Pokoj pro zahraniční hosty

Než jsem tě blíže poznal, možná trochu ano. Ale člověka bys úplně neměla soudit podle prvního dojmu. * Pokrčí ramemny.* Občas je to s tebou vážně těžké, víš to? *Uchechtne se. Raději to ale dále nekomentuje. Pořád by se o tom dohadovali dokola a ona mu to asi nikdy neuvěří. To ale neznamená, že se na to vykašle a přestane jí to říkat, to ani náhodou.* Taky chodit nemusíš ven vůbec. Budu ti jídlo a tak nosit do komnaty. *Pokrčí rameny. Je mu jasný, že takhle Livia neskončí, takže se ani není čeho bát a na tohle prostě nepřijde. Našpulí rty jako malé dítě a ještě se lehce zamračí, když ho do nich cvrkne, ale polibkem, který jí samozřejmě oplatí, si ho udobří. No, holt ví jak na něj.* Co? Proč by mě to mělo bolet? *Zeptá se jí nechápavě.* Jsem v pořádku. Teď, když už vím, kde jsi a že jsi v pořádku se vyspím dobře. *Spíše než o sebe se bojí o ni. Vždy ji má na prvním místě. Zaúpí.*/Že já jí to říkal../*Lituje toho, že jen tiše nesouhlasil, aby jejich syna pojmenovali Easton. Sice by ho pak třeba udusil polštářem, ale pořád lepší jak tohle.* Hmm.. Myslím, že tvoje platební metoda by se mi dost líbila. *Řekne a zazubí se na ni, přičemž se mu trochu i zablýskne v očích. Když na něj foukne bublinky, polechtá ji na noze a znovu to udělá, ještě když na něj cákne vodu. Sleduje ji jak se utírá a až když se vydá pryč, sám vstane a rychle se utře. Na to, aby to udělal předtím měl až moc hezký výhled. Zavazadla tu ještě nemají, jeli přece napřed, takže jim to přivezou později. Bude si asi muset vystačit jen s boxerkama na noc.* Snad to nějak dám.. *Řekne a klekne si k tomu. Prvně tam dá papír a pak dřevo. Zapalovač je u něj, takže zapálí papír a v krbu se rázem rozhoří oheň. */Bych mohl být princ, masér a nebo i dřevorubec skoro, jako on trochu vypadám../ *Chytne Liv za ruku a lehne si s ní do postele, kde si ji přitáhne do objetí a přikryje je dekou. Začne ji pomalu hladit po ruce.* Klidně se prospi. *On počká, než oheň dohoří, aby se nic nestalo, nemělo by, ale chce mít jistotu.*

To sice ne, ale dělá to spousta lidí. O tom už jsme se přece bavili. *Pokrčí mírně rameny. Tehdy, když se potkali u bazénu. Bylo to asi poprvý, co se mu trochu otevřela. Bavili se tam o tom, že jí spousta lidí soudí podle toho, kdo jsou její rodiče, nebo spíše co udělali, když byli mladí.* Přece nemůžeme dopustit, aby ses do konce života nudil. *Namítne pobaveně. Ani jeden to s tím druhým nemají lehký. Oba jsou tvrdohlaví a pak je tu ta maličkost, že on jí miluje, zatímco ona se jakýmkoliv citům brání.* No jasně. Ani náhodou. Jedinej pohyb, kterej mi teď zbývá je bruslení a chůze, pak už jenom chůze a aspoň nějak kalorie pálit musim. *Zamračí se trochu nad představou toho, jak by vypadala, kdyby vůbec nechodila a jenom jedla.* Protože led je tvrdej, blbečku. Vybourat se na něm je docela bolestivá záležitost, zvlášť pro nováčky. *Zasměje se nad jeho nechápavým pohledem.* Dobře. *Přikývne nakonec, protože pochopí, že dohadovat se s ním o spánku je zbytečný. V případě nouze mu někdy hodí něco do pití, aby spal i když ona půjde brzo ráno na staďák.* Taky si myslím. Dokonce by sis mohl přesně vybrat o jakou metodu by šlo z týhle skupiny aktivit. *Usměje se na něj šibalsky a špičkami palců u nohou mu přeťapká celou hruď. Zasměje se, když jí oplatí cáknutí a výjimečně ani neřeší, že jí tim namočil vlasy, které si snažila držet v suchu. Pak už se suchá vydá do pokoje a zeptá se ho na krb.* Nemusíš, jestli nechceš. Já jenom že se mi to hrozně líbí. *I tak se ale usídlí v nejbližším křesle a zaujatě ho při rozdělávání ohně sleduje.* /On je prostě božskej./ *Proběhne jí hlavou a nakonec se přesune na postel, kde se k němu přitulí a pohled přitom upře za rozhořelý krb.* Jsi skvělej, víš to? *Usměje se.* Ty se taky vyspi. Dobou noc. *Věnuje mu letmý polibek na hruď a pak už během chvíle usne.*

Hmm.. *V tom má pravdu a nemůže na to nic namítnoout.* To mi s tebou vážně nehrozí. *Uchechtne se nad tím pobaveně. Livia byla mnoho věcí, ale rozhodně by ji neoznačila za nudnou. Řekne, že ani z té postele nemusí vylézat. Klidně by jí jídlo nosil do komnaty, kde by se taky zabavili. Aspoň by ji chvilku měl jen pro sebe.* Vypadáš skvěle, Liv. O svý kalorie se starat nemusíš. *Navíc je těhotná. Břicho mít prostě bude, ať se jí to líbí nebo ne. Miminko potřebuje vyrůst.* Jo aha.. *Teď přemýšlel nad trochu něčím jiným. * Spíše bys mě měla ale uklidňovat, ne? že se mi nic nestane a budu v pohodě. *Tohle se mu jako uklidňování a podpora moc nezdá. Je rád, že jeho spánek už neřeší. Stejně s ní plánuje jít na stadion a vstávat. Nechce ji tam nechat samotnou, kdyby se něco stalo a unavený zase tolik není. Dneska v noci se vyspí dobře, protože bude konečně vedle něj, jak to má být. I ráno, kdyby byla pryč by už asi moc nenaspal, právě kvůli tomu, že by byla zase pryč. Je až moc zvyklý na to, že je u něj.* K tomu mě nemusíš dvakrát pobízet. *Zazubí se na ni a sjede ji pohledem. Bublinek je tu už méně, takže má na ni lepší výhled, zvláště na její hrudník. Polechtá ji na noze a následně spolu s ní vyleze z vany. Ale počká, než se utře ona, nemůže se připravit o tak krásný výhled. Na sobě má jen boxerky, když rozdělává oheň, ale naštěstí se mu nic nestane a pak si lehne spolu s ní do postele.* Když mi to říkáš ty, asi na tom něco bude. *Políbí jí do vlasů.* Dobrou noc. *Popřeje jí a chvilku ji sleduje jak spí. Oheň pomalu vyhasíná, když zabere taky.*

*Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že by jít na koulovanou nebyl dobrý nápad. Už jenom kvůli tomu, že by se tam mohl vyskytovat jedinečný druh debila jménem Atticus. Navíc to potřeboval urovnat se svojí sestrou. Takže dnešní koulovanou, i když to mohla být zábava, vynechal. Místo toho teď stojí u dveří svého pokoje a kouká se na kliku, kterou křečovitě drží.* /Nejdeš se omluvit. Jdeš, aby se ona omluvila tobě/ *Zopakuje si znovu. Potom srovná svetr, který si na sebe vzal tentokrát, aby vypadal, že ji jde zabít. (Myslí si, že tak nebude vypadat, protože ten svetr je červený a je na něm medvěd na lyžích. Další dárek od matky). Zabere za kliku a otevře dveře, načež se vydá k pokoji své sestry. Zastaví se u dveří a dřív než by si to mohl znovu rozmyslet už klepe na dveře.* Ahoj. *Reken jenom, když mu sestra otevře a na dvě se kolem ní dovnitř.* Hele víš, jak jsme se pohádali... *Začne, ale už to nedokončí, protože nasadil tón, jako by se omlouval. A to přeci nechce.*

*Tiše sedí na své posteli, neví, co má dělat. V ruce svírá poslední těhotenský test oznamující “šťastnou” novinu, ale ona vypadá jako mix angoráka a postavičky Vzteka z animáku. Chce to říct svemu bratrovi, protože tak nějak doufá, že si tím pomůže. Nejdřív přemýšlela, že o tom řekne Astrid, ale když ji nechala odejít, neví, jak si to má přebrat. Andreasovi by to taky řekla ráda, ale když ví, před kým ji varoval a co pak dělá její kamarádce, tak se bojí, aby si mezi nimi nemusela vybírat. Nakonec se rozhodne pro své dvojče. Ví, že spolu nemají vždycky dobrý vztah, ale facka jeho upřímnosti je to, co potřebuje. Vezme si tedy ke svým legínám i mikinu, pěkně teplou s kapucí, a když se vydá ke dveřím a zaslechne ťukání, opatrně je otevře. Nechce s nikým mluvit, takže když uvidí svého bratra, se kterým chtěla mluvit, cítí v sobě jakési štěstí.* Frede... *Kuňkne trochu neschopna hlasu zkráceninu jeho jména, kterým mu skoro nikdy neříká, a když začne mluvit o hádce, skoro ani neposlouchá a vyhrkne.* Já jsem šílená kráva, Frede... *Zaskučí plačtivě a opře si hlavu o zeď kousíček od dveří, než si jednou rukou zmáčkne oči, jako by chtěla slzy zastavit.* Jsem hrozná kráva *Zavzlyká*

*Vejde do dveří a postaví se k ní.* Rózo. *Oplatí jí jméno a pokusí se o úsměv. Moc často mu takhle neříká. Považuje to za skvělé znamení. Tedy do chvíle, kdy začne vypadat, jako kdyby měla každou chvíli spustit stavidla. V první chvíli jen tak stojí. Nikdy neví co má dělat, když se někdo rozbrečí.* Co se stalo? *Zeptá se po pár vteřinách.* Tohle jsem o tobě měl říct já. *Řekne jako malé děcko, ale pak toho nechá. Asi ti není úplně vhodný způsob utěšování.* Řekni mi co se stalo. *Poprosí jí a chytne jí do náruče, aby jí mohl posadit na postel. To je určitě příjemnější místo, než rám dveří. Chvíli jen tak stojí před ní, ale nakonec si sedne vedle ní.* Nebreč. To bude dobrý, ať už se stalo, co se staoo. *Pokusí se znovu jí uklidnit.*

*Tiše se snaží zadržet slzy, ale nakonec toho nechá. Nechal je téct a tiše se svému bráškovi svine do náruče, když ji nese na postel.* Dělám doma ostudu. *Zamumlá a zavrtí hlavou, jako by se snažila nějak rozumně si srovnat myšlenky, ale moc jí to nejde. Opatrně se od svého bratra vzdálí , stále sedíc na posteli, a natáhne se pro první z testů, co má v okolí.* Byla jsem při smyslech. *Začne tiše, když oči upírá na něco, co skrývá v rukou, jako by hledala, co udělala špatně a co správně.* Bylo to, jak jsme přijeli do Illey. Potřebovala jsem prostě vypustit páru po tom, co bylo doma. A vůbec se mi nedaří to zvládnout v rámci možností. *Zamumlá nakonec a podává mu první pozitivní test. Připadá si, jako by teď dostávala ránu pěstí.* Je to přesně to, co si myslíš. Se všemi detaily. *Zašeptá sotva slyšitelně a nejradši by se znovu rozplakala, ale bojí se. Bojí se bratrovx reakce, jestli bude zuřit, nezvládne to při pláči.*

*Nechá ji mu smáčet rameno, přičemž se snaží jí nepustit na zem a neseřvat.* To děláš normálně. Kvůli tomu nemusíš brečet. *Řekne prostě. Ani se nepokouší to říct vtipně. To je prostě realita. Potom jí položí a sedne si na postel. Vidí jak je celá postel rozházená, ale nijak zvlášť to neřeší.* To jsi i normálně, když děláš hlouposti. /Tyjo Frede, ty fakt válíš./ *Pochválí sarkasticky sám sebe. Pak se podívá, co to drží v rukou. Popravdě čeká nějaký dopis, nebo tak. Nikdy v životě těhotenské test neviděl, takže vůbec neví, co se děje.* Doma to máme těžký všichni. *Poznamená* To jsi provedla něco tak hrozného že.... *Zastaví se když mu v ruce přistane první 'krabička'.* Co je to? *Zeptá se úplně zbytečně, protože nápis Pregnant mluví za vše.* To není tvoje viď? Děláš si že mě srandu. *Snaží se ji přesvědčit.* /Tohle nemůže být pravda!/ *Pak se jednoduše zvedne z postele a přejde k nejbližší skříňce, ze které okamžitě jednou ranou schodiště všechny věci. O roh si rozškrábne ruku.* /Ještě se mi nezahojily ty klouby a teď tohle/ *Podívá se na ruku a pak se ladně přesune k dalším věcem. Jakmile nějaký polštář přeletí celou místnost, vydá se k oknu, které okamžitě začne otevírat do kořán. Postaví se před něj a podívá se dolů.* /Tak tímhle pádem si tak maximálně zlomím nohy./ *Zanadává a nechá hlavu venku z okna.*

*Nejradši by po něm skočila, jak si asi může dělat legraci, když sama nemá daleko k psychickému zhroucení? Když sleduje jeho počínání, a vykulí oči, když uvidí jeho nával vzteku. Bála se, že to takhle dopadne, ale tak nějak doufala, že jí i pomůže. Byl tu přece pro ni, když utíkala před rebely, tak doufala, že ji podrží i teď. No, asi to bere hůř než ona.* Věř mi, že bych si šíleně přála, aby to byla legrace. *Zamumlá nakonec s pohledem upřeným na něj, tiše doufajíc, že neudělá žádnou blbinu. TO by nezvládla. Na chvíli zavře oči a opře si opět obličej do rukou, kterýma se opírá o kolena.* Potřebuju od tebe pomoct. Co mám dělat? Nedokážu se postarat ani o sebe, natož o další dítě... *Povzdechne si, ale její hlas zní tak prázdně, jako by najednou zvládla nad vším rezignovat.*

*Po chvilce v studeném vzduchu okno zavře. Vejde zpátky do místnosti a podívá se, co tu provedl.* Já bych si taky přál, aby to byla legrace. *Řekne kousavě a klesne si k hromadě věci na zemi. Sebere lahvičku voňavky, která vytíkala na zem a položí ji na eď už volnou skříňku.* Víš, s tím já nemám zkušenosti. *Řekne naštvaně. Pak chvíli mlčí a nutí se do klidu. Otře si zkrvavené prsty do svetru, což už je teď mimochodem druhý, který tu zničil.* Nemůžu ti pomoct. Vzdyt víš, jaký jsem s dětmi. *Posadí se vedle ní. Jen tak mlčky sedí a kouká do prázdna. Pak ale udělá něco, co překvapí i jeho samotného. Vezme jí za ramena a stáhne si jí k sobě do klína. Obmotá kolem ní své paže a pevně jí obejme.* Tohle je momentálně to jediné, co mužů udělat. *Řekne jí do vlasů.* Ještě mi řekni, jestli to víš, či to je. Nebudu zuřit, přísahám. *No dobrá možná bude. Ale až někde mimo její dohled. Třeba by si mohl v kuchyni půjčit nůž... Nebo tak.*

*Tiše sleduje Freda, jak začne aspoň trochu uklízet věci, a pokusí se o vtípek.* Aspoň vím, že to nemám už používat. *Nadhodí tiše s náznakem vtipu, ale pak zavrtí hlavou.* Já vím že ne, ale jsi jediný, kdo mě napadá, kdo mi nebude mazat med kolem pusy. *Vysvětlí mu důvod, proč chce pomoct právě od něj, a podívá se na své břicho.* Mám ještě čas jít na potrat. *Nadhodí tiše.* Nikdo by nemusel nic vědět, ale nedovedu si představit, že bych to udělala. *Řekne skoro jako jenom sama sobě, než se podívá na svého brášku, a když ji stáhne do klína, jen se znovu rozpláče. Tak nějak obejme sebe a trochu i jeho, jako kdyby potřebovala nějakou oporu. Je emočně úplně mimo.* Atticusovo. *Zamumlá sotva slyšitelně a pak se znovu tiše rozvzlyká a nechá slzy proudit ven.* Nechápu, proč zrovna s ním? Proč se mi to zrovna takhle povedlo? Zrovna s takovým debilem... *Zamumlá nakonec*

*Zahodí polštář, který drží v ruce na postel.* To bych tu měl porozbíjet tunu dalších věcí a na ty prázdné poličky bych ti měl postavit velkou krabičku s kondomy, aby ji na ně příště nezapomněla. *Usadí jí. Jak může vtipkovat?* Pravda. Bráška by z toho udělal obrovskou romantickou věc a ještě by to zhoršil. *Odkývá jí to. On byl vždycky hodně upřímný. Podívá se stejným směrem jako ona a snaží se najít něj náznak nového života, který se tam někde skrývá.* Cože? *Překvapeně se na ní podívá.* Ty by jsi to chtěla zabit a nedat tomu šanci na život? Já možná děti rád nemám, ale rozhodně bych je kvůli tomu nezabíjel! *Vyjede na ni. Nemyslel to tak zle, ale prostě mu to vyjelo. Asi by si měl začít zvykat, že by se k ní měl chovat líp.* Neplač. Víš že jsem na uklidnování mizerný. *Řekne do vzduchu a obejme ji pevněji. Potom se začne hýbat ze strany na stranu, jako kdyby ji kolébal* Ze všech, kteří tu jsou si si musela vybrat zrovna jeho? *Řekne až překvapivě klidně* Nemohl to být nějaký náhodný cizinec, který by té náhodou miloval a byl rodinný typ který by se o tebe postaral? *Nakrčí čelo.* Koukej si s ním pěkně rychle popovídat a ještě rychleji si najít nějakýho chlapa. Nebudu náhradní táta na dlouho. *Ano nevěří, že to řekl. Že se odvážil vůbec navrhnou, že by s tím dítětem měl něco společného.* /Pozdě.Je pozdě na to abys to vzal zpátky./ *Zasměje se mu jeho vědomí, protože se dobrovolně přihlásil Róze jako chůva.*

*Tiše poslouchá své dvojče, jak ji poučuje, a jen kýve hlavou. Nemusí jí opakovat, jak to posrala, to si uvědomuje i bez něj, díky za nic, pane chytrý. Když jí ale rázně zamítne potrat, jen zmateně zamrká s provinile sklopí očka, jako by ji načapal při něčem, co by se nemělo.* Byl to jenom nápad. Samotné mi je dost na blití, že mě to napadlo, ale dovedeš si mě představit jako mámu? *Zašeptá a v jeho klíně jen tiše zavře oči, aby plně načerpala to množství podpory, které jí bráška dneska poskytuje.* Věř mi, že bych byla radši. Protože jestli to dítě bude po něm, tak ho lituju. *Postěžuje si mu s uslzenýma očima a když jí řekne o tom popovídámí, zhluboka se nadechne a narovná se.* Díky, Frede *Zašeptá k němu upřímně, když jí řekne o náhradním otci. Aspoň v někom má podporu a v životě by neřekla, že to bude právě on. Zvedne se z jeho klína a podívá se mu do očí, než ho pevně obejme kolem krku. Tiše mu tam chvilku visí, než se odtáhne a zavrtí hlavou.* O tom jsem mu už řekla, nebo spíš napsala, a... *Zhluboka se nadechne, jako by hledala správné označení, a trochu se jí zkrabatí obličej.* Nepřímo mě označil za děvku. *Řekne nakonec trochu moc rychle. Přehraje si celou konverzaci v hlavě, ale jako by ji náhodou něco napadlo, tak sebou cukne a vymrští se do stoje.* Kurva. *Řekne tak nějak spíš pro sebe a právě to v jejím obličeji vypadá, jako by měla rande s duchem.* Kurva kurva kurva. *Začne panicky přecházet z místa na místo, rukama si masírujíc čelo, skoro jako by zapomněla, že její bráška je furt v pokoji.*

*Překvapí ho, jak na ni jeho slova o tom potratu zapůsobí.* Dovedeš si mě představit jako strýčka? Jsme sotva odrostlý děcka. Ale to nic nemění na tom, že by jsi to měla dovolit i tomu uvnitř tebe. *Připadá si jako nějaký stařík v pohádce, který na potkání rozdává rady.* Taky si ho může vzít k sobě on. *Navrhne tentokrát blbost on. Ví, že by se děti neměly oddělovat od matky, ale tohle je Atticusova chyba. Pak jí nemotorně začne hladit po zádech.* Není za co. *Je překvapený, když ho obejme okolo krku. Nikdy by neřekl, že to bude tak skvělý pocit.* A co on na to? *Zeptá se. Nevěří tomu, že by se sám princ Debil přihlásil, jako sestřin manžel.* On tě označil za děvku? On, který tě opil, aby se s tebou mohl vyspat? Kretén. *Řekne a už se připravuje, jak si zajde pro bratra, aby si to s princem pořádně rozdali. Už se chystá zvednout, když ho sestra předběhne.* Neříkej mi, že se dneska podělalo ještě něco. *Záboří obličej do svých dlaní. Pak jí chvíli pozoruje, než vstane a chytne jí ruce.* Řekni mi, co se děje. *Prosebně na ni koukne. Potřebuje vědět, jestli to zase způsobil ten princ, nebo je to něco horšího.*

*Mírně se uchechtne, ale furt tak nějak zmučeně. Freda si totiž nedovedla představit ani jako strejdu, natož, že by se někdy pokoušel o svoje děti, proto ji více než překvapí, když sám o tom děťátku mluví tak mírně. Když ale navrhne péči otce toho drobka, jen zakoulí očima.* Myslíš si, že by si ho k sobě dobrovolně bral? Je větší debil než já. *Povzdechne si a v jeho klíně se jen víc k němu přitulí. Když se ale dostanou k označení děvky, jen tiše přikývne.* Když se tohle stalo, tak jsem nebyla tak zlitá. Prostě se to nějak stalo... Neptej se mě, víš, že se mi líbil. Tak jsem tak nějak nezvládla utáhnout emoce, když jsme spolu šli do baru prvně. *Tím taky přizná, že s polským princem nebyla víckrát než jednou. Když ale stojí uprostřed pokoje, bílá jako stěna, jen tiše přikývne. Přemýšlí, jak mu to říct, protože to je hodně blbá zpráva, a tiše si k němu jde znovu sednout.* Ale slib mi, že to neřekneš Andreasovi. Prosím.

*Zasměje se.* Já si to myslel. *Pokývá hlavou a pohladí ji po vlasech.* Vím. Ale teď už je to jedno. Už s ním máš děcko, teď to zpátky nevezmeš. *Pořád tomu nemohl uvěřit. I když se snažil, tak na ní nemohl najít nejmenší známku těhotenství. Pak se na ni dívá a přemýšlí, jestli by měl něco dělat nebo ne. Sedne si s ni zpátky na postel a otočí se k ní čelem.* Slibuju. Ale řekneš mu to sama. Až se na to budeš cítit. Hmm? *Dá si svoji podmínku a pak čeká, co z ní vypadne tentokrát.*

*Nemůže uvěřit, že takhle podrobně probírá své těhotenství se svým méně oblíbeným sourozencem. Když nad tím tak přemýšlí, ani neví, proč to spolu vždycky měli tak těžké. Asi nikdy neměli společné téma k hovoru. Když jí ale dá podmínku, kývne mu na ni. Potřebuje to ventilovat, když to může mít takové následky, a někdy neznamená hned. Za dvacet let to bude platit taky. Zhluboka se teda nadechne a začne si žmoulat lem mikiny.* To dítě může být ještě někoho, ale strašně doufám, že je Atticusovo. Protože kdyby ne... *Na chvíli musí zavřít oči a ruku zatne v pěst, až se jí nehty zarývají do dlaně. Když je znovu otevře, jsou plné slz.* Jinak budeš strejda a brácha v jednom. *Zamumlá tiše a má co dělat, aby se nerozbrečela. Začínají se jí třást ramena, ale aby předešla všetečným - a to právem - otázkám, pokračuje ve vyprávění.* Když jsem začala tancovat... tak otec poznal, že to je z klubu. Řekl... jednou mi řekl... že když umím tancovat, tak, tak můžu udělat i zbytek. Jako všichni v klubu. *To už se jí slzy ženou proudem, ale výraz ve tváři je prázdný a zmučený zároveň. Rukama se obejme a sklopí obličej, jako by se za tohle styděla a nedokázala to říct s pohledem do jeho tváře.* Poprvý mi bylo čtrnáct. Podruhý patnáct, a pak to šlo... častěji a častěji. *Mumlá, div že si nešlape na jazyk, aby to měla co nejrychleji za sebou.* A naposled to bylo chvíli před tím, než jsem odjela do Illey. Pár dní od... od toho... toho. *Řekne neurčitě a pak se jen hlasitě rozvzlyká, roztřese a vypadá to, jako by měla hysterický záchvat.*

*Zkusí se na ní povzbudivě usmát.* Prosimtě, kdo by mohl být horší než Atticus? *Zeptá se a chytne jí ruce, aby si nehty nezaryla do dlaní.* Jak bych mohl být strejda a brácha najednou? *Zeptá se pobaveně, protože mu to nedojde. Když pak ale vidí její slzy, tak nad tím začne přemýšlet.* Ale ne. *Poslouchá její vyprávění, ale není schopný se soustředit. Jen se kouká do prázdna a přemýšlí, jak to mohl přehlédnout.* /Ve čtrnácti? Chudák./ Ty jsi ale blbá koza! Kdybys něco řekla, tak s tím mužů něco udělat. Nebo Andre. Nebo máma. *Vynadá jí a přitáhne si jí zase k sobě.* To bude dobrý. *Zašeptá jí do vlasů a opře si hlavu o její ramena. Rukama jí chytne okolo pasu a přitáhne si jí pořádně k sobě.* To bude dobrý. *Zopakuje znovu. V hlavě se mu začnou přehrávat všechny vzpomínky, při kterých na ni byl zlý a ona prožívala toto. Po tvářích se mu začnou kutálet slzy. Nebrečel už tak dlouho, že to teď nejde zastavit.* Promiň, promiň, promiň. *Začne se omlouvat a sevře jí pevněji.* Omlouvám se. Měl jsem to vědět. *Pohladí ji po vlasech a začne se kývat z jedné strany na druhou.*

*Tiše poslouchá jeho reakci, zatímco se snaží naprosto nesesypat, a jen zavrtí hlavou.* Bála jsem se. A pak i styděla. Ty jsi to taky neměl jednoduchý. *Zavrtí hlavou, jako by mohla srovnávat to, co se dělo jemu, s tím, co zažívala ona.* Nechtěla jsem vám přidělávat starosti. A... *Zamumlá. Nechce mu o tom říkat, zkazila by mu veškeré naděje o jednom z jejích rodičů, kterého miluje. Kvůli tomu o tom nedokázala ani říct Andreasovi. Nemůže udělat to stejné Fredovi. Když si ji přitáhne do pevného objetí, oplatí mu to, už nehledí na to že jeho svetr bude promočený, nebo její mikina, je ráda, že o tom konečně někomu řekla. Že má konečně někoho, kdo o tom ví, a kdo snad pochopí, když se bude chovat jak kráva. Když se ale rozpláče i on, zmateně zamrká a hned si začne utírat ty svoje. Není zvyklá svého brášku vidět takhle, tak neví, co má dělat, ale nakonec si ho pevně přivine k sobě, jednou rukou ho hladí po zádech a druhou ve vlasech.* Já chtěla, aby to nikdo nevěděl, Frede... *Mumlá a trochu sebou začne houpat, jako to před tím dělal on, když ležela na něm. Teď to je naopak. Opatrně ho na sobě drží jako panenku a nejradši by taky znovu brečela, úlevou, frustrací, všemi těmi emocemi, které ji dopadly, ale ví, že když brečí bráška, musí tady být ona ta silná. Pak ho nakonec opravdu silně k sobě zmáčkne.* Díky, Frede. *Zamumlá a zaboří mu hlavu do ramene.*

*Zavrtí hlavou.* Oproti tobě to byla procházka růžovým sadem. *Řekne nepřítomně. Pořád to nemůže pochopit.* Koukej to doříct. Od teď mi budeš říkat všechno. Všechno. *Podívá se na ní vážně a obejme ji.* /Tenhle svetr letí do koše./ *Řekne sám sobě. Nechá se v sebelítosti obejmout a pohladit.* Proč přesně jsme na sebe byli zlí? *Zeptá se, protože tohle je abnormálně příjemné.* Měl to vědět aspoň Andre. Měli jsme ti pomoc, milí jsme zdrhnout, jít pryč, prostě s tím něco udělat! *Popotáhne a nechá se od ní objímat.* Za co? Že jsem se ti tu rozbrečel? Měl bych uklidňovat já tebe, ne ty mě. *Sklidní se, ale slzy mu tečou stále.* Měla jsi mi to říct. Mohl jsem s tím něco udělat. *Zopakuje* Nebo kdybych si toho alespoň všiml. *Do očí se mu nahranou další a další slzy.* Promiň

*Nakonec se na něj pevně podívá. Snaží se nebrečet, protože nechce vypadat slabě.* Nech toho, do prdele. Tys to taky neměl jednoduchý a já nechtěla, abys to měl díky mně ještě těžší. Ty, nebo Andre. *Zamumlá. Opravdu se snažila, aby její bratři měli co nejméně problémů s nejmladším členem rodiny, tak je naštvaná, když její bráška si teď klade za vinu všechno, co se jí stalo. Když jí ale pobídne, ať pokračuje, naprázdno polkne.* Já ti tím nechci ublížit. Proto ani nechci Andremu říkat o tom... tom. *Zamumlá tiše a když se jí zeptá, jen zavrtí hlavou.* Možná jsem na tebe trochu žárlila. *Zamumlá k němu tiše a pak znovu vrtí hlavou.* Furt mám pocit, že takhle rozvracím rodinu, jenom když ti to říkám. *Vysvětlí mu důvod, proč o tom nikdy nemluvila, a když se jí zeptá, za co že to vlastně děkuje, její hlava už je zase v jeho rameni.* Že tu jsi pro mě. Že jsi můj brácha. Za všechno... *Očividně i ty těhotenské hormony něco dělají s její psychikou, protože ho k sobě mačká, div že ho neumačká.*

A proč bych to měl kvůli tobě těžší? Kdybys mi to řekla, tak měl otec rozmlácený obličej dřív a mohla jsi mít klid. Teď to bude muset počkat, než přijedeme domů, nobo než ho zase uvidím. *Zatne pěsti.* Mě už víc neublížíš. Ať je to cokoliv. *Pokusí se jí donutit to říct.* A to je ono? Já vím, že se mnou matka trávila hodně času, ale myslel jsem si, že ty máš zase Andrease. *Až teď mu došlo, jak neuvěřitelně sebestředný měl nazor.* Tu rozvrátil otec, když ti to udělal. *Vyplivne tu větu. Nedokáže si představit co za zvíře musí být jeho otec. Jak si to vůbec mohl dovolit.* Měl jsem tu být pro tebe celou dobu. Promiň. *Už ani nepočítá, kolikrát se jí omluvil. Když ho obejme, tak tak skoro nemůže dýchat, ale nechá jí.* Musíš zjistit, jestli je to opravdu Atticusovo. A i když se mi to těžko říká... *Polkne* Tak jestli ne, tak by jsi se toho měla zbavit. Já vím, že jsem teď říkal, aby jsi tomu dala šanci, ale to dítě by s tím nemohlo žít. *Malinko jí od sebe odtáhne, protože mu chybí kyslík.*

Staral by ses o mě... Víš, co bys měl za peklo? Je ještě král. *Řekne tiše. Nedovedla si ani představit, kolikrát měla chuť to někomu říct, hlavně na začátku, ale vždycky se držela. Věděla, že by to nezvládli a i když by jejich otec možná Andremu nic neudělal, bála se, jak by skončilo její dvojče.* Nikdo by na něj nemohl sáhnout, ale on by mohl ničit tebe. *Zamumlá a v očkách má pár slz. Strašně těžce se jí o tom mluví, a když řekne, že to chce slyšet, zhluboka se nadechne, zavře oči a odtáhne se.* Naše matka o tom věděla. Díky ní si každý čtvrt rok musím píchat antikoncepční injekci. Když se to stalo poprvé, byla první, za kým jsem šla. Ptala jsem se jí, proč to dělá. *Otevře oči, na chvíli se na něj zase podívá a pak uhne pohledem, nezvládne mu takhle lámat srdce.* Jenomže ona mi řekla, že to tak chce. Že se nechovám jako princezna. A že to záleží na mně. Jestli budu tancovat, bude i tohle... *Znovu se rozpláče a snaží se si utřít slzy a nudle z nosu do rukávů mikiny. Pak se jen usměje. Mdle, smutně a nuceně, ale je to tam.* Chtěla jsem to, ale ty máš mámu, Andre otce, já jsem to chtěla najít v tobě nebo Andrem. Proč myslíš, že jsem tolik visela na Atticusovi? Chtěla jsem s někým mít taky nějaký opravdu pevný vztah. *Přizná mu jedno ze svých nejtajnějších tajemství, ale když se takhle otevřela, musí z ní všechno ven. Pak jen přikývne.* Já vím... *Souhlasí s tou jeho poznámkou o potratu a když se od ní její bratr odtáhne, chtě nechtě se usmívá jako sluníčko. Sice má furt v očích slzy, obličej celý od nudlí z nosu, ale usmívá se. Pak ještě jednou svému bratrovi pevně padne kolem krku, ale tak, aby mohl dýchat.*

Víš, že by mi to bylo jedno? Takhle jsi měla peklo ty. *Byl to tak hrozný pocit, být tak bezbranný.* Mohl bych se bránit lépe než ty. Mohlo to všechno být jinak. *Začal rychle drmolit.* Mat... matka o tom.... věděla? *Přitiskne si silně ruce na oči a začne vzlykat.* A já se k ní celou dobu chovám, jako k bohyni. *Snaží se rukávy utřít slzy, ale nejde to. Pak si vzpomene od koho ten svetr je a okamžitě ho ze sebe strhá. Pak už letí někam do pryč.* A o ten debil to pokazil. Mohla jsi mít aspoň něco. *Pláče.* /Proč jsem se k ní takhle choval?/ *Nemůže vydržet sám sebe.* Dobře. *Podívá se na ni a naprosto nechápe její úsměv. Probere se svými kapsami a najde kapesník. Vezme ho do rukou a utře jí obličej. Pak jí nechá ho obejmout okolo krku a sám jí chytí za pas.* Tohle zvládneme. To dítě bude Atticusovo. Otec už na tebe nesáhne. Najdeš si někoho, kdo té bude milovat a všechno bude dobrý. *Řekne jistě. Sám tomu věří. Musí. Jeho sestra si to zaslouží.*

Frede, teď s tím, co bylo, nic neuděláš ty, ani já. Tak už o tom nemluv. *Napomene svého bratra mírně, jako by ho chtěla utěšit, a zároveň i nějak napomenout. Když pak ale řekne, že i jeho máma byla částí toho... všeho, tiše sleduje jeho počínání. Bojí se, jak bude reagovat, protože zná jeho vztah s ní. Nechtěla být tou, která rozvrací rodinu. Hlavně ne takhle, ne, když si rozvrací ještě tu svou, protože ví, že chudák to malinké, pokud bude opravdu Atticusovo, nikdy neuvidí svého otce. No, doufá, že za ní už nepůjde. Možná se přes to nějak přenesla, že v jeho životě nebude vítaná, a i kdyby o to on sám stál, ona už mu znovu na lep nesedne. Když jí její bráška začne utírat obličej, nemůže si pomoct a i přes to všechno, co si se svým bratrem během dneška řekla, se musí uchechtnout. Nejdřív to je jenom uchechtnutí, ale když je se svým dvojčetem v pevném objetí, neudrží to a začne se smát. Sice brečí, sice má obličej plný slz, ale i tak je pokojem slyšet její tichý smích.* Kdyby mi někdo řekl, že takhle to za měsíc bude vypadat, tak bych mu nevěřila. *Řekne svému bratrovi, ale přikývne.* Díky, bráško. *Takhle mu ještě nikdy neřekla. Skoro nikdy se nijak neoslovili, a když už, tak jedině celými jmény. Takže chvíli trvá, než to opravdu řekne, ale nakonec to opravdu řekne a až jí přijde zvláštní, jak to hezky zní.*