Pokoj pro zahraniční hosty

*Už dva dny kouká na těhotenský test, který si pořídila. Neodhodlala si ho udělat. A o tom, kolik volného času měla, svědčí dva nové popsané sešity s novými příběhy. Samozřejmě týkající se těhotenství. Ale každý je jiný, má jinou zápletku a postavy a tak. A akorát ve chvíli, když jí napsal Javier, tak začínala třetí. Při psaní prvních odstavců mu odpovídá na zprávy a u toho se jí ještě víc začne kroutit žaludek. Špatně je jí skoro v kuse už dva dny, to bylo hnacím impulsem ke koupi toho testu. V ten den také měla dostat svojí menstruaci, takže má pocit, že test ani nepotřebuje. Tak nějak jeho výsledek tuší. Takže teď sedí zachumlaná v dece s blokem v klíně v křesle před zapáleným krbem a nervózně čeká na příchod Javiera.*

*Je zvědavý, jak to dopadne. Není připravený být otcem, ale zároveň by mu to asi bylo líto, kdyby se dozvěděl, že celou dobu . Je zmatený sám ze sebe. Ale teď už vychází z pokoje. Tentokrát svého psa nechal u sebe v pokoji, aby jim tam nerušil. Navíc, když se dozví, jestli budou rodiče nebo ne. V kuchyni se staví pro jídlo, ale skonči to tak, že už do jejího pokoje jde s tácem jídla, kde se nachází toasty, čokoláda, zelenina, ovoce, zmrzlina, protože netušil na co bude mít chuť a co má ráda. Proto se taky zdrží. Teď už loktem zaklepe na dveře a nějak šikovně si pomoci loktu otevře a upře na ni pohled.* Ahoj. *Pozdraví ji a tác položí na stoleček vedle ní.* Nevěděl jsem, co ti vzít... Tak si můžeš vybrat. *Pikrciz rameny a nervózně se usměje, což je u něj divné a nezvyklé, většinou bývá sebejistý.*

*Nepřítomně klepe tužkou o stránku sešitu a u toho sleduje oheň v krbu, aniž by ho vlastně doopravdy vnímala. I kdyby jí na hlavu skočil pavouk, dneska by si ho nevšimla. Trhne hlavou směrem ke dveřím, když se ozve dost neohrabané zaklepání a když pak uvidí všechno to jídlo, který Javier přinesl, překvapeně nadzvedne obočí.* Ahoj. *Pozdraví ho zaraženě a spustí nohy z křesla na zem, aby se mohla pohodlněji otočit směrem ke stolku a pořádně si prohlédnout, co všechno přinesl.* To je od tebe milý, díky. *Oplatí mu nervózní úsměv a pak se postaví na nohy a párkrát zamrká, když se jí u toho zamotá hlava.* Stejně nesnim skoro nic. Fakt mi neni moc dobře. *To dokazuje i to, že je bílá jako stěna. Odloží blok s tužkou do poličky k ostatním sešitům. U toho zavadí pohledem o krabičku s těhotenským testem.* Chceš se nejdřív najíst, nebo to chceš nejdřív zjistit? *Zeptá se trochu váhavě a u toho zatěká pohledem po pokoji, aby se nemusela dívat na něj, protože jednak je děsně nervózní a jednak je hrozně zvláštní se ho na to takhle ptát.*

*Konečně se dostane k jejímu pokoji a zděsí ho pohled na ni, protože nevypadá zrovna zdravě. Položí tác a stále starostlivě ji sleduje. Potom k ní přejde nadzvedneji a místo odpovědi na její otázku si ji posadí na klín.* Myslím, že ten test pár minut počká. Přece i když ti je špatně, něco jít musíš. *Natáhne se pro kousek jablka a podá jí ho.* Prosím, aspoň něco. *Zamumlá starostlivě a natáhne se ještě pro čokoládu, ze které čtvereček odlomí a podá jí ho.* Na nervy. *Pousměje se na ni a začne ji na zádech hladit krouživými pohyby, jelikož četl, že by to mělo uklidňovat.* Už ses rozhodla jestli... Když budeš těhotná, to dítě si necháš? *Zeptá s eji opatrně.*

*Do zrcadla se dneska pro jistotu nedívala, ale když to udělala včera, měla pocit, že vypadá jako po proflámované noci. A vzhledem k tomu, že několik dní už nic nepila, tak je to docela žalostný stav. Nejradši by zůstala schovaná v posteli a nikdy odtamtud nevylezla, ale zkoušela to už včera a má pocit, že si přeležela všechny části těla. Překvapí jí, když jí nadzvedne a ona skončí na jeho klíně. Ale jak je jí špatně, tak se jí díky tomu spíš jenom nepříjemně zhoupne žaludek a ona nevyjekne nebo něco podobného.* Nemam na nic chuť a vidět to jídlo podruhý, až ho budu zvracet, taky zrovna nepotřebuju. *Pousměje se trochu unaveně, ale nakonec si od něj vezme trochu neochotně kousek jablka.* Stædig. *Zamumlá potichu na jeho starostlivou prosbu a kousek si z jablka uhryzne a zašklebí se, když jí v reakci na to zakručí v břiše.* Díky. *Pousměje se a čtvereček čokolády chvilku žmoulá v ruce, než si ho strčí do pusy a sní.* Taky si dej něco, ať nejsi o hladu. *Kývne hlavou směrem k jídlu, protože ona to rozhodně nesní a je zbytečné to vyhodit. Pousměje se, když jí začne hladit po zádech, protože je to hrozně příjemný. Úsměv ale zmizí, když slyší jeho dotaz.* Jo, přemýšlela. Nechci znova na potrat. Nezaslouží si umřít jenom protože my dva jsme pitomci. *Zavrtí hlavou.*

*Stáhne obočí a posadí si ji na klín, přičemž se natáhne pro jídlo.* Nepozvracíš se, neboj. Když se pozvracíš na mě. Sice to ublíží mýmu egu, ale přežiju to. *Zasměje se nervózně a povytáhne obočí na její okýnko do Dánštiny. Ale radši se neptá na překlad, protože to možná radši vědět nechce.* Ja jedl. A navíc mě je dobře. Tobě ne. *Poví, ale i tak si ulomí kousek čokolády a sní ho. Nakonec se ji nervózně zeptá na dítě a po její odpovědi mu spadne kámen ze srdce, aniž by věděl, že tam nějaký byl.* Dobře. To... Rád slyším. *Přiznáa pokračuje v hlazení ji na zádech. Pak ale trochu zvážní.* Jdem na ten test? Teda spíš ti já ti asi moc nepomůžu, ale muži aspoň u toho s tebou být nebo tak... *Poví rychle, přičemž si prohrábne vlasy. Radši se natáhne pro kousek toastu, který hned sní. Hned si na to vezme i čokoládu, protože jídlem se aspoň trošku zabaví a jeho nervozita trošku opadne, sice chvilkově ale aspoň něco.*

Nevíš, jak je na tom můj žaludek. Klidně se pozvracet můžu a i když bych si nemyslela, že ti někdy řeknu, tak tebe zrovna poblít nechci. *Uchechtne se a jemně pak převrátí očima nad tím, že si na její dánská slovíčka ještě nezvykl. Překládat mu to ale nebude.* No právě. Je ti dobře. Takže toho sníš a můžeš sníst víc. Tak jez. Protože já to všechno nesnim a je škoda to pak vyházet. Hlavně sněz tu zmrzlinu, ta se brzo rozteče a já jí stejně nejim. *Nikdy jí zmrzlina nechutnala, netuší, proč to tak je, ale je to tak.* Takže se nakonec na roli táty těšíš? *Popíchne ho trochu, protože humor jí momentálně pomáhá se odreagovat aspoň trochu. A směřovat humor na něj je to nejsnazší.* Ne, to je dobrý. Vezmu si to do koupelny. Ty můžeš počkat tady. *Zvedne se trochu neochotně z jeho klína a vezme krabičku s testem, se kterou se vydá do koupelny. Zůstane tam rovnou i celou dobu, co se objevuje výsledek. Tohle potřebuje chvíli zpracovat sama. A i když tušila, že výsledek bude pozitivní, stejně doufala, že si to třeba jenom vsugerovala a těhotná není. Takže když ten výsledek uvidí, musí se chytit umyvadla, aby neomdlela a zbledne ještě víc, než doteď.* Tohle je v prdeli. *Zamumlá si sama pro sebe. Po pár minutách, kdy se soustředila jenom na dýchání a slova "máma" a "mimino", konečně vyjde z koupelny a test s výsledkem podá Javierovi.*

To beru jako pokrok! Takhle začínají určitě každá skvělá zasnoubení. Slovy: „poblít tě nechci." Jakmile tohle uslyšíš, víš, že to zasnoubení začíná mít smysl. *Pobaveně ji poškádlí a nakonec protočí očima i on.* Pf, tak ji asi nechám roztéct. Ale propříště vím, že zmrzlinu nejíš. Původně jsem měl za to, že zmrzlinu ji každá holka. *Pokrčí rameny a na její otázku si povzdechne.* Já nevím... Ale možná vlastně asi trošku jo. *Je mu jedno, že ta věta má víc zbytečných slov než je normální, ale momentálně má v hlavě obraz dítěte, kluka nebo holčičky, který mají vlasy po něm, oči po Cher a oba dva je učí tomu, co oni sami mají rádi. On by je učil kreslit, ona psát a hrát na bicí.* Dobře. *Pokýve hlavou a jakmile tam zůstane sám, začne si nervózně ohryzávat kůžičku u prstů. Má pocit, že si za chvíli ukouše i celé prsty. Nejraději by za ní vtrhl do koupelny, ale nemusí, protože přijde sama. Když uvidí výsledek, zůstane na to hledět a musí si sednout, jinak by to a ní asi seklo.* My budeme vážně rodiče. *Tak nějak čekal, že nakonec jen plašili, ale tohle je pro něj šok, i když tady ta šnace byla a už se na ni připravoval. Nakonec se jeho obličej trochu uvolní a on konečně vstane a přitáhne si Cher k sobě do objetí.* Zvládneme to spolu, jo? Postarám se o vás oba dva. Teď bys měla něco sníst. A odpočívat. *Začne trochu plašit, protože netuší, co by zenaz při těhotenství měla a neměla dělat, takže jeho plány jsou takový, že ji prostě položí do postele, bude ji pouštět ven, ale bhde ven chodit s ní. Chytne ji za ruku a dotáhne ji k posteli, pak se ještě vrátí pro tác s jídlem a podá ji toast.* Budeš skvělá máma. A já se pokusím být skvělý otec, takový, kterého si to dítě zaslouží. a snoubenec, kterého si zasloužíš i ty. *Zamumlá a posadí se na postel.* Ségra bude mít radost. *Uchechtne se, příčemž se zkoumavě koukne na Cheryl.*

*Proti její vůli jí začnou cukat koutky rtů, když ho poslouchá a nakonec neodolá uchechtnutí.* Jasně, dyrt. Neumim si už zbytek života představit bez tvých otravných a hloupých keců. *Usměje se na něj sladce, i když to není takové, jako když se cítí dobře. Všechny její emoce a i výrazy jsou momentálně utlumené kotrmelci, které její žaludek dělá.* Vždyť je jí škoda. *Zamračí se trochu nad takovým plýtváním.* No, tak očividně všechny holky ne. Mě nechutná. *Pokrčí rameny. Je pravda, že nezná nikoho takového, jako je ona, komu by zmrzlina nechutnala, ale nijak to nehrotí.* Ty se jako fakt těšíš na to, až tu bude mimino, co bude furt brečet, kadit, čůrat a chtít mlíko? *Nadzvedne nechápavě obočí, protože se v něm moc nevyzná a tohle je pro ní celé nová situace, ve které nevěděla, jak bude reagovat. Ale hádala dle reakce svého bývalého přítele, samozřejmě špatně, protože jejich reakce se nemohly více lišit. Pak už si odejde udělat test a po několikaminutovém zpracovávání výsledku se za ním vrátí a ukáže mu to. Obejme si trochu hrudník, protože i vestoje se snaží podvědomě seskládat do co nejmenší možné podoby a trhaně přikývne po jeho konstatování.* Jo, budeme. *Potvrdí potichu a pohled zabodne do země. Ani se nenaděje a uvidí tam špičky jeho bot, když následně skončí zabalená v jeho objetí. Opře si čelo o jeho hruď a snaží se z něj načerpat aspoň trochu jeho rozpoložení, protože se jí zdá daleko klidnější, než je ona sama. Navenek dává znát jen zlomek, ale uvnitř ní je právě ohromná bouře emocí.* Nemam na nic chuť. Žaludek mam staženej jako ještě nikdy v životě a spát moc taky nemůžu. *Zabručí do jeho hrudníku a protočí očima, když jí začne táhnout k posteli.* Něco si ujasníme. Sice je mi blbě, ale těhotná neznamená nemohoucí, tønde. /Sakra, já to fakt řekla nahlas. Já jsem fakt těhotná. Tohle je v prdeli. Do prčic./ *Ten toast v jeho ruce probodne pohledem, ale nakonec si ho od něj vezme, aby dal pokoj a sama ho položí na noční stolek, protože její žaludek teď vážně není na žádné jídlo zvědavej.* Jak mam být skvělou mámou, když o tom nic nevim a mimino jsem nikdy pořádně ani neviděla? Nemůžeš vědět, jaká máma budu. *Nevěří tomu, že by mohla být dobrou mámou. Ta by nenechala zabít svoje první dítě a neuvažovala o tom samém i u druhého. Ten potrat považuje za největší chybu svýho života.* Aspoň někdo. Můj brácha mě zabije. A pak možná tebe.

Moje pro tebe otravné kecy, jsou strašně motivační a člověk by se bez toho neobešel, protože člověk jednou takovej kec uslyší a už to chce slyšet každej den. *Poví na oko vážně, ale rty mu pobaveně cukají a v očích má pobavené jiskřičky.* Kdyžtak to strčím z okna... A zmrne to. *Pokrčí rameny, přičemž se na ni pousměje.* To je to co mám na tobě tolik rád... Nejsi jako ostatní. *Zamumlá a lehce ji zas pohladí po tváři. Po jeji otázce zavrtí hlavou.* Ne. Já bych se u mimina těšil jen na dobu, kdy poprvé začne chodit, mluvit, pak nějak do puberty. *Poví pobaveně, ale poté se už věnuje kousání si kůžičky u nehtů a čeká na Cheryl i s výsledkem testu. Když vidí, že vážně čekají dítě, stále tonu nemůže uvěřit. Ale je docela klidný. Snaží se být. Jí by moc nepomohlo, kdyby začal plašit, takže si plašení nechá až bude sám. Nakonec ji obejme a nakonec přikývne.* Dobře. Ale nezapomeň jíst. Tomu dítěti by to asi neprospělo. *Podotkne a na její námitky jen povytáhne obočí.* Ne, těhotná znamená těhotná. Ale to znamená, že musíš odpočívat. Protože netuším, co jinýho se při těhotenství dělá. Takže se prostě bude odpočívat. *Pokrčí rameny a natáhne se pro deku a pečlivě ji jí přehodí přes ramena.* Nemáš chuť ani na čaj? Horkou čokoládu? *Zeptá se jí, načež si povzdechne. sám neví, jaký bude otec, bojí se toho.* Prostě to vím, že budeš skvělá. Nebudeš na to sama. Prostě si někde ukradneme dítě. Půjčíme si ho. Koukneme se, jak dítě vypadá, jak se o něho stará, co potřebuje k životu, jak často se krmí, pak ho zase vrátíme. *Pokouší se aspoň teochu situaci odlehčit, i když sám neví, jak mu to jde.* Určitě se bude těšit na to, že bude strýček. A kdyby nas zabil, měl by smůlu a strýčkem by nebyl.

Tak to budu asi výjimka potvrzující pravidlo, protože já se bez nich obejdu naprosto v pořádku. *Uculí se na něj a pobaveně nad ním potřese hlavou.* Taky možnost. *Uzná nakonec, když slyší jeho řešení rozteklé zmrzliny.* Ne, to rozhodně nejsem. *Potvrdí potichu. Nikdy neměla moc nikoho, s kým by si byla blízká, byla kolikrát až moc jiná. Trochu jí zarazí to, že použil slovo "rád". Znervozňuje jí to, protože předtím se bavili o tom, že tohle zvládnou bez jakýchkoliv citů a tak. Čemuž jeho slova zrovna dvakrát neodpovídají.* A co ten zbytek? *Zamračí se zmateně, protože to, co vyjmenoval, jí přijde jako dost malé části dětského dospívání. Pak už mu přinese ukázat pozitivní těhotenský test a nakonec skončí zabalená v jeho objetí.* Vždyť já vim. Ale tenhle stav je v tomhle období normální. Něco málo jsem si o tom už přečetla. *Tak nějak vnitřně tušila, že těhotná je, takže si o tom něco i hledala* A co třeba poslouchat mě, která už má něco načteno? Zatim kdybych chtěla, tak můžu klidně i cvičit, takže klid. Ležet v posteli příštích devět měsíců nebudu. *Odmítne rovnou se zavrtěním hlavy, protože to opravdu ani náhodou.* Čaj bych si možná dala. *Uzná, protože doufá, že by jí to mohlo pomoct zklidnit žaludek.* Kde si chceš jako ukradnout dítě? Já teda o žádnym nevim. *Převrátí očima nad jeho nápady, ale i tak jí to nedá a uchechtne se.* Tak to silně pochybuju, že by se na to těšil. *Odtuší, protože svého bratra zná přeci jen o něco lépe než on.*

To si ale myslíš teď. Jinak se bez toho vůbec, ale vůbec neobejdeš. Si jen myslíš, že jo. Ale vlastně ne. *Uchechtne se a zavrtí sám nad sebou hlavou.* /Zoufalství funguje stejně jako alkohol./ Jakej zbytek? Tam ještě něco je? Však novorozenec, to jen řve a jí. To netuším jak ten řev přežiju. Pak se bude batolit, to bude fajn. Pak bude nějak už fungovat, to bude fajn do puberty. V pubertě bych ho někam zavřel a vypustil až by se mu zklidnily hormony. A pak bych jen čekal na vnoučata. *Pronese trochu pobaveně a nevinně pokrčí rameny.* Fajn. Ale půjdeš k doktorovi, aby ses ujistila, že jsi ty i to dítě v pořádku. *Upře na ni nevýmluvný a pevný pohled. Pak příkývne, vstane a začne pomalu dávat jídlo na tác, který rovnou odnese zpět do kuchyně, přičemž ji zde nechá ale čokoládu a ovoce.* Nevím... Někde na dětským hřišti? V dětským domově? Děti přece nejsou neodstatkový zboží. *Uchechtne se, načež vezne tác a odejde do kuchyně. Za chvilku se vrátí i hrnkem čajem a konvicí, ve které je taky čaj. To vše ji položí na noční stolek a zase se posadí vedle ní.* Chceš abych tady dneska zase s tebou zůstal? *Zeptá se ji a snaží se o tón, že mu je to úplně jedno, ale byl by rád.*

Ne. Tohle je něco, co vim naprosto přesně. *Uchechtne se a na tváři jí svítí pobavený úsměv.* No..jo, je. Ten řev, potřeba krmit, potřeba naučit to batolení, chození, mluvení, výměna plen. Držení při životě. *Vyjmenuje mu další věci, které jsou docela důležitý během toho co budou mít dítě.* A nemluv o vnoučatech sakra. Je mi teprve devatenáct. *Zamručí trochu podrážděně, protože nechápe, jak může mluvit teď o vnoučatech, když teprve zjistili, že čekají nějakého potomka.* Vždyť jo, to budu i muset. Doktor musí potvrdit těhotenství, vyšetřit mě a za pár týdnů by měl udělat první ultrazvuk. *Vyjmenuje mu pár nastávajících věcí ohledně doktora, protože je jí jasné, že k tomu bude muset.* Chceš ukrást dítě na dětskym hřišti nebo v dětskym domově? Ty jsi fakt magor. Víš o tom, že jsou předporodní kurzy pro rodiče, kde tě učí všechno potřebný? Nepřijde ti tohle jako lepší varianta? *Zeptá se ho s povytaženým obočím a pak ho sleduje, jak odchází do kuchyně. Sama doufala, že by mohl pro ten čaj poslat nějakou komornou, protože takhle bez něj je její pokoj hrozně prázdný a tichý. Pousměje se na něj, když jí pak donese čaj a vezme si hned hrníček, který obejme rukama.* Kdyby ti to nevadilo, bylo by to fajn. *Nechce spát v tichu a sama. Přijde si pak hrozně opuštěná a nejistá.*

Nebudu se s tebou hádat. Přijdeš na to, že to víš špatně. *Zazubí se na ni, pričemž si prohrábne vlasy.* Vždyť to zní jako když musíš držet při životě kytku. Až na ten řev. Z toho vyplývá, že dítě je jako kytka. /A mě chcípne i kaktus... Ups./ Teprve devatenáct, ale za nějakých šestnáct let už můžeš být babička. *Pronese pobaveně i když už teď plánuje tomu dítěti od malička říkat ať si s děláním děcek počká až on bude nohou v hrobě* Vadilo by ti... Kdybych na ten ultrazvuk šel s tebou? *Zeptá se ji lehce nervózně. Sice je to jeho dítě taky, ale přece jen třeba by nechtěla, aby tam byl. Nebo to naopak bere jako samozřejmost. To on netuší a bojí se, jaké odpovědi se dočká.* Neříkám ukrást. Výpůjčit si. Vzít a vrátit. *Uchechtne se a pokrčí rameny.Pak se rychle vytratí pro čaj a když dojde zpět k ni, sedne si na postel a po její odpovědi na její otázku se usměje a přitáhne si ji k sobe tak, aby se mu opírala zády o hruď, takže aby působil teoreticky jako polštář.* V tom případě tady zůstanu do té doby, než mě vykopneš. Komormý se mi postarají o Diega, teda doufám, že je nevystraší had. *Uchechtne se a už jen čeká, kdy vážně uslyší nějaký křik od něho z pokoje.* Doufám, že pro to dítě budu dobrým tátou... Přece jen jsem mrzák. Mrzák, který se bojí i nasednout do auta. *Zamumlá a radši ji rukama kbejme kolem hrudi.*

Uvidíme. *Uzavře to téma, protože nemá smysl se dohadovat o něčem, v čem ani jeden z nich nechce ustoupit.* Kytka nesere, nepotřebuje krmit, učit chodit a mluvit a neřve. To je dost rozdílů. A já kytky nechovam. Nezapomínej, že jsem ze severu, vždyť sotva vim, jak vypadá tráva. Moc kytek u nás neroste. *Jestli se jí snažil uklidnit, takže právě dosáhl spíše opačného výsledku, protože místo toho začala ještě více vyšilovat. A jak by taky ne? Jak má zvládnout dítě, když nikdy neživila ani tu pitomou kytku.* Neser mě, Javiere. Za žádných šestnáct let babička nebudu a ty o tom sakra přestaň mluvit. *Zamračí se nespokojeně, protože nechce rozebírat to, že by měla mít vnoučata. Teď potřebuje zpracovat dítě. Ne vnouče.* Jestli chceš, klidně pojď. Většinou jsou u toho i otcové. *Pokrčí rameny a pousměje se na něj. Ona by to nějak zvládla sama, ale jeho přítomnost jí může i uklidnit, takže tohle všechno závisí na něm.* Myslim, že takhle to úplně nefunguje. *Uchechtne se a pak se spokojeně usměje, když si jí přitáhne k sobě a ona se může opírat o jeho hruď. Líbí se jí to.* Jestli budeš dál zmiňovat hada, vykopnu tě dost brzo. *Varuje ho pobaveně a upije trochu z čaje.* Klid. Nejsi mrzák, to vypadá jinak. Máš jenom zdravotní omezení a strach z aut třeba překonáš. A když ne, vždycky jsou jiný způsoby dopravy. Tohle nic na otcovství neovlivňuje. Tomu děcku bude jedno, jestli pojede ve vlaku nebo v autě a jestli jeho tátu bolí záda nebo ne. Pro něj bude hlavní, že jsi s ním a taky to, aby měl lásku. *Snaží se ho uklidnit a začne mu na hřbet ruky kreslit uklidňující kolečka jako on jí předtím na zádech až to začne pomalu uspávat i jí samotnou.*

Co ty víš. Třeba taková kytka někde existuje. Jen ty to nevíš. Neboj, zvládneme to. Přece jen dítě je takový asi jen rok, ne? Pak už začne být trošku jak člověk. Začne žvatlat a lízt. *Pokrčí rameny a zatváří se jako neviňátko. Pak se zasměje. Teď ho děsí představa sebe sama jako táty, takže ho představa sebe sama jako dědy zatím tolik netíží. Následně mu spadne trochu kámen ze srdce, jelikož je rád, že u toho ultrazvuku bude moct být.* Půjdu. Rád. *Dodá s menším úsměvem na rtech a pokýve hlavou.* Ve Španělsku mu radši zařídím nějakou místnost, kterou bude mít pro sebe chudák, aby tohle neslyšel. *Pronese pobaveně a pak si povzdechne.* Co když ale budr chtít nosit na zádech a tak? Nevydržím to dlouho. Ale láslu budr mít. Sice je to takový překvapení, takovej nečekanej dáreček, ale miluku ho už teď. *Přizná upřímně a pod jejím dotykem se uvolní. Opře si obličej do jejího ramena, zatímco obličej trochu přesune na její krk, kde ji lehce políbí, přičemž jednou rukou ji i on kreslí kruhy na zádech.*

No jasně. Takže pak nebudeš vědět, co po tobě chce, když mu nebudeš to žvatlání rozumět a jenom mrkneš a může být v tahu. Do háje, co když ho někde ztratim? Se jenom podívam někam mimo a dítě bude v prdeli. *Začne máchat trochu rukama ve vzduchu, protože jí to pomáhá dostat ze sebe tu nervozitu a to, jak momentálně vyšiluje.* Dobře. *Usměje se na něj, když jí řekne, že půjde na ten ultrazvuk rád. Sama ho tam ráda bude mít, protože jí vždycky dokázal aspoň trochu uklidnit.* Je to had. Ten mě rozhodně neslyší, protože je dost daleko a i kdyby, tak mi nerozumí. A jestli se budeš ty a ta kroutící se věc cítit líp, klidně můžu začít mluvit dánsky. *Uchechtne se.* Nebudeš ho nosit na zádech. V takovym tom nosítku ho můžu mít já a ty budeš jezdit s kočárkem. Budeš roztomilej kočárkovej taťka. *Zazubí se na něj a když se o něj opře, jednou rukou mu začne kreslit uklidňující kolečka po hřbetu ruky a tu druhou si trochu váhavě položí na břicho.* Je to divný. Že by tam fakt měla být nějaká fazole. *Poznamená s menším úsměvem a spokojeně vydechne, když jí políbí na krk.* Díky za to všechno, co pro mě děláš. Hodně to pro mě znamená. *Aby pochopil, co myslí, zvedne do vzduchu hrnek s čajem a upije z něj. Pak ho položí na noční stolek a vrátí se zpátky do jeho náručí. Cítí, že za chvíli usne, takže tu nechce ten hrnek vylít.* Dobrou noc. *Zamumlá nakonec, když se jí začnou klížit oči a ona v jeho náručí usne.*

No taak. Nikam ti nezdrhne. Kdyžtak si ho dáš na vodítko. Co už. Myslím, že by chom nebyli první rodiče, kteří by svy dítě dali na voditko. *Uchechtne se, přičemž ji pohladí po hřbetu ruky, abyji trochu uklidnil. Pak se už zastává svého mazlíčka.* Ne, jen ne Dánštinu. *Uchechtne se a zavrtí nad tím hlavou. Až budou v Midstonu, plánuje se Dánštinu konečně začít učit.* Kočarkovej taťka? Můžu to dítě v tom kočárku vozit až třeba do jeho desíti let? *Na oko smutně zamumlá, protože představa toho, jak tam to dítě vozí až do puberty.* Roztomilá fazolka po mamince. *Zazubí se nani, přičemž se hned poté na ni usměje.* Neděkuj mi. Dělám to rád. Pro vás oba. *Poví to upřímně, protože to vážně rád dělá. Záleží mu na ni, což mu přijde dost zvláštní, ale tak přece jen nosí jejich společné dítě.* Dobrou, Chica Loca. *Zamumlá, načež když usne ještě ji hladi po vlasech. Po chvilce také usne a stále ji rukama objímá.*