhaní a prázdné sliby. Trochu zamračí nad tím, jak si schová ruce do rukávů.* Dobře. *Kývne hlavou a doufá, že to tak skutečně dopadne. Vidí, že to myslí upřímně a vážně si chce nehat pomoct, jen má torchu strach, jak dlouho jí to vydrží. Posune se blíže k ní, jednu její ruku chytne do dlaní a začne jí ji jemně masírovat s tím, že doufá, že jí to aspoň trochu zahřeje. To samé pak udělá s druhou rukou.* Zůstáváš tu přes noc? *zeptá se, protože už je venku dost tma. Ani si nevšiml, kolik času už tu strávili.*

Tak v tom případě už asi pak chápeš, proč jsem ti tak zarytě tvrdila, že mě nikdy ve sprše neuvidíš. *Poznamená a pokusí se do toho vložit aspoň špetku pobavení pro odlehčení atmosféry. Chápe, že ho vytočilo to, jak schovávala jídlo. Kdyby si prohodili role, taky by jí to asi naštvalo a zklamalo, ale stejně jí to mrzí a láme srdce, že jediný člověk, který jí byl ochotný pomoci, tak se v ní takhle zklamal.* Ne, vlastně jsi ho dával dost. Jenom jsi se soustředil na špatný věci. Úplně přirozeně. *Kdo nezná její triky, těžko se bude soustředit na správné věci, aby její jednání odhadl. Takhle to fungovalo a ona už to měla nacvičené opravdu skvěle.* Zůstanu sebou, neboj. *Ujistí ho a co nejvěrněji se na něj pousměje. Když mu pak zahraje svou písničku, schová ruce zpátky do rukávů, protože jí je na ně docela zima a trochu jí i od strun bolí. Už i předtím, když chvilku hrála, tak si všimla, že se jí na bříškách prstů začaly dělat od strun modřinky.* Děkuju. *Špitne vděčně, když slyší jeho "dobře" a opět mu věnuje menší úsměv. Překvapí jí, když mu nevadí se jí po tom všem zase dotknout, ale nechá ho, aby jí vzal postupně obě ruce. Potěšeně se usměje, když jí do nich začne proudit nějaké to teplo, protože konečky prstů má pocitem zimy a nedostatkem živin modré pořád a teď se k tomu ještě přidaly rýhy a modřinky na bříškách prstů od strun.* Klidně bych mohla. Kdybys tu chtěl zůstat taky. *Vzhlédne k němu s nadzvednutým obočím a pohledem se ho ptá, jestli tady zůstane. Kdyby tu měla být sama, nemělo by to pro ní smysl a šla by asi zpátky do hlavní chaty.* Nevadí ti to? *Kývne hlavou ke své ruce, která je kromě toho všeho dost kostnatá jako zbytek jejího těla. Moc dobře ví, že spoustě lidem takhle vystouplé kosti a šlachy na rukou na dotyk vadí.*

Asi jo.. *Uzná, i když si za tou sprchou stále stojí, ale to teď raději nenamítá.* Ale tys mi kdysi říkala, že necháváš třeba špinavý talíře nebo to schováváš do rukávů... mělo mi to dojít, že teď to nebude jiný. *Vyčítá si to a vyčítat si to bude, to nic nezmění ani mu to nikdo nevymluví. Z části je chyba i na jeho straně, protože si toho měl všimnout.* Díky. *taky se na ni trochu pousměje, když ho ujistí, že zůstane sebou. Když pak dohraje tu písničku, neunikne mu, jak hned schová ruce do rukávů, což dělává téměř pořád. Kývne hlavou, když mu poděkuje a jediné v co doufá je, že ten slib opravdu splní. Poté jí začne lhece masírovat obě ruce, aby jí aspoň trochu zahřál a doufá, že to pomůže. Všimne si i těch malinkých modřinek, na kterými se zamračí a vybaví se mu, jaké modřina se jí udělala tenkrát v kuchyni.* Máš jich hodně? *zeptá se a myslí tím právě ty modřiny. Je mu jasné, proč je na to tak citlivá.* Chci tu zůstat. *do jeho pokoje už se mu nechce a navíc s ní rád zůstane. Aspoň jí pohlídá a ráno můžou zajít rovnou do kuchyně. Navíc ej mu s ní dobře. Po její otázce se na tu ruku podívá* Chci aby ti bylo lépe, takže ne. A pokud tě to zahřeje, tak s tím klidně budu pokračovat celou noc. *pokrčí mírně rameny. Cítí, jak je její ruka kostnatá a snaží se to nevnímat. Ale stejně přemáhá ten pocit, že jí chce pomoct než nějaké znechucení nebo odpor, co by možná cítili ostatní.* Měla by ses zkusit aspoň trochu prospat... byl to dlouhej den a předpokládám, že si toho moc nenaspala poslední dny.

*Když zmíní přesně metodu, kterou použila, sklopí trochu zahambeně pohled. Vybavuje si, že mu to říkala. Podle ní si ale on nemá co vyčítat. Každý normální člověk bez zkušeností s tímhle by si toho nevšiml a na to, co jen tak mezi řečí zmínila by zapomněl. Pak ho ujistí, že zůstane sama sebou a nakonec se usměje, když jí začne zahřívat ruce. Přikývne, když se jí zeptá na modřiny a volnou rukou si vyhrne rukáv na ruce, kterou jí akorát drží. Díky tomu, jak je jí mikina velká, tak rukáv vyhrne až k rameni a tím odhalí celou vychrtlou ruku posetou spoustou modřin. Některé jsou čerstvé až skoro černé a jiné už pomalu blednou. A takhle to je po celém jejím těle.* Stačí se někde jenom na chvilku opřít a hned se mi udělá modřina. *Pokrčí mírně ramenem.* Dobře. *Pousměje se, když slyší, že tu s ní chce zůstat a pak se ho zeptá, jestli mu nevadí, jak má kostnaté ruce.* To by bylo docela fajn. *Uzná s úsměvem, protože ruce jí mrznou většinou nejvíce, takže tohle jedině uvítá.* Nápodobně. *Poznamená a rukou mu lehce přejede po kruzích pod jedním okem. Pak dá kytaru stranou z postele a stejně tak zpod deky vyhrabe svůj deník, který odloží na noční stolek, aby na něm nemuseli spát.* Pohádka bude taky? *Zeptá se s pobaveným úsměvem, když si lehne na bok, aby na něj viděla a nevinně zamrká řasama.*

*pokusí se jí zahřát ruce a momentálně mu více záleží na tom, aby jí bylo teplo než aby přemýšlel na tím, jak moc vychrtlé ruce má. Neuniknou mu ale její modřinky a tak se zeptá, jestli jich má více. Když uvidí celou její vychrtlou paži, v očích se mu objeví starosti a lítost. Pustí její ruku a jemné jí pohladí po celé délce její paže.* To mě mrzí. *řekne upřímně a nakonec jí na hřbet ruky políbí, jakoby to snad mělo něčemu pomoct, než jí znovu tuce začne zahřívat. Souhlasí s tím, že tady zůstane, protože s ní je rád a aspoň na ní může dát pozor. Pak řekne, že jí klidně bude ruce zahřívat celou noc, pokud jí tak bude líp a pousměje se po její reakci. Protočí lehce očima, když mu rukou přejede po kruzích pod očima.* Jsem v pohodě. *zamumlá téměř automaticky na obranu. Uchechtne se, když po něm chce pohádku.* To asi ne, koťátko. Na pohádky nejsem, *lehce si vedle ní, ale přitulí si jí k sobě a natáhne se pro peřinu, kterou jí pořádně přikryje. Pak se jednou rukou zase začne starat o její ruce a druhou jí konejšivě hladí po zádech.* Zkus se vyspat. *ví, že má se spánkem také problémy, ale někdy aspoň trochu spát musí.*

*Naskočí jí husí kůže, když jí přejde po celé délce paže. Ale ani jedna modřina nezabolí díky tomu, jak je opatrný.* To je v pohodě. Nemusí. *Potřese hlavou a pak si rukáv zase shrne dolů, aby jí nebyla zima. Tam, kde se jí dotknul jako kdyby vytvořil linii, která bez jeho doteku zeje hroznou prázdnotou a ještě větší zimou. Neví, jak je možné, že na něj její tělo reaguje takhle hodně. Přejede mu prsty po kruzích pod okem a převrátí očima po jeho odpovědi.* Lháři. *Poznamená potichu a nakonec si lehne na bok a pobaveně se zeptá na pohádku. Z nějakého důvodu se po dnešku nerozčílí, když jí nazve koťátkem. Vlastně jí to přijde roztomilé.* Jednou mi nějakou řekneš. *Prohlásí odhodlaně a u toho se na něj zazubí. Vděčně se pousměje, když jí pořádně přikryje a začne jí zase zahřívat ruce i záda.* Zkusím. Ale ty taky. Prosim. *Stiskne mu slabě ruku, protože přeci jen nijak moc extra síly nemá a pak zavře oči a pokouší se usnout. K jejímu vlastnímu překvapení to netrvá tolik dlouho, než propadne spánku a začne pravidelně oddechovat.*

*starostlivě a lítostivě se podívá na její paži a přejede po celé její délce jemně rukou, až ji nakonec políbí na hřbet.* Ale je a bude. *namítne a doufá, že se mu to nebude snažit vymluvit, protože to je naprosto zbytečné. Když mu přejde po kruzích pod očima, řekne, že je v pohodě a je to pro něj skoro automatická reakce.* Bacha abych se ještě neurazil. *uchechtne se, když ho nazve lhářem. Pak jí řekne, že bohužel pohádku budou muset vynechat, protože vážně žádnou říkat nebude.* To si klidně mysli, ale moc platný ti to nebude. *oplatí jí zazubení. Pak jí pořádně přikryje a pokusí se jí ještě zahřát, protože její pohodlí je pro něj teď to nejdůlžitější, i když si sám pořádně nedokáže vysvětlit proč.* Taky to zkusím. *ujistí jí a pousměje se, kdyý mu stiskne ruku. Nemůže ale usnout, dokud nebude spát ona. Až když uslyší, že pravidelně oddechuje, uklidní ho to a po chvilce i on usne.*

*Rozhodl se Valentýn oslavit už dnes večer, protože ho zítra čeká nějaká práce a nerad by musel čekat do večera. Byl vážně zvědavý, co řekne na jeho dárek. Nejdřív ji vzal do kuchyně, jak jí slíbil. Vybral kuřecí maso na curry s trochou manga, dokonce k nim zvládl udělat i pravý indickou placku naan, i když například z kamenné pece by chutnal líp, ale pracuje s tím, co má. Dává Nyv jednoduší úkoly, jde na něm vidět, že si vaření užívá, v jeho očích je to taky tak trochu věda. Až když se nají, vezme ji do jedné z kupolí. Chce mít dnes soukromí, proč by taky jednou nemohl mít den jen sám pro sebe. Nebyl romantik a asi nikdy nebude, ale věděl, že je tu hezký výhled, útulné zařízení a podívat se tu na film nebo se na pár hodin zašít bylo ideální. Na sobě měl tmavé tepláky a modrou mikinu, rukávy vyhrnuté. Vlasy měl rozcuchané, ale na to už musela být Nyv prostě zvyklá. Nechal dárek zabalený ležet na posteli a s lehkou nejistotou si vrazil ruce do kapes.* Ten je poslední. *Slíbí jí. Ráno jí doopravdy dal keříkové růže v květináči, měly by být odolné a zároveň mu přišly hezké, ale tohle... Tenhle dárek byl osobní. Dalo mu práci ho sehnat. Zabalil ho do jednoduchého stříbrného papíru, žádné ozdoby, ale zase byl zabalen precizně, téměř profesionálně.* Rozbal si ho, prosím. *Pobídne ji s úsměvem. Věděl, že dárky nemá ráda, protože je neumí přijímat, ale nemohla přeci čekat, že jí nic nedá. Napjatě čekal, až to udělá. Uvnitř byly tři svazky. Jednalo se o knihu Pýchu a předsudek, z prvního vydání, kdy byla rozdělena na tři části. Moc jich na světě už neexistovalo a tuhle si za nemalou částku vybojoval na aukci. Měl štěstí, že na ně narazil, rozhodně je nemohl nechat být. Vždyť šlo o její nejoblíbenější knihu. A byly v dobrém stavu, přestože z nich dýchala křehkost a jisté stáří, historie, jak by taky ne, když se jejich datoval již stovky let dozadu.* Líbí se ti? *Neměl rád nervozitu, nehodilo se to k němu.*

*Když se dozvěděla, že chce Lucien oslavit Valentýn už dneska z důvodů práce, nevadilo jí to. Dárek mu dala hned ráno. Skládal se z knihy o šachách, polštáře taktéž na to téma a kaktusu. Ten nesměl chybět už jen kvůli tomu jak to spolu probírali. Je upřímně zvědavá jak dlouho u něj přežije. Ne, že by o něm chtěla pochybovat.. Ale možná ho sama každý týden trochu zalije. To by mu nic neudělalo, i kdyby se zalil dvakrát. Příjemně ji překvapil i ten oběd, kde se mu snažila trochu pomáhat, ale hlavně vařil on. A šlo vidět, že mu to vůbec nevadí. A jí se líbilo ho po očku pozorovat. Přišlo jí hezké jak s na to soustředí. A mnohem radši je za tenhle oběd, než oběd v nějaké drahé restauraci. Ani kvůli tomu nemusí být v šatech, ale jako on má na sobě modré džíny a k tomu bílý svetr. Vlasy má celý den v drdolu a nalíčila se jen jemně, aby nepřipomínala strašidlo. V kupoli byla jen jednou, příjemně se jí tu četlo a upřímně ani neví, proč sem nešla víckrát. Vezme si od něj další dárek, s lehce pobaveným úsměvem. Raději ani nenamítá. Stačil by jí ten keřík růží, který jí dal ráno, ale i kdyby namítala, stejně by ji přiměl si ten dárek vzít.* Asi nemá smysl namítat, že? *Odhadne a dá se tedy opatrně do rozbalování. Když vidí, co to je, překvapeně vydechne.* Páni.. *Lehce po knihách přejede prstem, jako by se bála, že se rozpadnou jí přímo pod rukama.* To je první vydání Pýchy a předsudku? /To muselo být drahý../*Pořád se na to lehce překvapeně dívá, než se usměje a koukne na Luciena.*Je to úžasné, děkuju. ale to jsi neměl.. *Cítí se i trochu špatně, protože ona mu dala o dost obyčejnější dárky. S tímhle se to nedá vůbec srovnávat. Potěšilo ji to, strašně moc, je to koneckoncl její nejoblíbenější knížka, ale musela být hodně drahá.*

*Upřímně je vážně rád, že se to mezi nimi urovnalo. Nepotřeboval nic speciálního, uklidňovalo ho s ní jen trávit čas. Pořád nechápal, jak to dělala, měla kolem sebe takovou zvláštní auru pokoje. Zatím u ní neprožil žádné extrémní změny nálad, i když byla smutná, nebo naopak šťastná, přišlo mu, jako by jednala jaksi umírněně. Žádné extrémy. Což bylo zvláštní, jeho sestry byly jiné, i jeho bývalé partnerky. Nyv byla... prostě v jádru neotřesitelná. Stabilní základ. A on si musel dávat pozor, nakolik na to spoléhal, ale teď byl prostě rád, že ji v životě měl. Valentýn nikdy neslavil, doufal, že ona od toho nemá žádné přehnané očekávání, protože on prostě nebyl a nebude romantik. Všechna jeho romantická gesta byla zcela náhodná a upřímná, na nic si nehrál. I proto byl z dárku tak nervózní. Ty od ní ho potěšily a on to nechtěl zvorat. Ženy často říkají, že nic nechtějí, ale přitom očekávají velké gesto, no ne?* Vůbec nemá. *Ujistí ji lehce pobaveně. Nenápadně se zhoupne na špičkách. Proč rozbaluje tak pomalu?* Jo. *Přikývne a snaží se z jejího výrazu pochopit, zda ji to těší. Zdá se, ze ano, ale co kdyby?* Já myslel, že ji máš ráda. *Podotkne a přejde k ní, načež si sedne na postel a chytne ji za ruku, načež tahem naznačí, aby udělala to samé.* Nemusíš mě šetřit, pokud se ti nelíbí, seženu něco jiného. *Snaží se znít klidně, ale v duchu se proklíná. Jo, nejspíš to pokazil.* Možná mi bude chvíli trvat na tohle přijít, ještě jsem nikdy Valentýn neslavil *Zamyšleně si hraje s lemem rukávu jejího svetru, než zvedne její ruku a něžně ji políbí na zápěstí. Chybí mu jejich blízkost, skoro ho mrzelo, že včera její trest nezkrátil. Za těch pár dní téměř zapomněl, jaká je mezi nimi chemie. Bylo těžké vedle ní jenom spát. Zatím to ale zvládal obstojně, přestože si ukradl drobný dotek nebo polibek kdykoliv to bylo možné.*

*Celý ten den byl úžasný a moc se jí líbil. Čekala, že Lucien bude dobrým kuchařem, ale její očekávání ještě předčil. Nečekala, že to, co uvaří bude až tak výborné. A i to, že jí nedal pugét, ale normální keřík v květináči ji potěšilo. Kdyby jí dal pugét, samozřejmě by mu hlavu neutrhla, ale tohle jí dělá větší radost, protože jí to vydrží déle. Květiny ve váze za chvilku uschnou.* Já to věděla. *Pousměje se na něj pobaveně. Raději teda nenamítá a dá se do rozbalování, naštěstí posledního dárku dneška. Dělá to pomalu, protože neví, co očekávat a co kdyby to bylo něco křehkého a ony by to rozbila? A možná i dobře udělala, když vidí, co to je* Páni.. *Po vazbě knížky jen lehce přejde prsty po nápisu. Nečekala, že by něco takového držela v ruce. Je jí jasné, že to muselo být drahé, protože mnoho prvních vydání téhle knížky není a kvůli tomu ji mrzí že mu dala tak obyčejné dárky.* Mám ji ráda. *Ujistí ho a sedne si vedle něj na postel.* Líbí se mi to a moc jen.. Je to moc drahé a já jsem ti dala obyčejnější dárky, cítím se trochu špatně, abych pravdu řekla.. * Vážně se mi ten dárek líbí, je to prostě úžasný a těším se, až si to přečtu, ale jak jsem řekla, dala jsem ti více obyčejné věci a ty tohle. Vím, že prvních vydání Pýchy a předsudku už není a nejlevnější to taky nebude. *Možná neví kolik přesně to mohlo stát, ale že to nebude za tři stovky jako normální knížka je jí jasný, i když je blondýnka. Pousměje se, když si hraje s lemem rukávu jejího svetru a nakonec jí políbí zápěstí. Knížky položí opatrně vedle sebe na postel a posadí se mu na klín, aby k němu byla čelem a mohla ho pohladit po tváři.* Moc ti děkuju. *Poděkuje mu s úsměvem a sklohní se, aby ho políbila. Aspoň ty polibky jí zbyly.*

*Byl upřímně rád, že jí chutnalo stejně jako Liv. Jen málo lidí kdy jedlo něco, co uvařil, ale nikdy nikoho neotrávil, tak hádal, že to s ním nemohlo být tak zlé. Teď už ale přišel čas na poslední dárek, o němž ji ujistí, že nemá smysl odmlouvat. Stejně, co by s ním teď dělal? Byl přímo pro ni. Jen vážně doufal, že se jí bude líbit. Zdá se však, že se trefil, díky čemuž se mu uleví, malé stejně dál pro jistotu vyzvídá, jelikož se mu zdála nejistá. Sedne si s ní na postel a pozorně naslouchá.* /Tak tady je zakopaný pes./ Ale tohle přece není soutěž. *Usměje se s úlevou.* Mně se ty dárky líbily, a já jsem rád, že se ti líbí tenhle, o nic víc nešlo, jen ti udělat radost. *Ujistí ji.* Livii jsem ke svatbě koupil dům... Chceš radši dům? *Rýpne si pobaveně, aby naznačil, že se s cenou vlastně ještě krotil. Když ji má tak blízko, je těžké nechat ruce být, ale ona ho překvapí, když odloží knihy a obkročmo se mu posadí do klína.* Říkám, že není zač. *Napomene ji, ale ten polibek si rozhodně nechá líbit. A zprvu začne nevinně. Než si ji za zátylek přitáhne blíž a prohloubí ho. Druhou ruku jí položí a pasu a vychutnává si tu chvíli. Jenže i on má své limity, stačí jeden vzdech, a aby se trochu zavrtěla a i ty hloupé tepláky mu začnou být těsné, což ona teď ale musí cítit. Přeruší polibek a zhluboka se nadechne, aby se uklidnil.* Nyv... *Mělo to vyznít varovně, ale na to byl jeho tón až příliš lhostejný. Soustředil se na ruku na jejím pase, potřeboval si najít pevný bod.*