Pokoj pro zahraniční hosty

Ale... Já s tím potřebuju něco udělat. Tohle je strašný. *Při zmínce o matce se naplno rozbrečí. Nemůže uvěřit tomu, že jeho matka, ta hodná, milá žena s tím má něco společného. Nejhorší bylo, že člověku, kterému bylo ubližováno, metal hnusné poznámky do obličeje a tomu, kdo ubližoval se lísal k nohám. Vezme kapesník a utře jí obličej.* Nechápu, jak se můžeš smát. *Zahodí kapesník a svoje slzy si utře do trička.* Já bych tomu taky nevěřil. Když jsem sem šel, chtěl jsem tě donutit se omluvit. *Přiškrceně se zasměje s sní.* Zopakuj to. *Poprosí ji. Nepamatuje si, že by ho takhle někdy oslovila. Líbí se mu to.* Sestřičko. *Usměje se na ní a znova si otře obličej. Tenhle nový vztah mezi nimi se mu líbí.*

*Když uvidí svého brášku takhle brečet, připadá si naprosto zlomená. Vůbec neví, co má dělat, jak se správně zachovat, a vezme jeho kapesník, než začne utírat obličej jemu.* No tak, mám tě tady profackovat? *Mírně se usměje. Přijde jí vtipné, že teď tu je ona ta jakž takž psychicky stabilní. Ale už nemá proč brečet. Vybrečela si toho dost a to, že má ve svém bratrovi oporu, ji nabudilo.* A já bych se ti stejně neomluvila. *Uchechtne se a lehne si na postel, načež hlavu stočí ve směru, kde je její brácha.* Protože jsem mu zrovna v tu chvíli, co jsme se pohádali, dala aspoň z mé strany košem. *Vysvětlí mu a zvedne se z postele, než přejde k hromadě oblečení a stáhne si mikinu, tkerá už je celá usoplená, a vezme si barevný svetr, který si obleče. Následně se začne přehrabovat v oblečení, než vytáhne vytahanou mikinu, očividně pánskou, a hodí si bratrovi.* Neptej se, odkud to mám, ale odmítám tě poslouchat, když budeš mít rýmičku. *Zašklebí se na něj.* Ale chci ji vrátit. *Pak se rozejde zase k němu na postel, než jen hraně nevěřícně vykulí očka.* No ne, ty a prosíš? *Uchechtne se a opře se mu o rameno.* Pojď sem, bráško. *Ušklíbne se a chytí ho jednou rukou kolem ramen, než se znovu rozesměje a opře se o něj plnou váhou.*

*Každý mu začne utírat obličej tak našpulí pusu, ale nechá ji. Prece na jeho obličej vidí líp než on.* Fakt by jsi mi byla schopná teď vrazit? *Zeptá se se stěněčíma očima. Potom vezme ten kapesník a hodí ho z postele rovnou do koše. Překvapivě.* Já vím. Měl jsem naplánované i mučící metody, kterými bych tě donutil. *Vezme jí za nohu a stáhne jí z postele.* Ty jsi mrcha. Rovnou jsi to něco připravila o otce. *Zasměje se úlevně, protože budou mít od prince pokoj. Potom se dívá, jak Róza prohledává oblečení a nedůvěřivě se podívá na mikinu, která mu přistane v rukou.* Není Atticusova, že ne? *Dá mikinu před sebe, připravený jí každou chvíli pustit.* Navíc, kdy jsem si naposledy stěžoval, když jsem byl nemocný? *Zeptá se a položí mikinu vedle sebe.* Rozkaz šéfe. *Řekne, ale přes hlavu si ji nenandá.* Možná. Nezvykej si. Je to jenom na devět měsíců. *Vycení na ní své dokonalé zuby v úsměvu. Jakmile se o něj opře, tak spadne na znak, protože to nečekal.* Ty potvoro. *Zasměje se a začne jí opatrně lechtat. Když vidí její smích, tak se mu tělem rozleje příjemné horko. Teď mu je dobře.*

*Zasměje se, když vidí jeho obličej. Je příjemné se s ním nehádat, protože z toho vždycky byla strašně rozhozená. Teď má oba dva brášky, na které se může spolehnout. Opravdu, kdyby jí někdo ještě před pár dny, chvíli po hádce s bratrem, řekl, že si takhle budou rozumět, vysmála by se mu. Pak se jen zasměje.* Sakra, měla bych si dát bacha, aý zase něco provedu. *Zašklebí se a pak se zazubí ještě víc.* Možná bys s tím mohl za Andreem. Třeba by něco z toho využil, až se na nás nějaká země naštve a budeme mít válečné zločince. *Navrhne mu s úšklebkem a pak se rozesměje, když se dívá na tu mikinu.* Snad si nemyslíš, že by byl takový gentleman. *Zakření se a vezme ji z postele, než mu ji hodí na hlavu.* Je ještě ze Švédska. A to snad z minulý zimy. *Ušklíbne se a pak jen povytáhne obočí, jako by mu tím chtěla něco naznačit. Pak se zašklebí.* Na to zapomeň, pak to bude ještě dalších osmnáct let, jinak tě budu flákat po hlavě pohádkami. *Zašklebí se a když ji začne lechtat, jen se začne smát a ječet, přičemž kopá nožkama.* Nech toho! Fredereku! *Piští, jak se mu snaží vysmeknout, a u toho se směje na celé kolo. Když se mu vysmekne, jen se ušklíbne a přejde zpátky ke svému oblečení.* Díky, teď mám v sobě díky tobě tolik adrenalinu, že potřebuju něco dělat. Nechceš jít lyžovat? Potřebuju to ze sebe dostat, a navíc jsem slyšela, že se tu dá hezky sjíždět z dost dobrých výšek. *Povytáhne obočí a pak se jen zakření.*

*Dá její ruku pryč.* Opavaž se. *Ukáže se na ni prstem.* Opovaž se. *Zopakuje a sedne si na paty.* Myslíš že bych měl lechtat válečné zločince? *Zeptá se pobaveně, protože to byla jedna z taktik, které si na ní připravil.* Věnoval ti tričko, které jsi úžasně, společně s mojím, zřídila na ošetřovně. *Pokrčí rameny a chytí mikinu.* Takže si přes hlavu natáhnu mikinu, která stejně patřila jednomu z tvých milenců... *Ušklíbne se, ale přetáhne si ji přes hlavu.* Neeeeee. Puberťáci jsou nejhorší. To bych se klidně odstěhoval na severní pól! *Uraženě si založí ruce. Potom jí zlechtá.* A proč? Dnes mi svoje děcko na hlídání na osmnáct let! To je dost dlouho. To už bych mohl mít i svoje víš? *Pustí ji, aby jí neublížil.* Mohli by jsme. Myslíš, že tu mají i snowboardy? *Zeptá se a zvedne se.* Dáme si sraz za půl hodiny u půjčovny. Potřebuju se oblíct a ještě to trochu vstřebat. *Usměje se na ní a vydá se k sobě so pokoje, kde se začne převlékat a přitom si přehrává celý jejich rozhovor. Potom se vydá ke sjezdovce, aby pro sebe našel nějaké prkno.*

*Nemůže uvěřit, že to opravdu odsouhlasila. Ale je pravda, že propisky jí už dost chybí. Teď vyhrabala snad poslední, která píše a zbývá v ní zbyteček náplně. I ten se ale snaží využít na maximum a píše další věty do příběhu. V jejím pokoji je spousta tlustých sešitů s trvdými deskami, ve kterých má své příběhy. Několik z nich je hodně ošoupaných, jak je všude s sebou nosila a psala déle a některé jsou v pohodě. Zabírají dvě a půl poličky vedle postele a to jsou jen ty, na kterých nějakým způsobem pracovala tady. Spoustu jich má v Midstonu a zbytek všech ostatních doma v Dánsku. Sama sedí v tureckém sedu v křesle u krbu a snaží se vymyslet, co nejlepší pokračování příběhu.*

*Vážně se mu chce víc za Cheryl než na kaci. Navíc není na kace typu přespávačky, mlácení se polštářem a podobné blbosti. Taky ho děsí předtsa toho, že by měl být táta, takže se chce nějak normálně bavit s Cher do té doby, než zjistí pravdu, jestli je těhotná nebo ne. Teď už pobere celé velké pouzdro propsiek v černých a pastelových barvách. U noh mu jde i jeho nový pes, čivava Diego, neměl to srdce ho nechat tam samotného. Hned jak dojde k Cheryl, zaklepe a pak vejde dovnitř. Mezitím se hned Diego rozběhne k Cheryl a začne na ní nadšeně ňafat a válet se jejích nohou.* Líbíš se mu. *Zazubí se na ni a předá ji pouzdro s propiskama, kteé tam jsou až k okraji. NEmohl se rozhdnout kolik jich vzít, ak naplnil celé černé chlupaté pouzdro s ouškama.*

*Snaží se dospat co nejvíce do příběhu jí zbývající náplň dovolá a když už na papíru zůstanou jen vydřené rýhy a žádná barva, zamračí se a hodí propiskou proti zdi. Pak přesune zamračenej pohled na nedopsanou větu a odstavec v sešitu. Už chce spustit příval dánských nadávek, ale ozve se klepání na dveře a než stihne nějak zareagovat, už jí po nohou skáče nějaká chlupatá koule.* Lort! Afsky! Yuck! Væk! *Zaječí, zatímco skočí na křeslo, aby měla nohy z dosahu toho chlupatýho stvoření. Pak se podívá na Javiera, který se ozve ode dveří.* Vždyť jsi říkal, že žádný zvíře nepřivedeš. *Vyčte mu, ale když dostane do rukou pouzdro s propiskama, obměkčí jí to a trochu se i usměje. Hned si jednu vezme, otevře jí a začne dopisovat odstavec, dokud si ještě pamatuje, co chtěla napsat.* Vent venligst. *Zamumlá myšlenkama mimo směrem k Javierovi a když odstavec dopíše, blok zaklapne a odloží ho na stůl spolu s pouzdrem s tužkama.* Díky. *Pousměje se na něj nakonec.*

*Nemohl tam jeho psa jen tak nechat. Když iděl ty očka a jak se na něj smutně díval, slitoval se nad ním a vzal ho s sebou. Když vejde do pokoje Chryl, pes se hned k ní rozběhne a on se musí pobaveně usmívat nad tím, když vidí jak vyskočí na křeslo.* Klid, je to pes. Není to had. Navíc nechtěl být sám, tak jsem ho vzal s sebou. Vždyť je Diego rozkošnej. *Koukne se na svého psa, kterého vezme do náruče a schválě ho dá do klíná Cheryl. Pes se na ni ned rozvalí a maxiálně začne packou hrabat její ruku, aby si ho všímala. Zmateně se zamračí a její dánská slova ignoruje. Ještě se Dánšitnu nenaučil, ani se na ni nekouknul.* Nemáš zač. Nemohl jsem se rozhodnout kolik ti jich zít, taak máš tady celé pouzdro. *POkrčí rameny a zvědavě se na ni koukne.* V8žně jsi v pohodě? -Zeptá se ji znovu, i když se ji ptal po zprávách.*

*Zaječí několik slov v dánštině vyjadřující převážně "do prdele", "fuj", "pryč" a tak podobně. To ale nezabere, protože pes je stále tady a její snoubenec se skvěle baví.* Byl by tam s hadem. *Namítne trochu podrážděně, když se snaží nějak zakecat, proč tu ta koule je. A nejen to. On ho rovnou zvedne a dá jí ho do klína. Co nejvíc se narovná a obličejem odtáhne na stranu, aby na ní nedosáhnul.* Děsně štěká. *Poznamená nespokojeně a zamračí se, když se u ní pes rozvalí a začne packou hrabat její ruku. Jenom ho rukou po tý pacce trochu pleskne, aby přestal a pak se snaží jeho přítomnost ignorovat.* Vážně díky. Čim víc, tim líp. Kolik ti dlužim? *Zeptá se, protože jen tak dárky od něj rozhodně nechtěla. Po jeho další otázce, na kterou se jí už ptal přes chat, radši sklopí pohled ke krbu.* Jo, jasně, že jo. *Odpoví mu a snaží se to říct co nejvíc uvěřitelně. Nedokáže si sama sebe představit jako mámu. Nechce si sebe takhle představovat, protože dítě nechce. Přemýšlela i o tom, že kdyby těhotná opravdu byla, šla by na potrat, ale to s ním nijak teď neřeší. Nebude se stresovat a dohadovat, kdyby to bylo zbytečné.* Vážně nechceš jít radši na večírek? *Odvede pozornost od sebe a zvedne k němu pohled. Přijde jí zvláštní, že chce místo toho radši trávit čas zrovna s ní.*

*Nechápe, co proti té malé roztomilé kuličce má. Vždyt je to úplně nevinný tvoreček.* No tak, vždyť je vážně hodnej. *Protočí nad ní očima a pak se otočí na svého psa.* a la pierna. *Svého psa učí povely Španělsky, přece jen pak bude žít ve Španělsku. Když k němu pes přiběhne, veze ho do náruče, dá na křeslo, kde si pes ustele a usne.* Je to pes. Jasně že bude štěkat. *Uchechtne se a zavrtí nad ní hlavou, nače se zamračí.* Nic. Nic za to nechci. *Pokrčí jednoduše rameny. Koupil jí to, protože prostě chtěl, protože to potřebovala. Takže za to nic nechce. Pak se ji zeptá, jestli je vpohodě, ale její odpovědi nevěří.* Mě se nezdá. Od té doby, kdy jsi začaa vyšilovat že jsi možná těhotná, tak se chováš jinak. Jakoby tu Cheryl v chatce vyměnila jiná Cheryl. *Povzdechne si a následně zavrtí hlavou.* Ne, to je dobrý. Takový ace mě nelákají. *Zašklebí se nad tím.* ALe jestli nechceš společnost, tak půjdu. *Poví klidným a vyrovnaným hlasem. Neví, proč by tady nejraději zůstal, ale nehodlá se tím zabývat.*

Jo, jasně. *Pronese nesouhlasně a trochu s nedůvěrou se podívá na tu chlupatou kouli. Zmateně se zamračí, když slyší španělštinu, ale psa to dostane z jejího klína, takže jí je to jedno.* No.. Taky by mohl mlčet. Ale asi lepší, jak kdyby vrčel. Já jenom prostě nemam na zvířata náladu. *Zamumlá nakonec. Zvířata byla docela klidná, milující stvoření, která milovala jen ta obyčejnou chvilku pozornosti. A zrovna takovouhle přívětivost ona nepotřebovala. Ne teď, když se uvnitř ní mlátí miliarda různých negativních emocí. Hlavně strach, nervozita, nejistota a vztek na sebe samu.* A já nechci žádný dárky a tak. *Zavrtí hlavou, protože si to od něj nechce jen tak brát. Není zlatokopka a nic od něj nechce. Takže se zvedne, aby mohla dojít pro peněženku a do kapsy mu strčí jednu bankovku. Do ruky by si jí určitě nevzal a rovnou částku by jí neřekl, ale odhaduje, že něco okolo tý částky mohl za pouzdro plné propisek utratit. Peněženku odhodí na stůl a co nejrychleji si sedne zpátky do křesla, aby nebyla těsně u něj a on jí nemohl peníze narvat zpátky.* A co čekáš? Nechci dítě. A jediný co teď můžu dělat je čekat, nervovat se a aspoň chvílema se na to snažit zapomenout. Takže jestli si chceš užít s někym, kdo má náladu na párty, tak dole právě probíhá večírek. *Řekne trochu víc zprudka, než původně zamýšlela, ale nakonec to neřeší a nijak se mu za to neomlouvá.* Jakto? *Nadzvedne obočí, když slyší, že ho takový akce nelákají. Po jeho dalších slovech zůstane na chvíli zticha a kouká do krbu, než zatne zuby a podívá se na něj.* Jestli chceš jít, tak klidně jdi. *To je asi nejlepší odpověď, jakou mu může dát. Sama upřímně nechce, aby odešel, i když to nahlas nepřizná.* Ty jsi v pohodě? *Zeptá se ho na otázku, na kterou se ho ještě vlastně nezeptala.*

Nemáš na zvířata náladu? *Zopakuje po ní a nějak se snaží zamaskovat to, že to nechápe. Zamračí se, když mu dá do kapsy bankvku a prtočí nad tím očima.* Říkám ti, že nic nechci. NO tak. Nebuď tvrdohlavá. *POvzdechne si a peníze ji položí na stůl, zatímco si sedne na křeslo. Pak si ji prohlédne. Nepřijde mu v pohodě, rozhodně ne. Ani on není, ale hádá, že ona to nese hůř. On se nenábidí za to, že si nedával pozor a dost možná ji udělal dítě. Není připravený na to být otcem. Sice děti mu až tak nevadí, ale mít svý prstě zrovna teď nechce, i když bude muset mít nástupce trůnu, teď je ještě na to moc mladý.* Já taky dítě nechci. *Pvzdecne si, přičemž si prohrábne vlasy, za které si zatahá.* Nechci jít na žádný večírek. *Zavrčí potichu a po její otázce k ní vhlédne.* Nevím, prostě mě tyhle akce nebaví. Přijdou mi takový... Dětisnký. Celkvě nemám rád akce pořádané palácem, ani ty u nás. *Má radši sukormé akcičky než akce, kde jsou všichni.* Nechci jít. *Zamumlá tiše a jakmile se ho zetá na to, co se ptal on ji, rychle pokrčí ramney.* Nejem. Je mi ze sebe zle. Nenavidím se za to, že jsem ti dost možná zničil život. Měl jsem prstě dávat pozor. Neb nic bez kondomu nedělat. *Zoufale si zatahá běma rukama za vlas a pohled sklpí k zemi.*

Jo. Jsou moc klidný a mírumilovný a ... takový... milý? Láskyplný? Já nevim. Prostě jejich rozpoložení je v naprostym opaku s tim mym, takže na to fakt nemam náladu. *Snaží se to nějak normálně vysvětlit, aby měl šanci tomu porozumět, i když tuší, že se na ní i tak bude dívat jako na debila. Byla na to už zvyklá, nijak jí to srdce netrhalo. I když... By jí zrovna nijak nevadilo, kdyby jí bral jako někoho normálního. Kdyby jí konečně někdo dokázal porozumět.* Ty nebuď tvrdohlavej. Nic od tebe nechci. Nechci, abys mi něco dával. Abych....Nechci se cítit tak, že ti něco dlužim. *Dopoví už trochu tišeji, protože zrovna dlužit něco svému bývalému příteli se jí opravdu moc nevyplácelo. A ona se tomu snaží předcházet jak jen může ve všech oblastech svého života.* Je tu pořád možnost potratu. *Poznamená potichu se sklopeným pohledem. Neví, jak na to bude reagovat. A vzhledem k její minulosti, ze které mu rozhodně ještě neřekla všechno, tak musí rychle ovládnout náznak slz, který se jí snažil protlačit do očí. Místo toho se začne škrábat na místě, které má už chvíli přelepené náplastí. Bylo to vidět i na fotce z dneška, kterou přidala na Illeagram. Vždycky, když je takhle ve stresu a něco jí až moc připomíná minulost, tak se podvědomě škrábe a je schopná si rozedřít kůži do krve.* Aha. *Přikývne jen po jeho vysvětlení ohledně nelibosti k večírkům v paláci. Je ráda, že se nakonec rozhodne zůstat.* Cože? Ne, počkej. *Zavrtí rychle hlavou, když jí řekne, že se nesnáší.* Ty jsi mi život nijak nezničil. Vždyť i mě to mohlo dojít. To já tě měla zastavit. Když už, tak je to chyba nás obou, ale opovaž si to brát jenom na sebe. *Zamračí se nespokojeně.*

*Chápavě přikývne. Sice to od někoho toto slyší poprvé, ale tak nějak ji chápe. I když mu zvířata právě pomáhájí se uklidnit, ale chápe ji.* Cher, nic mi nedlužíš. a nebudeš. Koupil jsem to, protože jsem chtěl. Ne abych z tebe pak vydítal peníze a používal to na tebe třeba jako páku. *Protočí očim a potichu si povzdechne. Jakmile uslyší o potratu, přikývne a chvilku trvá, než promluví.* Je to tvoje tělo, nemůžu té nutit aby sis to dítě když tak vzala nebi nechala. Je to jen na tobě. Ale chci jen abys věděla, že bych se o vás dva postaral. *Nervózně se pošrábe na zátylku. Sice nechce být rodič, ale zároveň přece jen cítí nějaký menší pocit toho, že by to nebylo špatný. Ale každý její přání by respektoval.* Co se ti stalo? *Zeptá se starostlivě, jakmile uvidí její náplast na ruce. Pak si zase povzdechne a hkavu si vloží do rukou, které se lokty opře o stehna.* Budu to házet na sebe. Je to moje vina. Kdyby nebylo mě, nedošlo by k tomu, k čemu došlo. A aspoň jsem mohl nebýt debil a mohli jsme si užít... Jinak. *Promne si obličej a pohled zabodne do země, teď se ji nezvládne dívat do obličeje.*

Ale stejně. O svoje věci se staram sama. Neměla jsem ti o to ani říkat. Tak mě aspoň nech udělat tohle. *Zamračí se nespokojeně, protože nerada zůstává někomu něco dlužná. A jeho slova jí moc neuklidní. Prostě se bojí. Mike taky nejdříve působil mile a měl podobný kecy. Pak zmíní potrat a radši sklopí pohled před jeho reakcí, protože netuší, co od něj očekávat. Jeho slova jí překvapí.* Je to sice moje tělo, ale o to tady nejde. Jde o to dítě a to je i tvoje, takže tvůj názor by se hodil. *Poznamená a pokrčí u toho rameny.* Ale...asi bych byla radši, kdybych proces potratu nemusela opakovat. *Přizná potichu. Tohle pro ní není poprvé, kdy to řeší. Jednou se jí to už stalo, ale tam neměla žádnou jinou možnost. Mike jí prakticky potrat nakázal, ona byla mladší a naivní, myslela si, že ho musí poslouchat, a tak to udělala, protože by se stejně o dítě nezvládla postarat a měla strach. Ale i tak to bylo těžký. Vzdát se něčeho, co byla její krev. Začne se podvědomě škrábat i přes náplast a když se jí na to zeptá, rychle si shrne rukáv tak, aby náplast nebyla vidět, protože díky škrábání si to zase rozrýpala a začala jí téct krev, což bylo na náplasti poznat.* Nic. Jenom jsem se odřela, nic hroznýho. *Zalže mu a snaží se nějak zabavit ruce, aby to nezačala dělat znovu.* Do prdele, ty idiote. *Vytočí se, když furt bere vinu na sebe.* To já si o to řekla, vzpomínáš? Tys mi dal veškerou kontrolu a já jí využila. A dopadlo to takhle. To já jsem ta, která je za to zodpovědná a která by kontrolu už radši nikdy nad ničim neměla mít. *Pustí ze sebe část veškeré frustrace.*

Ne, mi amor. Prostě se smiř s tím, že to máš jako dárek... Co já vím, třeba předčasnej dárek k Valentýnu. *Pokrčí nad tím rameny, protože zrovna nic jiného ho nenapadlo. Ani netuší, co by jí měl k Valentýnu koupit, ale doufá, že to ještě nějak vymyslí.* Jde sice i o moje dítě, ale to budeš devět měsíců nosit ty. Pokud nějaké dítě je. A pak ho budešmuset i porodit. Můj názor je, že se o vás dva postarám. *Pokrčí rameny a po jejích slovech se zamračí a přisedne si k ní a jemně ji položí ruku na rameno.* Neříkala si, že vždycky měl ochranu? *Zamračí se zmateně, ale pak se na jeho tváří objeví soucit a lítost.* To mi je líto. *Zamumlá tiše.* Pokud jsi vážně těhotná, tak se o vás dva postarám a nebudeš muset jít znovu na potrat. Slibuju. *Lehce ji pohladí hřebetem ruky po tváří. Stále se starostlivě mračí při pohledu na její ruku. Když se očividně vytočí, stále si na tváří zachová klidný výraz.* To já ti tu kontrolu nabídl. a udělal bych to znovu, protože ti věřím. *Podívá se ji do očí a musí zatlačit nutkání ji políbit.*

*Nespokojeně se na něj podívá a nakonec si povzdychne a protočí očima.* Tak díky. *Zamumlá nakonec, protože se tu o tom nechce dohadovat až do rána. Na to teď vážně nemá náladu.* To neni názor sakra. *Zamračí se po jeho slovech. Trochu překvapeně se na něj podívá, když jí pak položí ruku na rameno a pak si přitáhne kolena k hrudi, protože tohle pro ní není nijak příjemná konverzace. Neví o tom ani její rodiče a bratr. Je zvláštní o tom najednou mluvit se svým snoubencem.* Jo. Po tomhle...incidentu, už jo. *Takhle to pojmenoval on. Navili se o tom jen, když to bylo aktuální a jakmile bylo miminko pryč, už se o tom nesměla zmínit.* To nemusí. Byla to moje chyba. *Ona to tak bere. Uvěřila tomu, čim jí celou tu dobu Mike krmil.* Jenže... Co když je to lepší, než já jako máma? Pochybuju, že bych kdy zvládla být dobrou mámou. *Potřese nad tím hlavou, protože si přijde naprosto ztracená. Pak mu zalže ohledně toho, co má s rukou a je ráda, že se jí už na nic dalšího neptá. Pak jí vytočí tak, že už nezvládne ovládnout svůj hlas a prakticky na něj zařve, protože si to neuvěřitelně vyčítá a z nějakýho důvodu jí vadí, že to nedělá i on a bere vinu na sebe.* Ale ty nemáš jedinej důvod mi věřit. Vždyť jsi to udělal jednou a koukej, jak jsem nám oběma posrala životy. *Rozmáchne naštvaně rukou a pak se začne zase drbat na zápěstí, které jí během pár vteřin zrudne, jak nehtama tlačí na kůži.*

*Jen příkýne když už se konečně nehádá, ale uvnitř sebe jásá a zubí se, jen ser tak nechce tvářit před ní.* Fajn chceš názor? Nemam názor. Nebo já sám nevím, sakra! Nejsem si jistý, jestli jsem na dítě připravený. Ale zároveň přestava malýho mimča, co má moje geny je... Šílená, ale svým způsobem se mi líbí. *Přizná a pohled radši odvrátí na svého psa, kterýho tohle jejich dohadování se vůbec netrápí.* Nebyla to tvoje chyba. Byl to hajzl. *Zamračí de a ma chuť si toho chlapa najít a zmlátit ho do kuličky.* /Mohl bych ho nějak najít? Pak bych ho zmlátil, vyrazil z něj dušil a byl spokojenej./ Tohle si říká každá máma a pak to zvládá skvěle. Ja nevim... Řekl bych, že se ty mateřský pudy vyvinou během těhotenství. *Pokrčí rameny a doufá, že neříká nějaké blbosti. Není doktor ani miminolog na to, aby tohle chápal.* Mám ti důvod věřit, protože vím, že jsi skvělá osoba. A to kde jsme není tvoje vina sakra. Odpusť od toho, co do tebe ten debil vpouštěl. *Uleví si a jakmile uvidí, jak se šrábe, zamračí se a chytne její ruce do těch svých.* Klid, mi amor. *Zašepta a pak bez rozmýšlení se k ní natáhne a obejme ji, doudá totiž, že ji to pomůže a že mu za to nevrazí. Kdyby byl na jejim místě, chtěl by sam sobě asi vrazit, ale zároveň by mu objetí bodlo.*

*Když slyší jeho otázku, jestli chce fakt názor, tak přikývne a podívá se na něj jako na idiota, protože má pocit, že to dala najevo už dostatečně. Když to pak ale dopoví, sklopí mírně pohled a představí si malé mimčo, které má jejich geny. Třeba by ho v budoucnu mohla učit šermovat jako její táta jí a nebo hrát na bubny, na které se zase naučila od své mámy. Oba tyhle koníčky jsou znát i na jejím pokoji tady. Má tu s sebou přenosnou soupravu bubnů a i stojan se dvěma oblíbenými kordy.* Je těžký tomu uvěřit. *Přizná s pokrčením rameny.* A co když ne? Co když patřim mezi tu skupinu, která by radši děti ani mít neměla? *Namítne, protože si sama sebe jako matku, a ještě k tomu nějakou dobrou, neumí přestavit.* A jak to mam asi udělat? Myslíš, že je to jednoduchý potom, co jsem to poslouchala několikrát denně přes jeden celej rok? Myslíš, že mě samotnou takhle baví žít? Že mi zbyla ještě vůbec nějaká sebeúcta? *Není to tak jednoduchý, tak to dle jeho návodu zní. Zamračí se, když jí chytne ruce, protože není zvyklá je mít v klidu a je to hrozně zvláštní pocit. Už chce začít prskat něco o tom, ať si je sám klidnej, ale než to vůbec stihne, tak skončí v jeho objetí a to jí dokonale zaskočí. Chvíli jenom nehnutě sedí, skoro ani nedýchá a nějak to zpracovává a po pár vteřinách nakonec obejme i ona jeho nazpátek a zaboří obličej do jeho hrudi. Nepamatuje si, kdy jí někdo obejmul naposledy a pravdou je, že to nejspíš potřebovala.*

*Není si jistý, že by zvládl roli otce, ale zvládli to horší lidi než je on... Gak proč by to taky nezvládl. Navíc vidět malý dítě, jak má třeba vlasy po něm a oči po Cheryl... To prostě zní jako úžasná kombinace. Dokonce si dokáže představit třeba i dvojčátka nebo o několik let od sebe sourozence.* To se nestane. Protože jsi milující člověk, to dítě by od tebe mělo plno lásky, to je asi to co potřebuje na prvním místě. A mělo by lásku i ode mě...*Dodá potichu, zatímco se na ni po očku dívá. Pak si povzdechne a pohladí ji po tváři.* Pomůžu ti s tím, aby si našla sebeúctu. *Pokrčí rameny a nakonec si ji k sobě přitáhne do objetí, když mu ho oplatí, usměje se a jednou rukou ji zacne hladit po vlasech, zatímco druhou ji začne palcem dělat na zádech kruhy.* Chtěla bys, abych třeba... Tady dnes s tebou byl? Bylo by ti líp? *Zeptá se ji opatrně, i když to spíš zamumlá do jejich vlasů.*

Ale... *Snaží se něco namítnout, aby mohla obhájit svou pravdu a tím sebe sama i podkopat, ale nic jí nenapadne. Je pravda, že by to dítě milovala. Jestli tam je, miluje ho už teď. Milovala i to, kterého se musela zbavit, což jí přijde jako největší chyba jejího života a bude si to ještě dlouho vyčítat. Jestli vůbec někdy přestane.* Jak? *Zeptá se trochu zoufale a podívá se mu do očí. To, jak jí pohladil po tváři, se jí líbí. Není na takovéto jemné doteky zvyklá. Nakonec mu oplatí i objetí, i když jí to nějakou dobu trvá a musí rychle zamrkat, aby ovládla slzy.* Asi jo. *Přizná potichu, protože s ním se cítí daleko klidněji. Jako kdyby mohla opravdu zvládnout všechno, co jí čeká. I to dítě.* Nevadilo by ti to? *Nechce, aby tu zůstával proti své vůli nebo z nějakého pocitu povinnosti, že se o ní musí starat.*

Ale. Pst. Žádný ale. *Usměje se na ni a pohledem sjede k jejímu břichu.* /Teď se na to dítě i možná začínám těšit, jestli tam vážně je./ *Pak ji slíbí, že ji pomůže najít sebeúctu a pokrčí rameny.* Na něco spolu přijdeme. Můžeme začít tím, že se přestaneš pořád za všechno omlouvat a budeš si brát dárky bez toho, aniž bys je chtěla platit. *Zazubí se na ni a pak ji nakonec obejme a začne ji kreslit kroužky palcem na zádech.* Ne, nevadilo. Jinak bych se tě neptal, chica loca. *Usměje se na ni a vstane, ale znovu si ji vezme do náruče a teďji přenese do postele, přičemž si lehne vedle ní. Usměje se, když se jeho pes Diego přicupitá k posteli a skočí Cheryl do klína.* Pokud ti teda nebude vadit Diego, kterýmu se očividně líbíš. *Zazubí se a zase se k ní natáhne a rukana ji obejme kolem krku.* Jsi unavená nebo chceš jen tak sedět a povídat si? *Zeptá se ji a sám je překvapený, že je tolik starostlivý.*

*Zamračí se, když umlčí její námitky, i když jí samotné je jasné, že by žádné nevymyslela, takže moc nebylo ani co umlčovat. Nadzvedne mírně obočí, když vidí, jak sjel pohledem k jejímu břichu a odolá chuti si ho instinktivně obejmout. Netuší, jak by jí mohl chtít pomoct najít sebeúctu. Proto se ho na to taky zeptá.* Když mám pocit, že jsem něco pokazila, omluvím se. To je slušnost. A dárky..prostě nejsem zvyklá je dostávat bez toho, aniž by za ně ten druhej něco čekal. Nerada někomu něco dlužim. *Vysvětlí s pokrčením rameny.* Co to znamená? *Nakrčí zmateně obočí, když jí osloví španělsky a vyjekne, když jí vezme do náruče.* No tak. Mam nohy. Zvládla bych to dojít sama. *Uchechtne se a šťouchne ho do ramene. Potřese hlavou nad psem, který jí skočí do klína a opatrně k němu pohne rukou a chvilku váhá, než ho nakonec začne drbat v kožichu.* Myslim, že ho zvládnu. Lepší jak tvůj druhej mazlíček. *Poznamená a radši ho sjede pohledem, jestli se had od někud nevyplazí zpod jeho oblečení.* Asi bych teď stejně neusla. Co rád děláš? Umíš na něco hrát? Nebo šermovat? *Zeptá se ho a zatěká pohledem po svém pokoji, který je plný sešitů, bubnů a kordů, když hledá něco, čím by se mohli zabavit.*

*Když vidí, jak se zamračí, usměje se na ni tím největším úsměvem co dokáže a který většinou používá na dívky, které chce okouzlit, i když Cheryl je pro něj tvrdej oříšek. I když ji do postele získal, mate ho, že mu na ni záleží a má k ní jiny pocity než k jakékoliv jiné dívce. To ale neřeší, takže se prostě snaží přijít na způsob, jak vrátit Cheryl zpátky její sebeúctu, o kterou přišla kvůli nějakému debilovi.* Tak u mě prostě čekej dárky, ale nečekej, že za to budu něco chtít. Nejsem takovej. Nikdy u mě neměj pocit, že mi něco dlužíš. *Pokrčí rameny a potom ji osloví španělsky tak jak ji ještě neřekl.* To ti neřeknu Chica loca. *Zazubí se na ni a s úsměvem ji odnese do postele. Je lehoučká a on aspoň tak nějak posiluje.* To sice zvládla, ale nekaž mi radost. *Uchechtne se a naoko ublíženě si odfrkne, když ho bouchne do ramene.* Tito je taky rozkošnej. Hadi jsou strašně nedoceněný zvířata. *Postěžuje si a na její otázky se uchechtne.* Máa se snažila mě naučit na kytaru, ale nikdy jsem u toho nevydržel, ale možná nějakou španělskou ukolébavku bych zahrál. Pak se mě snažily dokopat i na lekce klavíru, ale tam jsem se bavil tak, že jsem si na ty klávesy sedal. Ale bylo mi asi deset. *Výmluvně pokrčí rameny, přičemž následně zamýšleně nakrčí obočí.* Rád fotím, někoho a tak. Ale taky chodím na focení pro nějaký firmy jako model. *Tohle o něm ví skoro všichni, když pak někdo v nějaké reklamě uvidí korunního prince Španělska, je jasné co rád dělá, ale o dalším koníčku co se ji chystá říct nikdo neví.* A rád kreslím. A ne, šermovat neumím, ale miluju cvičení. *Pokrčí rameny a pohled upře na její bubny a sešity.* Hádám, že ty ráda píšeš a bubnuješ? *Zeotáz se jí s menším úsměvem.*